Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Vánoce 2017

Vánoce 2017

Co se děje v době adventní a vánoční v Česku

Volby 2017

Volby 2017

Odvolili jsme, teď se rokuje o vládě

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Štěstí a úspěch na sebe rády nechávají čekat. Někdy si nejprve musíte sáhnout až na úplné dno

01.12.2017
Štěstí a úspěch na sebe rády nechávají čekat. Někdy si nejprve musíte sáhnout až na úplné dno

Autor: pixabay.com

Popisek: Romantická láska - ilustrační foto

Krásné a pohodové chvilky nebývají v životě zadarmo, zpravidla ale platí, že za výdrž vás nakonec osud přece jenom odmění. Podobně jako hrdinku románu Annie Robertson Když Nina potkala Bena, který vydalo nakladatelství XYZ.

Život třicetileté Niny není žádný Hollywood, ale přesto ho má ráda a je spokojená – pracuje v malém knihkupectví, i když je nadaná spisovatelka, a s dlouholetým přítelem Willem si plánuje šťastnou a nekomplikovanou budoucnost. Dokud ho ovšem nepřistihne v posteli s jinou…

Když Nina potkala Bena

Teprve pak se Nině otevřou oči a ona se po rozchodu konečně chápe příležitosti dopsat a uplatnit scénář k pokračování svého oblíbeného filmu Když Harry potkal Sally. Chce tím Willovi dokázat, že je schopná a úspěšná a že ho nepotřebuje. Lze dělat v životě kompromisy? A jak to dopadne s Harrym a Sally po dvaceti letech?

Autor: Annie Robertson
Žánr:
romantika, love story
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Chvíli o tom přemýšlím. Je tohle vůbec možné? Je možné s někým tři roky žít a neuvědomit si, že mezi vámi něco nehraje? Všechny táboráky, u kterých jsme se dělili o cukrovou vatu; Vánoce strávené na telefonu; dlouhé procházky na Nový rok, kdy jsme probírali, co nás v novém roce čeká; do posledního detailu naplánované letní dovolené a prodloužené víkendy na poslední chvíli a narozeninové oslavy u nás doma s přáteli, kdy jsme viseli z okna v ložnici a poslouchali to pochybné skotačení pod námi. Byli jsme jako herci v seriálu Přátelé civějící na „šerednýho nahýho chlapa“, ale lepší. Will a já jsme byli jako Ross a Rachel, ale taky v lepším provedení, protože jsme se nikdy nerozešli, byli jsme pár, který spolu „zůstane navěky“. Všichni považovali za samozřejmé, že se vezmeme a budeme mít děti. Nikoho by nenapadlo, že se rozejdeme. Nikdo nečekal, že Will bude píchat Carmen.
„Máma bude zničená,“ poznamenám. „Myslela si, že když spolu bydlíme, znamená to, že se vezmeme a budeme mít děti.“
„Můj názor na manželství znáš,“ namítne Will. Nepotřebuju, aby tu větu dokončoval, protože jsem ji slyšela už tisíckrát, ale stejně dodá: „Manželství zničí každý dokonale fungující vztah.“
„To hravě zvládne i nevěra.“
Dál sedíme a já přemýšlím, co mám říct, kdežto Will nejspíš dumá, co neříct.
Chystám se pronést něco ve stylu „jsi hajzl, vypadni z mýho života“, ale možná malinko duchaplnějšího, když mi Will zasadí poslední ránu a pošle mě k zemi: „Nino, vážně bych byl moc rád, kdybychom mohli zůstat přátelé.“
2.
„Přátelé? Nemůžu tomu uvěřit,“ žasne Astrid druhý den v knihkupectví poté, co jsem jí převyprávěla sled událostí předešlého večera do všech detailů.
„Ani já ne,“ přiznám a dívám se, jak ve výloze aranžuje knihy do tvaru táboráku pro navození atmosféry „podzimní zahrady“.
„Co jsi mu řekla?“
„Řekla jsem mu, že je hajzl a ať vypadne z mýho života, v tom okamžiku jsem na nic duchaplnějšího nepřišla.“
„Všichni si mysleli, že vás dva čeká šťastný konec – přátelé, z nichž se stali milenci. Přesně jako Harry a Sally. Mělo to být tak dokonalé.“
„Podle Willa šťastné konce neexistují.“
„Tohle že ti řekl?“
„Hm. A že se mezi námi vytratila vášeň.“
„To může říct jenom chlap. Copak mu nedochází, že prvotní vášeň se z každého vztahu stejně jednou vytratí? Copak si neuvědomuje, že se z toho postupně vyvine něco lepšího a silnějšího?“
„Očividně ne. Taky řekl, že jsem ,mimo realitu‘ a kromě toho ,nikdy nic nedokončím‘. V podstatě řekl, že jsem snílek. Ale nejsem, že ne?“
„Ovšem že nejsi,“ utvrdí mě Astrid. „Jsi optimistka.“
„Jako Sally?“
„Přesně tak! Jako Sally.“ Astrid rozhází ve výloze podzimní listí a poprosí mě, abych se skočila podívat, jak to vypadá zvenku.
Stojím před zchátralou fasádou a ukazuju jí, které knížky je třeba posunout. Přitom zvednu hlavu a podívám se na ceduli LOVEOVO KNIHKUPECTVÍ, pokrytou letitou vrstvou marastu z autobusů projíždějících po Brixton Road. Představím si, jak by knihkupectví mohlo prokouknout s čerstvým nátěrem a proužkovanou markýzou, možná i s lavičkou a květináčem. Za současného stavu je to jen ošumělý krámek s oprýskanou barvou, vmáčknutý mezi zastavárnu a smíšené zboží „Všechno za libru“. Většina lidí stejně jen pospíchá kolem cestou na metro, aniž by si Astridiných překrásně aranžovaných výloh všimla.
„Když já jen nechápu, jak mi mohlo naše ,odcizení‘ uniknout,“ říkám a s vrznutím dveří vcházím zpátky do obchodu. „Možná že Will má pravdu, možná že patřím k těm otravně šťastným typům, jak Harry označil Sally – ,co nad i píšou místo tečky srdíčko‘.“
Astrid se rozesměje a vyhodí do vzduchu hrst listí. „A co je na tom špatného? To, že jsi optimistka, z tebe přece nedělá méněcenného člověka.“
„Máš pravdu,“ přikývnu. „Kromě toho není pravda, že nic nedokončím.“
Zamyslím se nad tím, ale nějak nedokážu vypíchnout poslední věc, kterou jsem skutečně dokončila, s výjimkou velkého řezu brownies a mizerného kořeněného latté k snídani v kavárničce pod železničním obloukem.
„Jasně že ne,“ utvrdí mě Astrid. „Dostavělas přece tu boží schovávačku u vašich na zahradě, když lilo jak z konve a my ostatní jsme dávno byli uvnitř a namáčeli si sušenky do horké čokolády.“
„To nám bylo osm!“
„Já vím. Kromě toho jsi byla jediná, kdo nakonec zvládl za domácí úkol připravit pavlovu ve tvaru labutě. Vysloužila sis za to ročníkovou cenu.“
„Nejsem si jistá, jestli se pubertální pavlova počítá,“ namítnu, podám Astrid košík s jablky, které nasbírala na zahradě, a ona ho položí na přepravku s podzimními kuchařkami.
„Dostudovala jsi vysokou – což se mnohým nepodaří – a napsalas ty rozhlasové hry,“ pokračuje Astrid, ale když si uvědomí, že i tohle je už dávno pasé, odmlčí se. Snaží se najít co nejlepší místo pro rozviklaný stolek a přitom vymýšlí nějaký můj úspěch z poslední doby. „Tady vždycky všechno doděláš… vždycky seřadíš všechny záložky, když to vzdám. Nevím, co bych si bez tebe počala.“
Obě víme, že práce v knihkupectví ani seřazování záložek se nepočítá, ale lepší něco než nic.
„Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dochází, že je mi bez něj líp,“ řeknu, přestože ve skutečnosti netoužím po ničem jiném, než aby bylo všechno jako dřív a žádná Carmen se nikdy neobjevila.
„Tohle Sally řekla, když se rozešla s Joem, pamatuješ?“
„To je pravda, jenže Sally se s tím odmítala smířit,“ opáčím, abych dala jasně najevo, že to není můj případ. Ale dokud chcete, aby se k vám dotyčný vrátil a přiznal, že udělal chybu, nepřekonali jste to. A já chci, aby Will řekl, že ji nikdy nemiloval, a že vždycky miloval a bude milovat jedině mě. Vím, že se to nestane, a i kdyby ano, už nikdy by to mezi námi nebylo stejné jako předtím, takže bych se asi měla smířit s tím, že mě opustil, protože mi nic jiného nezbývá.
„Je normální, že si připadáš trochu zdrchaná,“ řekne Astrid a načančá na stolečku hned vedle knih o aranžování kytici hortenzií, oranžových mochyní a štětek. „Ten chlap je možná naprostý idiot, ale dlouho byl součástí tvého života.“
„Nemůžu přece ztrácet čas steskem po někom, kdo miluje někoho jiného,“ namítnu a mluvím přesně jako účinkující ze Show Ricki Lakeové, kterou jsme s Astrid v pubertě nadšeně sledovaly.
„Gratuluju,“ odvětí Astrid, sestoupí z výlohy a jde si ven prohlédnout svoje dílo.
Dívám se, jak dává hlavu z jedné strany na druhou, hraje si s indiánskými náramky a upravuje ozdobný hřeben v dlouhých hnědých vlasech. Pomyslím si, jaké má štěstí, že jí rodiče – otec ze Středního východu a matka ze Skandinávie – dali do vínku tmavé vlasy, světlé oči, záviděníhodné lícní kosti, dlouhý krk a dlouhé nohy. Během dospívání se Astrid podobala novorozené žirafě v lidské podobě, ruce i nohy měla hubené jako tyčky a rysy tak protáhlé, že jsem se někdy bála, že se skácí, zvlášť v době, kdy měla v oblibě deseticentimetrové podpatky. Kluci jí přezdívali Sophie po tom oblíbeném kousátku ve tvaru žirafy a mně Dumbo, díky tomu, že jsem po matce zdědila po stavu slůněte. Will si mě kvůli tomu vždycky dobíral a „láskyplně“ mi tak říkal, což mě přivádělo k šílenství.
Astrid se vrátí dovnitř a očistí si boty o modrý nylonový kobereček, jenž je tak tvrdý a ochozený, že by se o něj daly škrtat zápalky. Vykasá si kaftan, vleze zpátky do výlohy a na vršek vidlí posadí malou červenku, kterou vyrobila ze starých ponožek, s hlavičkou na bok.
„Hotovo,“ prohlásí a spokojeně si mne ruce nad dobře vykonanou prací.
„Vypadá to nádherně,“ uznám. Astrid má na rozdíl ode mě cit pro design, všechno, nač sáhne, vypadá neuvěřitelně. Dám krk na to, že by z fleku mohla pracovat pro Můj dům nebo kterýkoliv jiný časopis o moderním bydlení.
„Víš, co bys měla udělat?“ zeptá se a zamíří k pultu, jehož tmavé dřevo dokonale ladí s regály, které odzadu dopředu lemují celý prostor ve tvaru písmene E. Když je sem před třiceti lety nainstalovali, nejspíš byly v módě, ale dnes už to není ani retro, ale spíš jen skličující. Prověšené krabice se starými dokumenty, vybledlé knižní plakáty a neprodejné zásoby naházené nahoře na policích pocit klaustrofobie ani v nejmenším nesnižují.
„Co?“
„Měla by ses chopit iniciativy a něco udělat, aby tě ta depka přešla.“
„Jako co?“ ptám se a rychle urovnám řadu nejnovějších přírůstků mezi paperbacky uprostřed obchodu.
„Nevím,“ přizná Astrid a ohřeje v kávovaru mléko. „Něco, co dokáže, že věci dokončuješ, že jsi úspěšná, že jsi v každém ohledu lepší než Carmen!“
Přitáhnu si stoličku k pultu a namočím sušenku do kořeněného latté, které přede mě Astrid postavila.
„Myslíš jako dopsat scénář?“
„Přesně tak,“ přitaká. „Měla bys ho dopsat a prodat! To by mu vytřelo zrak.“
Ten scénář? Ten, co mu chybí konec?“ dívám se na ni pochybovačně. Astrid dobře ví, že jsem se – už před lety – dostala do scenáristické slepé uličky.
Přikývne. Na chvilku se zamyslím a chytím do pusy kousek rozmočené sušenky dřív, než mi spadne do kávy.
„Víš přece, že nápad na pokračování toho filmu v Hollywoodu už nesčetněkrát smetli ze stolu!“ poznamenám. „Pravděpodobnost, že to prodám a oni to natočí, je asi stejná, jako že tě zasáhne blesk, vyhraješ v Euromilionech a vyspíš se s Johnnym Deppem současně.“
„Vím, že to asi nevyjde,“ zasměje se Astrid, lokne si kávy a zadívá se na blikající zářivku nad námi. „Ale zkusit to musíš, kdyby už jen proto, abys Willovi nakopala zadek…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace