Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Láska je věc zapeklitá. A nejen ona. Ondřej Hejma pootvírá dveře světa alternativního undergroundu

29.12.2017
Láska je věc zapeklitá. A nejen ona. Ondřej Hejma pootvírá dveře světa alternativního undergroundu

Autor: Martin Kovář

Popisek: Ondřej Hejma

„Když srdce zdobí smuteční páska, je čas na posledního práska. Láska je zapeklitá věc.“ Tak zní motto vzpomínkové knížky populárního muzikanta a frontmana skupiny Žlutý pes Srdce zlomený, kterou vydalo nakladatelství XYZ.

Když srdce zdobí smuteční páska, je čas na posledního práska. Láska je zapeklitá věc. Muzikant Ondřej Hejma se ve své nové knize vzpomínek vrací do roku 2013 a sleduje vývoj událostí v kultuře, politice, rodině i v oblasti srdce.

Píše o kamarádech z mládí, z hudební branže a politiky, zajímavou linii tvoří také jeho vztah k americké kamarádce, s níž autora pojí láska ke stejnému hudebnímu stylu a jisté vzájemné umělecké pochopení.

Srdce zlomený

Svým originálním jazykem a s humorem sobě vlastním přináší Ondřej Hejma čtenářům jedinečný pohled na mnoho okamžiků i postav nedávných i soudobých dějin naší země.

Autor: Ondřej Hejma
Žánr:
životopis, román, humor
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Na těch stovkách stránek předchozích dvou dílů, který jste možná četli, a možná taky ne, jsem odvykládal svoje dětství, pubertu, kariéru, rodinu, dějiny světa a vůbec všechno, pěkně od začátku, až do druhý dekády jedenadvacátýho století. Včetně pravdy, lásky, zrady a přátelství, intrik i spiknutí, o špinavých hrách tajnejch službách ani nemluvě. Jak jsme byli s Havlem v Americe, s Klausem na lyžích a se Zemanem v lihu. Prostě tak jak to bylo.
A protože nám takřka nepřetržitě dorůstají mladý generace, který to nemůžou pamatovat, dovolte malou vzpomínku na tyhle ikony, který jsem musel sledovat coby zuřivý zpravodaj největší novinářský agentury na světě přes dvacet let, žil jsem s nima ve dne v noci a poslouchal ty jejich kydy tak dlouho, až mi tak nějak zůstaly pod kůží.
Ten první v pořadí v našem příběhu vystupuje pod jménem pan Václav. Hrdina sametový revoluce, postava snad až nadpozemská. Když pro nic jinýho, tak proto, že z lidí sňal jejich viny jako ten beránek boží z Bible a oni ho za to milovali jako svatej vobrázek, i když ho vlastně vůbec neznali. Nebo právě proto. Každopádně psali jméno toho člověka na zdi, a i když ty nápisy časem smyly kapky deště, tak ten příběh Popelky žije ještě, a navíc se to rýmuje. Příběh o tom, jak bohatý chlapec na dno padnul, pak povstal, své bohatství získal zpět a nakonec i moc, slávu, půlku království a královnu k tomu, i když byla jen televizní. A přitom dál žil svůj příběh hipísáka, kterým byl vždycky, teda hlavně předtím, než ho navlíkli do toho hermelínu.
Ten, kterej ho na tom výsluní nakonec vystřídal, je ten, kterýmu v tomhle příběhu říkáme Velekněz. Nejen proto, jaký má iniciály, ale taky proto, že svýho času to byl čaroděj, jehož slovo mělo magickou sílu. Bylo to slovo, který určovalo, co bude dál. Na rozdíl od dob jeho předchůdce se už o věcech smělo pochybovat a mnozí to taky dělali. Velekněz byl na rozdíl od nadoblačného pana Václava figura pozemská, brutálně reálná, převádějící slova v činy bez váhání a jakéhokoliv studu. Veleknězovy osudy v naší trilogii sledujeme s citem a porozuměním i proto, že právě prochází údolím stínů a smrti, do kterýho jednou dojde každej, kdo to dotáhne takhle daleko. Protože jeden den je kolem vás ten krásně nasvícenej a bohatě klimatizovanej svět limuzín, konvojů a televizních studií a druhej den je člověk sám a klepe kosu někde na Proseku nebo v Kobylisích, nebo kde vlastně ve skutečnosti bydlí. Žije sice se svou doživotní rentou a ochrankou, která mu z titulu jeho bývalýho postavení zůstala, ale taky s tím strašlivým absťákem moci a slávy a z toho vyplývající samotou, před kterým vás neuhlídá ani ten nejsilnější bodyguard, Whitney Houston by mohla vyprávět. Ale pozor – Velekněz je bojovník, kterej se nevzdává, což český není, a proto je taky permanentně nebezpečnej.
No, a mluvě o nebezpečí, tak právě v tuhle chvíli tam nahoře na kopci, na Hradčanech, v tom sídle českejch králů, usedá na trůn Těžkej Miloš, břichomluvec a notorický bonmotista, kterej vypadá, jako by snad ani nebyl z tohodle světa. A navíc na ten trůn usedá z vůle svýho lidu, protože ten si ho tam sám vybral jako nejlepšího z nejlepších, tedy aspoň z těch, co našli odvahu jít k volbám. Bohudík, nebo bohužel, račte si vybrat.
Protože dřív to chodilo tak, že prezidenta volili v Parlamentu, v tý malostranský žvanírně, kde se U Schnellů vždycky nějak dohodli a lidi do toho neměli co mluvit, ale jak jsou pořád zvyklý vytloukat ze všeho politickej kapitál, začali populisticky mluvit vo tom, že toho prezidenta budou volit lidi sami, a tak dlouho vo tom v novinách psali, v rádiu vo tom povídali, až se to stalo skutečností. Takový to nešťastný, sebenaplňující se proroctví, jako když se bojíte, že dostanete rýmu a samým strachem nakonec začnete smrkat. Všichni věděli, že je to špatně, no, a teď to máme. Tenhleten model kdy hlasujou lidi sice vypadá jako velká demokracie, ale na druhou stranu dneska už taky víme, že se za ty prachy dají najmout ty nejlepší agentury, pisálci, mluviči a baviči, maskéři a režiséři, který už lidem vysvětlej, co je pro ně dobrý. A ti, co to zaplatěj, si pak voděj toho svýho prezidenta na laně jako ochočenýho medvěda brtníka. V Americe by mohli vyprávět, tam to přímo vynalezli.
A i když se pořád dokolečka opakuje, že prezident vlastně nic nemůže a nesmí, tak už jen ten barák tam nahoře na Hradčanech má takovou cenu a sílu, že každá bitva o něj stojí za to. A tak se naše první prezidentský volby bleskurychle změnily v nevídanej masakr, ve kterým na sebe přesně v tom americkým stylu obě strany navzájem kydaly špínu, lhaly o sobě, dělaly ze sebe blbce a vůbec se chovaly trapně jako snad nikdy předtím.
Prohrál kníže Karel možná i proto, že si do světa politiky odskočil až na poslední chvíli, a jak tak prohrál, jeho příznivci se s tím nehodlali nikdy smířit, tak těžce to nesli a ten příkop mezi oběma stranama byl zase o trošku hlubší a pořád plnej těch smradlavejch blitek, který se do něj za celou dobu tý kampaně valily snad ze všech stran. Ještě teď se mi dělá šoufl , když si na to vzpomenu.
Těžkej Miloš, kterej tu hnusnou bitvu nakonec vyhrál, ji ovšem vyhrál po zásluze, což leckoho naštve, ale nikdo nemůže popřít, že každá země má takovýho prezidenta, jakýho si zaslouží. Miloš totiž, přes všechnu tu podágru, cukrovku a bůhvíco ještě má, zvládnul ten finiš v cílový rovince vo trošku líp, přestože to jezero chlastu, který vypil, mělo z chemickýho hlediska určitě nižší kvalitu, než ta luxusní louže, ve který se pro změnu ráchalo celej život zmíněné kníže. Mimochodem, ti dva si v tom boji byli daleko podobnější, než by se na první pohled zdálo a než si je leckdo ochoten přiznat.
Historie má ovšem svou logiku, a tak je třeba vědět, že jako kdejakej českej prezident si Težkej Miloš taky prošel svojí dávkou zrady a neštěstí, i když v kriminále ještě (zatím) nebyl. Po letech samoty rozvedeného rozumbrady a štamgasta lidových bufetů na obou stranách řeky Vltavy si po revoluci dokázal získat ostruhy, přízeň i úctu svých zbrojnošů, jakož i prostého lidu. I tu slavnou Strakovu akademii na Klárově dobyl, vešel hlavním vchodem, jak slíbil svým věrným, a bez váhání, natožpak uzardění, se stal premiérem týhle země. Nakonec ale dopadl jako Coriolanus, tak jak nám ho popisuje Shakespeare: poznamenán těžkými ranami nepřátel i podlou zradou přátel byl nakonec poražen, aby strávil dalších deset let v samovyhnanství kdesi na Vysočině. Ale nebyl by to on, kdyby se nedokázal posléze slavně vrátit a pomstít svému národu, jakož i všem těm, co ho kdysi vyhnali z města. Každopádně Miloš na tom Hradě prostě je a nám, který si dovedeme zjednat patřičnej nadhled, je jasný, že všichni Veleknězovi kritici budou jednou vzpomínat a prstíčkem hrabat, až se ten exotický chlapec pustí do díla. A nemusí to trvat vůbec dlouho.
Potud nesvatá trojice hradních pánů, která v našem příběhu děj spolu s dějinami posunuje kupředu, aby lépe vynikly osudy hlavních postav.

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace