Podívat se vlastní smrtelnosti do očí není nic snadného. Jenže nevědomost není blažená
18.12.2017
Foto: pixabay.com
Popisek: Pohřeb - ilustrační foto
Smrti se podvědomě raději vyhýbáme. Jak to chodí v americkém pohřebnictví? Nahlédněte pod pokličku profese, nad níž kdekdo ohrnuje nos, lidstvo se ale bez ní prostě neobejde. Upřímnou a často i ironickou výpověď Caitlin Doughty Tlouštíci hoří rychleji vydalo nakladatelství BizBooks.
Podívat se vlastní smrtelnosti do očí není nic jednoduchého. Abychom se tomu vyhnuli, raději si zavazujeme oči a dobrovolně se straníme reality smrti a umírání. Jenže nevědomost není blažená, přináší jen větší hrůzu. Metaforický šátek na oči teď na chvíli odložte.
Caitlin Doughty vypráví o šesti letech, které strávila prací v americkém pohřebnictví. Její upřímná, ironická a často i vtipná výpověď připomíná půlnoční výpravu na hřbitov. Autorka demystifikuje smrt a odpovídá na otázky, o nichž jste ani nevěděli, že je máte. Můžete chytit nemoc od mrtvoly? Kolik mrtvých se vejde do dodávky? Jak vypadá planoucí lebka?
Pokud nechcete číst realistický popis smrti a mrtvých těl, vzali jste do ruky špatnou knihu. Můžeme ze všech sil vystrkat smrt na samý okraj zájmu, odkládat mrtvé za nerezové dveře a zavírat umírající do nemocničních pokojů. Dokážeme tak mistrně skrývat smrt, že byste skoro uvěřili, že jsme první nesmrtelná generace. Ale nejsme. Všichni umřeme a dobře to víme.
Autor: Caitlin Doughty
Žánr: humor
Nakladatelství: BizBooks
Ukázka z knihy:
Než uvidíte někoho jako Padma, může se smrt zdát téměř elegantní. Představte si viktoriánskou oběť souchotí, která umírá s praménkem krve vytékajícím z koutku růžových úst. Když je Annabel Lee, láska Edgara Allana Poea, uchvácena chladnou smrtí a uložena do hrobky, osamocený Poe ji nedokáže opustit. Celou noc ležívá s bolestí „u krásné své mrtvé nevěsty, v té truchlivé hrobce v přímoří, v tom truchlivém hrobě při moři“.
Překrásné alabastrové tělo Annabel Lee. Ani zmínka o řádění hniloby, kvůli které by se z ležení vedle mrtvé nevěsty stal silně páchnoucí zážitek.
Nešlo jen o Padmu. Všední realita práce v pohřebním ústavu byla krutější, než jsem čekala. Začínala jsem o půl deváté ráno, kdy jsem zapínala obě pece. První měsíc jsem s sebou nosila tahák a podle něj neohrabaně kroutila knofl íky jako v sedmdesátkovém sci-fi fi lmu. Knofl íky rozsvěcely jasně červená, modrá a zelená tlačítka, jimiž se nastavovala teplota, zapalovaly hořáky a ovládalo proudění vzduchu. Okamžiky předtím, než se pece hlučně probraly k životu, patřily k nejklidnějším a nejmírumilovnějším během celého dne. Žádný rámus, žádné horko, žádný stres, jen jedno děvče a výběr čerstvě zesnulých.
Sotva se pece rozburácely, klid zmizel. Místnost se proměnila ve vnitřní kruh pekelný, naplněný horkým, hutným vzduchem a duněním ďáblova dechu. Stěny krematoria byly potažené nadýchanou stříbrnou krytinou jako v kosmické lodi, která ji zvukově izolovala a nepropouštěla burácení do přilehlé kaple a rozlučkových síní, kde by mohlo dolehnout k uším pozůstalých.
Když teplota v cihlové komoře pece dosáhla 800 stupňů Celsia, byla pec připravena na první tělo. Mike mi každé ráno položil na stůl několik povolení k nakládání s lidskými pozůstatky, vydaných státem Kalifornie, a řekl mi, koho dnes čeká kremace. Vzala jsem z hromádky dva dokumenty a pak jsem musela najít své oběti v „lednici“, velkém chladicím boxu, kde se skladovala těla. Závan studeného vzduchu mě přivítal mezi hromadami kartonových krabic s mrtvými; na každé bylo napsáno celé jméno a datum úmrtí. V lednici to páchlo jako smrt na ledě. Ten pach se špatně popisuje, ale nedá se zapomenout.
Lidé, kteří se sešli v té kobce, by se v životě nejspíš nepotkali. Postarší černoch s infarktem myokardu, bělošská matka ve středním věku, která zemřela na rakovinu vaječníků, mladý Hispánec zastřelený jen pár bloků od krematoria. Smrt je sem svedla na jakýsi summit Spojených národů, ke kulatému stolu, u kterého se diskutuje o neexistenci.
Když jsem vcházela do lednice, nesměle jsem slíbila vyšším silám, že jestli mrtvý nebude na dně vrstvy krabic, stanu se lepším člověkem. Dnes ráno se první povolení ke zpopelnění týkalo pana Martineze. V dokonalém světě by pan Martinez ležel hned navrchu, abych ho mohla rovnou přeložit na hydraulické vozítko. K mé velké nelibosti jsem ho našla až pod panem Willardem, paní Nagasakiovou, a ještě panem Sheltonem. To znamenalo, že budu muset krabice přerovnávat jako při morbidní partii tetrisu.
Když jsem konečně přesunula pana Martineze na vozík, mohla jsem vyrazit na krátkou cestu do kremační místnosti. Poslední překážkou byly těžké plastové pruhy (též populární v myčkách na auta a chlaďácích na maso), které visely ve dveřích lednice, aby z ní neunikal chladný vzduch. Ty pruhy byly mí nepřátelé. Každého, kdo se snažil projít, ovíjely jako strašidelné větve v kreslené verzi Legendy z Ospalého údolí. Nerada jsem se jich dotýkala, představovala jsem si, že jsou na tom plastu nalepené tuny bakterií a logicky i utrápené duše zesnulých.
Když jste se zamotali do pruhů, nevyhnutelně jste si špatně vypočítali úhel, ve kterém jste museli zatočit s vozíkem, abyste se dostali ven. Strčila jsem do pana Martineze a zaslechla jsem známé buch, protože jsem to přehnala a narazila vozíkem do kovových futer.
K tomu bouchání a posunování pana Martineze kousek po kousku dopředu a dozadu a zase zpátky se nachomýtl Mike, který šel kolem do přípravny. „Zvládnete to? Potřebujete pomoc?“ zeptal se a povytáhl jedno obočí výrazně výš než to druhé, jako by chtěl říct: Je nad slunce jasné, že to totálně nezvládáš.
„Ne, v pohodě!“ odpověděla jsem vesele, odhrnula si z obličeje bakteriemi olepenou větev a vyrazila s vozíkem do krematoria.
Dávala jsem si pozor, abych vždycky odpovídala: „Ne, v pohodě!“ Potřebuju pomoct zalít květiny na zahrádce před budovou? „Ne, v pohodě!“ Potřebuju připomenout, jak namydlit mužskou ruku, abych stáhla snubní prsten přes oteklý kloub? „Ne, v pohodě!“
Jakmile jsem dostala pana Martineze z kobky, přišel čas na otevření krabice. To se stalo nejmilejší částí mé práce.
Otevírání krabic bych přirovnala k Psímu překvapení, plyšové hračce pro holčičky ze začátku devadesátých let. V reklamě na Psí překvapení vystupovala skupinka pěti- až sedmiletých dívenek namačkaných kolem plyšového psa, tedy fenky. Otevřely jí chlupaté bříško, ve kterém na ně čekala hromádka plyšových štěňátek, a radostně u toho ječely. Štěňátka mohla být tři, čtyři, nebo jich mohlo být dokonce pět! To bylo samozřejmě to „překvapení“.
S mrtvými to bylo stejné. Vždycky když jste otevírali krabici, mohli jste tam najít cokoli, od pětadevadesátileté staré dámy, která mírumilovně zemřela v domácí hospicové péči, až po třicetiletého muže, kterého našli osm dní po smrti v kontejneru za supermarketem. Každá osoba představovala nové dobrodružství.
Pokud bylo tělo v krabici neobvyklé (příklad: Padma s plísní na obličeji), vedla mě zvědavost k soukromému pátrání v elektronickém registračním systému, doplňkových zprávách od koronera a úmrtních listech. Tyhle byrokratické nezbytnosti obsahovaly další informace o životě a především o smrti daného člověka. Dozvěděla jsem se z nich, jak mrtvý opustil svět a dostal se ke mně do krematoria.
Pan Martinez nebyl mezi ostatními mrtvými tak výjimečný. Kdybych ho měla oznámkovat, vyšlo by to zhruba na tři štěňata. Byl to Latinoameričan na prahu sedmdesátky, který zřejmě zemřel na onemocnění srdce. Pod kůží se mu rýsovaly obrysy kardiostimulátoru.
Mezi pracovníky krematorií se traduje, že lithiové baterie v kardiostimulátorech v peci explodují, pokud se zapomenou vyndat. Tyhle drobné bomby prý dokážou ustřelit nebohé obsluze krematoria hlavu. Nikdo zatím nenechal kardiostimulátor v peci tak dlouho, aby se zjistilo, jestli je zkazka pravdivá. Vrátila jsem se do přípravny pro jeden ze skalpelů používaných při balzamování, abych stimulátor vyndala…
Vložil: Adina Janovská