Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Vánoce 2017

Vánoce 2017

Co se děje v době adventní a vánoční v Česku

Volby 2017

Volby 2017

Odvolili jsme, teď se rokuje o vládě

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Hříšný policajt má na vybranou. Buď si už ani neškrtne, nebo odhalí největší manchesterský drogový gang. Jenže…

29.11.2017
Hříšný policajt má na vybranou. Buď si už ani neškrtne, nebo odhalí největší manchesterský drogový gang. Jenže…

Autor: theboltonnews.co.uk

Popisek: Joseph Knox

Noirovka ostrá jako břitva je naprosto výjimečné čtení. První ze série případů mladého detektiva Aidana Waitse Sirény, jehož autorem je mladý autor Joseph Knox, se vzápětí po svém vydání stal bestsellerem. Ve Velké Británii zabodoval letos v lednu, v češtině ho nyní vydalo nakladatelství Plus.

Sex, drogy a Manchester – pro mladého detektiva Aidana Waitse osudová trojice. Potom co na něj praskne drogový prohřešek, dostane na výběr: buď si u policie, a vlastně ani nikde jinde už ani neškrtne, nebo se pokusí v utajení odhalit největší manchesterský drogový gang. A že to nebude zrovna bezpečná akce, to Aidanovi dojde ve chvíli, kdy kolem něj začnou mizet mladé dívky a objevovat se mrtvoly. Pozná, co je černé a co bílé i v šedých stínech Manchesteru? A jaké tajemství skrývá on sám?

Sirény

Brilantně vystavěný detektivní román s atmosférou temnější než asfalt nočních ulic. Jeho autor Joseph Knox je nákupčím krimi žánru v největším britském knižním řetězci Waterstones. Díky tomu má obrovské zkušenosti, které zúročil ve své vlastní detektivní sérii s mladým, kontroverzním detektivem Aidanem Waitsem, zasazené do manchesterského podsvětí. První kniha Sirény vyšla v lednu 2017 ve Velké Británii a ihned se umístila v žebříčku Sunday Times. Autor chystá celkem tři díly série s Aidanem Waitsem.

Autor: Joseph Knox
Žánr:
detektivka
Nakladatelství:
Plus

Ukázka z knihy:

Z tanečního parketu jsme slezli roztřesení, ale trsat se nám chtělo dál. Já kupoval drinky a Isabelle se smála jako pominutá. Klátila se celým tělem dopředu a dozadu a oběma rukama si zakrývala ústa. Záblesky oprýskaného oranžového laku na nehty a oranžové rtěnky. Čas od času mi zabrousila pohledem přes rameno a já věděl, že chce, aby někdo viděl, jak spolu tančíme.
Bez obtíží jsme si sedli ke Catherininu volnému stolu v rohu. Servírka zrovna ohlásila poslední objednávky, takže byl každý buď na parketu, nebo ve frontě před barem. Na stole po Cath dokonce zůstala nedopitá sklenička. Milenci se v té chvíli začali párovat. Isabelle se opřela a sledovala, jak spolu kluci a děvčata odchází. Někteří šli ruku v ruce, jiní s kamennými výrazy ve tvářích.
Přemýšlela nahlas a snažila se překřičet muziku. „Zajímalo by mě, kolik z nich se zrovna potkalo, a kolik spolu je dlouho.“
„Ti, co po sobě tak lezou, se dnes potkali. Dlouhodobé páry poznáš podle toho, že spolu nemluví.“
Zakroužila skleničkou a pokusila se nasadit ledabylý tón. „Jako třeba Zain se Sarah Jane?“
Podíval jsem se na ni. Od chvíle, co jsme se posadili, se celá klepala, ale snažila se to zakrývat. Znovu mě napadlo, čím se sjela. Jestli tím, co jsem zkusil já ve Fairview.
„Izzy, ta lahev vína, cos mi tuhle dala. Kdes ji vzala?“
Přemýšlela. „Nevím. Nejspíš byla od Neila.“
Barman jí něco nasypal do pití. Nejspíš ji napadlo, na co se jí budu chtít ptát, tak zaimprovizovala. Upřeně se mi zahleděla do očí a bez okolků vytáhla z krabičky cigaretu, jako by to bylo v restauracích stále povolené. Ruce se jí třásly tak, že jsem jí musel připálit. Potáhla a foukla mi kouř do obličeje.
„Ty Zaina nemáš zrovna v lásce, viď?“ svedla řeč na jiné téma.
„Nijak zvlášť.“
„Proč?“
„Pije.“ Na ta slova se zamračila. „Ne že by byl ochlasta, ale vysává lidi jako pijavice.“
„Alespoň je nevyužívá jako ty.“ Pokusil jsem se tomu zasmát, ale z jejích mladých úst to znělo jako prachsprostý fakt. Jako výsledky rentgenů. „Využíváš svoje nevýhody,“ navázala. „Stejně jako já.“
„A jaké nevýhody máš?“
Předstírala, že mě neslyšela, a začala si místo odpovědi kývat hlavou do rytmu. Kolem zářila světla laserů a v písni se opakovalo cosi o tom, že se máme pořádně rozdivočet.
„Tuhle písničku miluju,“ řekla. Já vyčkával. „Lidé mě nemají moc rádi.
Tebe taky ne.“ Jektaly jí zuby, tak si zhluboka potáhla z cigarety. „Určitým způsobem je to výhoda, protože se jim můžeme dostat hodně blízko k tělu.“
„Komu se dostáváme k tělu? Zainu Carverovi?“
S pohledem upřeným na obláček kouře, který zrovna vydechla, řekla: „On je taková alternativa…“
„Čeho?“
„Hypotéky, dluhu, zaměstnání.“
„Takže si u něj dáváš na rok oraz od školy?“
„A proč ne?“
„Mohla bys přijít o všechno, co máš.“
„No Future.“ Vyslovila to přesně jako Johnny Rotten ze Sex Pistols. Oba jsme se zasmáli. „Máš pravdu. Spíš bych měla s baťůžkem na zádech spolu se svými vrstevníky objíždět kulturní pustinu.“
Přiťukl jsem si s ní. „Obchod s drogami najednou nezní tak špatně.“
„Jsi v pohodě. Už jsem ti to řekla? Všichni ostatní do mě neustále hustí, abych se vrátila domů.“
„Kdo třeba?“
„Zain, Cathy, Skřipec. Celá tahle sebranka.“
„A domov máš kde, Izzy?“
„O tom nechci mluvit…“
„Co tě sem vůbec přivedlo?“ Upřela na mě pohled. „Jen mi nepřipadáš, že bys sem tak úplně zapadala.“
„Proč ne?“
„Přijdeš mi, jako bys vyrůstala v zazobané rodině.“
„Jdi do hajzlu,“ odsekla. „Ty mně zas, jako bys byl celej život švorc.“
„Proto jsem tu.“
Okamžik ještě tiše supěla. „U mě za to mohly všechny ty anorektičky, se kterými jsem se od dětství kamarádila. Borečci, co mě akorát chtěli držet za ruku a psát o mně básničky…“
„S Isabelle se toho asi moc nerýmuje.“
„Ne,“ přitakala. „Moc ne.“
„Časem zestárnou a vyrostou z toho.“
„Tohle si fakt myslíš, že se s lidmi děje?“ Neodpověděl jsem. Odklepla si popel na stůl, trochu mě přitom spálila a vzápětí navázala: „Jak jsi tuhle mluvil se Zainem… Tos mu říkal, že je pijavice?“
„Zrovna na tohle řeč nepřišla.“
„Co po tobě chtěl?“
„Radu.“
„Ale?“
„Nechává si přetírat fasádu a chtěl vědět, jestli by mu pastelově zelená ladila s těmi jeho pohádkovými kukadly.“
„Říkals, že je pijavice…“
„Jo, ale co se bavit o něčem jiném?“
„No tak,“ trvala si na svém. „Koho vysává?“
Jen jsem dál seděl a ani nemukl, dokud si nevšimla, jak se na ni dívám.
„Jdi do hajzlu,“ zopakovala, a tentokrát to myslela vážně. Típla cigaretu o stůl. Na nedopalku měla oranžovou rtěnkou obtisknuté rty. „Za sebe se rozhoduju sama.“ Utáhla si šátek kolem krku a já si vybavil její jizvy. Rozhlédl jsem se po klubu a všiml si, že na mě hlavní barman znovu upřeně zírá. Vzpomněl jsem si na jeho osvobozující rozsudek. Na důkazy, které se ztratily z evidence, a na říznuté víno, které dal Isabelle. Dnes večer by se musel dostat přese mě.
Zamával jsem mu.
Isabelle si vzala Catherininu sklenici vodky a upila. Ani jeden z nás nemrkl, dokud v sobě neměla celou třetinu.
„Stačí,“ řekl jsem a natáhl ruku přes stůl, abych jí vzal skleničku od úst. Dva lidé uprostřed tisícihlavého davu, a oba jsme dobrou minutu seděli v ohlušujícím tichu.
„Na nás musí být pohled,“ ozvala se nakonec. „Vypadáme jako jeden z těch skutečných párů.“
Následoval hořký konec večera. Rozsvítila se světla a všechny nás odhalila. Muži i ženy, kteří se v příšeří zdáli plní života, nyní vypadali uštvaní a zdrchaní. Hudba, která podpírala strop, se vypařila a zanechala místnost prázdnou a bez života. Hlavní barman se proplétal mezi stoly směrem k nám a sbíral skleničky. Stále se do mě vpíjel vpadlýma popelavýma očima. Přiblížil se k nám, ve tváři rozzuřený a tvrdý výraz.
„Zavíráme,“ štěkl na nás a zprudka nám na stůl položil tác nedopitých skleniček. Isabelle začala téct krev z nosu, tak se upravovala ve skládacím zrcátku. „Ty tu na mě počkej,“ osočil se na ni. Zarděla se, podívala se na něj a lehce přikývla.
„Já ji chtěl domů doprovodit sám,“ řekl jsem.
„Proč?“
„Jeden nikdy neví, na koho by mohla narazit.“
„Otravuje tě?“ zeptal se barman Isabelle. Dlouze a vyčerpaně se na mě podívala. Viděl jsem jí na očích, jak na ni jde útlum, ale i tak se nechovala přirozeně. Měl jsem dojem, jako by se ho bála.
„Jo,“ špitla. „Otravuje.“
Hlavní barman si otřel nos a svěsil hlavu. Pak se zašklebil. Přizvedl si jednu stranu tácu se skleničkami a vší silou ho na mě zvrhl. Sklo mi vletělo do obličeje. Zalily mě střepy, pivo, zbytky pití. Odněkud mi tekla krev a mísila se s tekutinami, které mi máčely nohavice. Isabelle se vmáčkla do židle. Lidé kolem se zajíkli překvapením. Veškerý hovor se naráz utišil. Parta chlapíků začala skandovat. Skleslí lidé, kteří se sami potichu šourali ven, se po nás otočili.
„Soráč,“ ušklíbl se hlavní barman s úsměvem. Vytáhl si z náprsní kapsy od košile kapesník a sklonil se, aby mi z tváře osušil kapičku. V tu chvíli do mě prudce vrazil ramenem a jmenovkou mi zavadil o klíční kost.
Popadl jsem dech a postavil se. Židle se za mnou převrátila. Ve tváři jsem cítil střepy…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace