Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli a neřeknou?

Zoufalé ženy nepřestávají dělat zoufalé věci. Přinejmenším ta jedna…

03.01.2018
Zoufalé ženy nepřestávají dělat zoufalé věci. Přinejmenším ta jedna…

Autor: halinapawlowska.cz

Popisek: Halina Pawlowská

Vypravěčský duch Haliny Pawlowské je prostě nevyčerpatelný. Nenechte si ujít literární předlohu komedie režiséra Filipa Renče, která vstoupí do kin již 18. ledna. Knihu Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci vydalo nakladatelství Motto.

Já Václava milovala! Vůbec jsem si neuměla představit, že bych chodila s někým jiným, a kdybych byla jen trochu víc religiózně vychovaná, tak bych každý večer zvedla hlavu k nebi a děkovala bych Bohu, že mi seslal tak dokonalého muže. Dokonalý byl proto, že vůbec existoval! Že byl zdravý, měřil víc než metr osmdesát, měl vlasy, měl zuby, nešišlal a chtěl mě! To bylo nejdůležitější – chtěl mě! Kdyby slintal, bylo by mi to nakonec asi fuk… i když…¨

Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci

O Halině leckdo říkává, že se ve svých talk show i literární tvorbě vlastně nezabývá ničím jiným než svými poněkud extrémními fyzickými proporcemi a partnerskými vztahy. Působí totiž jako po celý život neustále zamilovaná. Rozhodně jí ale nelze upřít extrémní dávku smyslu pro humor, který v pravou chvíli dokáže opepřit přesnou dávkou sarkasmu, a především – s elegancí sobě vlastně se umí strefovat i sama do sebe a rozebrat vtipně i životní události, při nichž nikomu zpravidla do smíchu ani trochu nebývá. A přiznejme si – tohle opravdu každý nedokáže. Potřebujete si odpočinout a přijít na jiné myšlenky? Pak si při čtení téhle knížky určitě přijdete na své.

Autor: Halina Pawlowská
Žánr:
humor, čtení pro ženy
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Moje maminka byla hezká žena. Tenkrát ale byla zpocená, rozčilená a mluvila zbytečně nahlas.
„Proč pořád nic neříkáte? Viděla jsem spoustu filmů, kde se rodilo, a vždycky tam říkali: ‚Tlačte, tak tlačte,‘ tak já budu tlačit, jo?“
Na porodním sále byla jenom nezkušená sestra a mladý lékař. A ten evidentně nevěděl, co si počít.
„Já už to ale nevydržím! Buď zatlačím a vyleze to ven, anebo se na to vykašlu a půjdu domů a budu se cpát majonézou! Já toti ž miluju majonéééé… nééééé!“
Moje maminka strašně milovala majonézu. A když byla těhotná, tak se úplně přestala ovládat a dokázala sníst čtvrtkilovou sklenici za den…
Kdybych už tehdy rozuměla lidské řeči, určitě by mne pobouřilo, že mě moje vlastní matka ve chvíli zrození nazývá tak nepoeti cky. Řekla: „Ať se TO narodí!“
Možná právě to „TO“ mi předurčilo povahu. Mé strachy, mé nejistoty a mé komplexy. A třeba taky ne, třeba bych se užírala stejně, i kdyby moje maminka vrkala jako holubička.
Když situace na sále byla neudržitelná, tak se do nemocnice, a tí m pádem i do mého života, přiřítila primářka Hezounová.
Tehdy jí bylo přes třicet, byla čerstvě rozvedená a neměl jí kdo hlídat dítě. Malému Hezounovi bylo sedm. A byl hrozně naštvaný, protože chtěl čumět na televizi, jíst rybičkovou pomazánku a olizovat vanilkový krém ze žloutkových věnečků. Ale Hezounová ho popadla a táhla ho s sebou, aby zachránila životy. Aby zachránila život mé mámy a život můj.
„Tak co se děje? Co tu máte, že to nezvládnete? Všechno bylo přece úplně normální…“
Ale ne, já jsem nebyla normální.
Primářka civěla do útrob mé mámy a najednou se vyděsila k smrti .
„Bože, to jsem ještě nikdy neviděla…!“
Moje máma zato viděla fi lm Rosemary má děťátko a lekla se, že primářka v jejím lůně zahlédla ďábelská kopýtka, ocas a ostré růžky. Cítila, jak jí párají útroby.
„Proboha, co tam je?! Ať je to, co je to, ať už to je ze mě pryč! Áááááúúúúú!!!!!“
Byla to dramatická chvíle. Moje maminka nebyla pod narkózou, primářka přesto odhodlaně zvedla skalpel.
Ale ještě než stačila máminu hladkou kůži poškodit radikálním řezem, tak jsem se vzedmula k největšímu výkonu svého života.
„To je neuvěřitelné! Tohle dítě se snad samo dostane ven!“
Dostala jsem se sama ven.
„Je to doopravdy dítě?!“ přivítala mne na svět má matka.
A primářka mne zdvihla do výšky a žasla jako už nikdy.
„To je zázrak!“
Moje máma byla ateistka.
„To snad ne…“
„Ale ano!“ A pak primářka maminku informovala, že během mého porodu došlo k flexi, že místo aby má hlavička na svět přišla temenem, nastrkovala jsem čelo. Nejširší část lebky. Primářka doslova řekla:
„Za posledních třicet let se v Evropě přirozenou cestou dítě s čelní polohou nenarodilo. Vždycky jen císařským řezem. V Asii spontánním porodem přišli na svět dva chlapci. Mají hlavičky s konfigurací do trojúhelníku…“
„S konfigurací?!“
Primářka mne tehdy poprvé použila jako pomůcku, na které demonstruje výklad.
„Široké čelo a lebka s oploštělým záhlavím. Ti kluci prostě mají hlavu trochu jako francouzští
granátníci…“
Maminka si nedokázala granátníky představit. Asi ani nechtěla. Já jsem si to (samozřejmě že mnohem později) našla na Googlu. Ten článek byl určen jen pro odbornou veřejnost. Byla v něm fotografie s daty a jmény: Ašók 1963 a Višhan 1977. Oba chlapci měli fakt hodně zvláštní tvar hlavy. Strašně vysoké, široké čelo a dlouhou úzkou lebku… no prostě… jako francouzští granátníci.
„Ale tohle dítě má hlavu úplně v pořádku…“ Primářka Hezounová mne položila pod UV lampu.
Syn primářky Míša se nade mne naklonil. Lehce s odporem. Pozoroval mne, jak řvu, a pak mne štípl. Nezačala jsem řvát ještě víc. Naopak. Zmlkla jsem a prohlédla jsem si ho. Dobře jsem si ho prohlédla. Lebku jsem totiž sice, na rozdíl od Višhana a Ašóka, měla v pořádku, ale mozek jsem měla naprogramovaný úchylně.
Můj problém spočíval v tom, že mě už od narození zajímali muži. Ne že bych byla nymfomanka, jen jsem zkrátka, už od svého prvního nadechnutí, chtěla, aby mě někdo miloval!
„Vypadá jako buřt,“ přivítal mne na svět Míša Hezoun.

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace