Hippies, volná láska, věk vodnáře. Do toho vpadl slavný ´banán´ s drogami, sado maso a prostitucí
23.12.2017
Foto: archiv Verve/Universal Music Group
Popisek: Velvet Underground v nejslavnější éře, s Nico a nehrajícím členem Andy Warholem
The Velvet Underground a Andy Warhol: Dvě kulatá výročí, která spolu souvisejí… Před padesáti lety vyšlo téměř bez povšimnutí klíčové debutové album skupiny The Velvet Underground a před třiceti lety zemřel tvůrce výtvarného pop artu Andy Warhol. Obě veličiny spolu, jak známo, těsně souvisejí, takže možná stojí za to ve spolupráci s časopisem Rock´N´All mírně zavzpomínat.
Jestliže již drahnou dobu platí debutové album Velvetů právem za jednu z historicky nejdůležitějších rockových desek, v době vydání tomu nic nenasvědčovalo. Deska vyšla přímo do slunné éry hippies, kdy se všude po ulicích hlásala volná láska a optimismus věku Vodnáře byl téměř povinný. S tím ovšem podivné písně této neznámé kapely z New Yorku jaksi nekonvenovaly. O drogách se občas již tehdy zpívalo, ale témata jako prostituce, sado/maso nebo sexuální deviace nebyla zrovna v duchu doby. Přes všechnu skepsi a deziluzi, která ze skladeb na The Velvet Underground & Nico sálala, jakési těžko popsatelné charisma způsobovalo, že těch pár jedinců, kteří se shodou okolností proposlouchali oběma stranami vinylu, jím ze záhadných důvodů zůstalo navždy zasaženo. Brian Eno dokonce v roce 1982 s nadsázkou prohlásil, že z oněch 30 000 lidí, kteří si tehdy album zakoupili, jeden každý založil kapelu. Přeháněl vlastně jen mírně.
Nač tři akordy?
Rocková hudba byla kritiky často označována jako tříakordové „umění“, na rozdíl od vyspělého jazzu nebo vážné hudby. Ale pro Lou Reeda byly tři harmonie pořád příliš mnoho. K dokreslení poselství písně mu často bohatě postačovaly pouhé dva akordy, což za pár let ocenila především právě vyrůstající punková generace, a jeho vskutku nekonvenční kytarové ladění Ostrich spočívalo v tom, že všechny struny nástroje naladil na stejný tón. Když se pak udeří do strun, ozve se omračující zvuk podobný sitáru, který dobře známe z úvodu písně Venus In Furs. Tohle ovšem není hezká, Indií šmrcnutá psychedelie Seržanta Peppera – nutno říci, že navzdory převládajícímu názoru většinové veřejnosti Lou Reed skupinu Beatles i její nejslavnější dílo upřímně nesnášel. Orientální vlivy se tím pádem do velvetovské muziky dostaly spíše skrze avantgardní skladatelské choutky Johna Calea, který v kapele hrál na violu. Není ovšem hra na violu jako hra na violu. Cale používal kytarové a mandolínové struny, které přes zesilovač zněly jako letecký motor. Vůbec celé pojetí zvuku skupiny posunulo vnímání toho, co je v rocku syrové a co je libozvučné. Komu připadali v šedesátých letech Rolling Stones jako zvukově neučesaní, musel mít z poslechu Velvet Underground pocit, že se jedná o nefalšovaný hluk.
Banán je banán!
„Banánové“ album by možná ani nevzniklo, nebýt autora jeho obalu, amerického výtvarníka Andyho Warhola. Ten z velké části financoval nahrávací sessions a také bývá oficiálně označován za producenta desky. To je ovšem slušně řečeno nadsázka, protože do hudby samotné Andy vůbec nezasahoval.
Jak se kdysi John Cale lakonicky vyjádřil v rozhovoru, „Andy nedělal nic“. Ovšem kontakty s Warholem skupině v začátcích významně pomohly. Velveti se stali součástí jeho cestovní multimediální show nazvané Exploding Plastic Inevitable, se kterou společně objeli Ameriku a Kanadu.
Brzy po vydání se Andy Warhol nepohodl s Lou Reedem ohledně způsobu koncertování skupiny a odešel. Vzápětí ho následovala zpěvačka Nico, která se vrhla na pozoruhodnou sólovou dráhu. John Cale odešel jen o něco později, po druhém albu White Light / White Heat, a nakonec v roce 1970 zmizel i sám Lou Reed, jehož sólová kariéra se během let ukázala jako nejvíce životaschopná. Nicméně legendární deska žije dál svým životem. Dočkala se řady vydání, poslední Super Deluxe 6CD verze vyšla ke 45. výročí v roce 2012. Na ní najdete mono i stereo mix, celé sólové album Nico Chelsea Girl (rovněž z roku 1967) a spoustu bonusů ze studia i z tehdejších koncertů. Deska se pravidelně umisťuje vysoko v nejrůznějších žebříčcích typu „nejlepší alba všech dob“.
V neposlední řadě nelze pominout ohlas, který album The Velvet Underground & Nico mělo u následujících generací muzikantů. Bez jeho vlivu si těžko představit styly jako art rock, punk, garage, grunge, shoegaze, gothic, indie či různé další podoby alternativní rockové i nerockové hudby. V českých končinách zapustila velvetovská tradice kořeny zejména v tvorbě Mejly Hlavsy a The Plastic People of the Universe, ale to už je zase jiný příběh.
Jan Tesař
Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste, nebo jste viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .
Vložil: Anička Vančová