Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Festivalové Vary 2018

Festivalové Vary 2018

Jako každý rok sledujeme dění na festivalu jako ostříž

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Po čem ženy touží? A co všechno jsou ochotné pro splnění svých snů udělat? Leckdy dokonce mohou být i nebezpečné

01.01.2018
Po čem ženy touží? A co všechno jsou ochotné pro splnění svých snů udělat? Leckdy dokonce mohou být i nebezpečné

Autor: svetvpreklade.sk

Popisek: Lucia Sasková

Snění je jedna věc, každodenní realita druhá. A když se něco nedaří, může se rozpoutat nečekané drama. Román Lucie Saskové Nebezpečná vydalo nakladatelství Motto.

Vykročte do nového roku s napínavým příběhem, při jehož čtení vás chvílemi bude až mrazit. Každý člověk má své sny a přání, záleží ale na hranici, kterou už při jejich plnění nepřekročí. V případě hrdinky románu autorky bestselleru Zlatokopka se ale všechno nějak posunulo. Chce jediné – být normální. Mít normální vztah, někoho milovat, být šťastná. Věci se ale nevyvíjejí tak, jak si představovala.

Nebezpečná

Po smrti svého přítele se ocitá v psychiatrické léčebně a její svět se obrací vzhůru nohama. Najednou je pro ni těžké normálně fungovat, vyznat se ve vlastních vzpomínkách, stát si za svými činy. Je to, co si pamatuje, pravda, nebo bylo všechno jinak? A bude mít ještě šanci začít znovu a vybudovat si vysněný život s mužem, který jí jako jediný rozumí? Vše se zdá být nejisté a ohrožené – je totiž nebezpečná. Pro sebe i pro své okolí.

Autor: Lucia Sasková
Žánr:
román, čtení pro ženy
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Na pohřeb jsem šla inkognito.
Stála jsem vpovzdálí a nevnímala hustý liják. Nikomu z pozůstalých jsem se nedokázala podívat do očí.
Déšť rychle vyhnal všechny na smuteční hostinu do blízké luxusní restaurace. Já jsem tam ale zůstala. Na nohách jsem měla lesklé černé lodičky na vysokém podpatku, které jsme kupovali spolu. V saténových kalhotách a prostém černém tričku mi bylo teplo, ačkoli byl teprve duben. Lilo jako z konve, ale mně to bylo jedno. Stála jsem tam ponořená do vlastních myšlenek a zírala na hrobníky, kteří mlčky vykonávali svou práci. Kdyby mě tam neviděli postávat, určitě by pořádně nadávali. Kvůli mně se ale drželi zpátky. Bylo to od nich hezké. Nejvíc mě naštvalo, že všichni odešli. Necelá hodina jim stačila na to, aby se s Petrem rozloučili? Jen hodina? To si ho tak málo vážili? Zula jsem si lodičky a stála jen v punčochách na mokré blátivé zemi. Cítila jsem, jak mi do nohou proniká vlhký chlad, ale bylo mi to ukradené. Petr si nezasloužil, abych odešla už po hodině. Přímo naproti stála pod košatou lípou lavička. Posadila jsem se na ni a čekala, až hrobníci dokončí svou práci. Zapálila jsem si. Kdyby to Petr viděl… Nesnášel to. Přestala jsem kouřit, když jsem s ním začala chodit, protože jemu to vadilo a já jsem byla zamilovaná. A teď, po pár letech, ani jsem si nedokázala vzpomenout po kolika, jsem na tom zase jako kdysi – krabička denně. On tady není a nemůže o tom rozhodovat. Už mi to nemá jak zakázat. A tak jsem zapalovala jednu od druhé. Protože jsem celou dobu nic nejedla, udělalo se mi z cigaret zle. Neměl to dělat. Neměl nikam jezdit. Nasadila jsem si sluneční brýle, zapálila si další cigaretu a rozplakala jsem se. Měla jsem výčitky svědomí, že během pohřbu všichni slzeli, jenom já ne. Brečela jsem hodinu, dvě, tři… Až do setmění. Už přestalo pršet. Hrob byl dokončený a obsypaný věnci a kyticemi.
///
„Slečno?“ Přes obroučky brýlí jsem ve světle pouliční lampy uviděla dva stejné páry ošklivých bot.
„Prosím?“ Zvedla jsem hlavu a přes tmavá skla brýlí jsem se podívala na strážníka a jeho důležitě se tvářícího kolegu.
„Jste v pořádku?“
„Samozřejmě.“ Téměř přirozeně jsem se na něj usmála.
„Co tady děláte?“
„Jsem na pohřbu.“
„Víte, kolik je hodin?“
„Moc ne, asi tři?“
„Je půl jedenácté. Tak pozdě už tady nemáte co dělat.“
„Tak dobře.“ Vstala jsem z lavičky a chtěla odejít.
„Počkejte. Kde bydlíte? Odvezeme vás.“
„Kousek odtud, jste hodní, ale není potřeba. Děkuji vám.“
Ten kousek mi trval asi hodinu. Šla jsem bosa, lodičky mě příšerně tlačily, přestože jsem je měla na nohou už několikrát. Naštěstí jsem nepotkala nikoho známého.
Zabouchla jsem za sebou dveře, hodila lodičky do kouta našeho pronajatého dvoupokojového bytu na předměstí a posadila se na zem vedle nich. Zády jsem se opřela o zeď a chtěla si zapálit další cigaretu, ale zapalovač zřejmě zůstal na lavičce. Tak jsem jen nehnutě seděla a zírala na špinavé prsty na nohou. Cestou domů se mi tenké punčochy úplně roztrhaly.
Uplynulo pár hodin. Když už mě z kamenné podlahy bolel zadek, usoudila jsem, že bych se měla umýt. Vešla jsem do koupelny a roztočila kohoutky nad vanou. Svlékla jsem se a podívala se do zrcadla – rozmazaný mejkap, mokré vlasy. Už jsem vypadala i líp. Nabrala jsem si do rukou tekuté mýdlo a snažila se smýt zbytky líčidel. Štípaly mě oči a šlo to těžko. Drhla jsem si tvář pořád dokola, dokud nebyla čistá a vana skoro plná. Když jsem se uvelebila v horké vodě, padl mi pohled do rohu koupelny, kde stál přecpaný koš prádla a Petrovy boxerky a ponožky. Odpusť, pomyslela jsem si. Promiň, že jsem na tebe byla naštvaná a nepřemluvila tě, abys nikam nejezdil. Nebyla jsem tak dobrá přítelkyně, abych tě udržela doma…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace