Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Dospívání není nikdy snadné. Jaká úskalí ztrpčovala život teenagerů před půlstoletím?

11.12.2017
Dospívání není nikdy snadné. Jaká úskalí ztrpčovala život teenagerů před půlstoletím?

Autor: pixabay.com

Popisek: Brýle, dospívání - ilustrační foto

Příběhy z dětství dnešních babiček připadají současným teenagerům nejspíš jako naprostá science fiction. Na ty své vzpomíná hrdinka románu Simony Bohaté Máňa a my druzí, který vydalo nakladatelství Plus.

Dospívání není nikdy úplně lehké. Jako by nestačilo, že zrovna neumíte moc dobře plavat, že vám doma uháčkovali šaty z chemlonu a že vás ve škole nutí nosit pionýrský šátek, ještě o vaši výchovu zápolí velice neortodoxní babička Máňa a mladá maminka Aranka. Zdálo by se, že tím výčet strastí dětství v Praze 60. a 70. let pro malou Simonu končí, jenže pak…

„…mi došlo, že budu nosit brýle už „nafurt“. Skoro jsem se zhroutila, protože jsem si uvědomila, že budu automaticky zařazena mezi brejlouny, brejlovce, brejláče, což bylo v mých očích to jediné, co mi scházelo do naprostého deklasu.“ Vtipně, bez patosu, s citem pro detail a pointu, tak vypráví Simona Bohatá příběh Máni a druhých, příběh svého dětství.

Máňa a my druzí

Autor: Simona Bohatá
Žánr:
česká próza
Nakladatelství:
Plus

Ukázka z knihy:

V každém domě v dědině měli alespoň jednu krávu a ráno je děti vyháněly na pastvu a večer zase sháněly zpátky. Krávy i telata měly mosazné zvonce a dělaly obrovský kravál a já obdivovala místní děti, že si poznaly neomylně vždycky svoje dobytče, a ještě víc jsem se podivovala tomu, že každá kráva se večer oddělila od stáda přesně před svým chlévem. Jednou se stalo, že jsem se do toho stáda zamotala a nemohla jsem pryč. Měla jsem pěkně nahnáno, dokud mě dcerka našich do­mácích nevyvedla s posměšky ven.
Ke konci našeho odděleného pobytu udělal Tonda ohromně fanfarónské gesto, když pro sebe a Ilonu zaplatil zpáteční letenku, i když bylo původně dohodnuto, že vracet se budeme vlakem. Nepochybně to udělal Máně natruc, a mně nezbylo než závidět. A tak, zatímco jsem se s Máňou tloukla zpátky vlakem, lovila dorezata olezlé jablko z igelitového pytlíku a snášela pořád dokola dotazy, jestli nemám hlad nebo žízeň, Ilona s Tondou svištěli nad našimi hlavami do Prahy.
Tonda se brzy naučil v naší rodině bruslit a nezůstával Máně nic dlužný. Zřejmě proto, aby se jí tak trochu pomstil, a taky proto, aby byl u svých dětí vítaný, nosíval jim dárky, které ovšem kradl Máně a mně. Za oběť těmto návštěvám padaly drobnosti jako moje noční košile, nějaký ten Mánin řetízek nebo náušnice a tak podobně.
Největší legrace se udála, když Máňa šla na operaci žlučníku a vyndali jí několik žlučových kamenů, které měla později uschovány v sekretáři vedle likérů a krabice s bankovkami z doby, kdy Gottwald prohlašoval, že žádná měna nebude. Já si ty kameny dost často v dalších letech prohlížela, morbidně jsem na ně zírala a štítila se jich.
Ještě předtím než je Máňa přinesla domů, ležela po operaci ve Vinohradské nemocnici a vypadalo to, že si tam ještě chvíli pobude, což Tondovi potvrdil i ošetřující lékař. Tonda ovšem nemohl vědět, že Máňa má úplně jiný plán, a užíval si klidné a nezvykle tiché prázdnoty letního bytu. Možná se natolik oddal představám, že Máňa ten zákrok ex post nepřežije, že začal smolit inzeráty k seznámení, kde se představoval jako zajištěný vdovec s bytem hledající ženu na cestu zbylým ži­votem. Potom ovšem udělal tu fatální chybu, že odešel na špacír a nechal na stole ležet koncept svého vysněného stavu.
Máňa mezitím v nemocnici podepsala revers a mazala domů, kde měla možnost seznámit se s Tondovou představou blízké budoucnosti, a dobře se připravila na jeho návrat. Zatímco chudák Tonda lezl po kolenou a kvílel s rukama sepnutýma jako jeptiška: „Maruško, nevyhazuj mě,“ Máňa ho pronásledovala s inzerátem v jedné ruce a se skleněným popelníkem v ruce druhé, vyhrožovala mu, že ho vyrazí, a sprostě na něj řvala. Sousedé mohli celou scénu sledovat otevřenými přízemními okny jako divadelní kus a ti, co zůstali doma, to mohli zase poslouchat jako rozhlasové drama. Máňa popelník nakonec po Tondovi opravdu mrskla, a i když se netrefila, vyšla z boje jako jednoznačný vítěz, což jí samozřejmě dělalo dobře a dalších pár let nás s tím všechny otravovala.
Kromě toho, že Tonda zcizoval věci, měl nadměrně rád sex a praktikoval ho do svého velmi vysokého věku. Máňa taky nebyla zrovna z ledu, a ačkoli se domnívala, že je společensky neúnosné přiznat sexuální apetit, většinou nebyla proti a společný intimní život jim vydržel až do Tondovy smrti. Dnes si myslím, že Mánin první muž byl v této oblasti manželského života dost laxní a že si s Tondou bohatě vynahradila to, o co možná přišla navzdory svým občasným milencům během prvního manželství.
Ve věku pokročilé puberty jsem pozvala svou spolužačku Olinu na Máninu chatu a přespávaly jsme tam v malém a dusném podkroví, když celá chatička začala vrzat a sténat jako koráb v příboji. Přítelkyně Olina se ptala, co se děje, a když jsem jí vysvětlila, že pod námi právě probíhá sex mezi důchodci, dost to s ní otřáslo, neboť jejich domácnost byla pro změnu sexuprostá. Abych byla spravedlivá, Máňa často a marně odrážela Tondovy útoky slovy: „Dneska ne, blázne stará, dyť je tu to dítě,“ čímž myslela mne, téměř osmnáctiletou, nepolíbenou pannu s brýlemi jako televize, čímž ještě více podrývala moje již tak vachrlaté sebevědomí.
Akční rádius Tondy byl daleko větší a nenechal se zastrašovat takovými jalovými konvencemi, jako jsou příbuznost či věk. To, že mě natvrdo okukuje, jsem zaznamenala asi v deseti letech. Při přímém šmírování jsem ho nachytala na chatě, kterou si před narozením mé sestry pořídili Karel s Arankou. Chata byla velmi sporého vybavení a jedinou možnost hygieny člověku skýtalo umývadlo hned za vstupními dveřmi, nad kterým bylo zrcadlo a závěs. Za ním se nahatý člověk mohl skrýt a pod umývadlem byl kbelík na špinavou vodu. Pamatuji si, jak jsem se myla svlečená do půl těla, když jsem v zrcadle spatřila, jak se hýbe zelenožlutý závěs, a ve vzniklé mezeře se následně objevil Tondův nos a slídivá a chtivá očička. Dost namíchnutě jsem se otočila a závěs zase velmi zprudka zatáhla a slyšela jsem jen jeho naštvanou poznámku: „No, aby ses neposrala…“ S Tondou byla sranda…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace