Jedna žena, jedno předsevzetí a kupa nehod aneb Dneska bude všechno jinak
27.11.2017
Foto: parnassusbooks.net
Popisek: Americká spisovatelka a scenáristka Maria Semple
Není nic zábavnějšího než lidská nedokonalost. Když v tom ale lítáte právě vy, do smíchu bývá zpravidla maximálně ostatním. Pořádnou dávku humoru z každodenního života nabízí kniha Marie Semple Dneska bude všechno jinak, kterou vydalo nakladatelství Plus.
Zgruntu změnit svůj život není jen tak. Eleanor se ale rozhodla, že DNESKA to udělá! Všechno bude zvládat v klidu a s přehledem. Pochopitelně se jí velkolepý plán dost rychle vymkne z rukou, jedna nehoda se kupí na druhou a ona musí – jako každá matka, manželka, žena – jako vždycky rychle začít improvizovat.
Ale i když se všechno semlelo trochu jinak, než měla ráno v úmyslu, v něčem ji tenhle den přece změnil. Nenechte si ujít skvěle napsaný humorný román o nebezpečné touze být lepší a každodenních výzvách rodinného života. Možná i díky němu si konečně uvědomíte, že i s dávkou katastrof lze brát svět s humorem. Koneckonců život je přece jedna velká, nekonečná sranda. I když – jak kdy…
Maria Keogh Semple je americká spisovatelka a scénáristka. Její rodina se přestěhovala do Španělska brzy po jejím narození, kde její otec, scenárista Lorenzo Semple Jr., napsal pilotní díl úspěšného televizního seriálu Batman. Poté se stěhovali do Los Angeles, pak do Aspenu v Coloradu. Maria navštěvovala internátní školu v Choate Rosemary Hall, poté studovala angličtinu na Barnard College. Scenáristicky se podílela například na seriálu Beverly Hills 90210 nebo Jsem do tebe blázen.
Autor: Maria Semple
Žánr: humor, světová beletrie
Nakladatelství: Plus
Ukázka z knihy:
A jak to vlastně je s mým neustálým lehkým zmatením? Žiju v mlze, to je zřejmě nejvhodnější termín. Můžu to rozdělit do tří kategorií: 1) věci, které bych měla vědět, ale není tomu tak, 2) věci, o kterých raději nic nevím, a 3) věci, o kterých vím, ale naprosto je nezvládám. Věci, které bych měla vědět, ale není tomu tak? Neplést si pravou a levou. Je mi líto, ale na cestu se ptejte někoho jiného.
Věci, o kterých raději nic nevím? Těch by se našlo. Ani do výkonného mozku se toho tolik nevejde, co teprve do slabého, jaký mám já. Tak jsem se jako osoba jemu nadřízená rozhodla, že budou jisté oblasti, o které se budu zarputile nezajímat: třeba izraelsko-palestinský konflikt, Lena Dunhamová, osud ukradené malby z Muzea Isabelly Stewartové Gardnerové, GMO (a co se za tou zkratkou vůbec skrývá) či genderové identity (aspoň ještě před pěti minutami, než se Timbymu zalíbily podkolenky v Gapu). A pokud to ze mě dělá omezenou lidskou bytost, se stoickým klidem přijímám svůj osud. Vypadá to, že v dnešní době je nejdůležitější mít názor. „Mám názor, tedy jsem.“ Já na to: „Nemám názor, tedy jsem na výši.“
Věci, o kterých vím, ale naprosto je nezvládám? Čas. Domluvím si oběd na 12.30. Do diáře si zapíšu „12.30“. Ale postupem času se nějakým kouzlem z půl jedné v mém mozku stane jedna. Člověk by si řekl, že když dorazí do divadla půl hodiny po poslední oponě (milionkrát!), napříště si třikrát překontroluje čas na vstupence. Ne, já ne. Kéž bych to uměla nějak vysvětlit. Je to jedna ze záhad života.
Chci tím říct, že kdybyste si v hlavě zaměnili Spencera Martella se Sydney Madsenovou, asi byste běželi za neurologem, ale já nad tím jen pokrčím rameny.
*
Naproti restauraci se na mě usmálo štěstí v podobě volného parkovacího místa. Je snad tohle můj denní příděl karmického štěstí? Nerada bych s ním plýtvala.
„Tohle bude dospělácký oběd, tak se podle toho chovej,“ otočila jsem se k Timbymu, zatímco jsem pokládala parkovací lístek za přední sklo.
„Budete si povídat o něčem neslušném?“ zeptal se Timby, když vystupoval z auta s dárkovým košem v náručí.
„Budeme mluvit o čemkoli, na co přijde řeč. Ty tam prostě budeš muset sedět. A dopředu ti říkám, s otázkami typu ‚Můžeme už jít?‘ máš utrum. Odpověď bude vždycky ‚ne‘.“
„Co když bude zemětřesení?“
„Co jsem řekla?“
„Můžu si pustit rádio na tvém telefonu?“
„Ne. Ale mám tam několik audioknih.“
„Ale všechny od Laury Ingallsové Wilderové.“
„Zkazilo tě Na to ani nepomysli,“ konstatovala jsem.
„Co je Na to ani nepomysli?“
„Ten příšerný pořad, na který v jednom kuse koukáš.“
„Jmenuje se to Přesně tak.“
„V tom případě tě zkazilo Přesně tak,“ opravila jsem se.
„Proboha, mami,“ pohoršil se Timby. „Vždyť jsi to ani jednou neviděla.“
„Nebudeš nic poslouchat, prostě tam budeš sedět.“
„Dobrá,“ prohlásil Timby s hořkostí v hlase. „Laura Ingallsová Wilderová.“
Čekali jsme, až budeme moci přejít silnici a minul nás bezdomovec. Běloch s dredy, vousy a celý zarudlý: pokožka, oči, ruce s odlupující se kůží, nárty na bosých nohách. Očima, vším – něco hledal, cokoli.
„Pojď sem,“ přitáhla jsem k sobě Timbyho.
„Myslíš, že je psychicky nemocný?“ „Chci tě jen mít u sebe,“ pevně jsem ho objala. V mém náručí se celý uvolnil. „Zbožňuju tě, to víš, že jo?“
„Já vím.“ Usmál se na mě.
„Ty mě zbožňovat nemusíš. Jen se pokus mě mít radši než teď.“
Vešli jsme do Mamnoon a ocitli se uprostřed černých zdí, pod industriálně vyhlížejícím stropem, mezi skvostnými geometrickými mozaikami a pod lustry výstředními, ale ne příliš. Nevím, kde bydlíte, ale ať je to kdekoli, tady v Seattlu máme lepší restaurace.
„Hmmm,“ zahučela jsem. „Koho hledáme?“
„Spencera Martella,“ řekl Timby.
„To vím,“ odsekla jsem.
Daleko od nás se nějaký muž postavil a mával. Bylo mu něco přes třicet, byl hubený a měl na sobě žlutou kostkovanou košili, hnědý pásek a černé džíny.
„Tamhle je,“ řekla jsem a taky mu mávla. „Toho znám…“
„Odkud?“ zeptal se Timby.
Ze vzdálenosti patnácti kroků mi byl povědomý. Z osmi už jsem si skoro vzpomněla, kdo to je… A už jsme byli u něj.
„Spencere!“
„Eleanor,“ řekl s hlubokým pohnutím v hlase.
„Ty!“
Timby mě zpražil pohledem: „Kdo je to?“ A já jeho: „Opovaž se zeptat.“
„A to je tvůj syn?“ zeptal se Spencer.
„Už jste se viděli?“ nejistě jsem se otázala.
„Přinesli jsme vám dárkový koš,“ pronesl Timby.
„Kdybych věděl, že tu budeš,“ řekl Timbymu v podřepu a s rukama položenýma na kolenou, „přinesl bych něco i pro tebe.“
Timby si dal jedna a jedna dohromady rychleji než Bobby Fischer. Na stole spatřil kožený obal. Sáhl po něm a otevřel ho.
Na saténovém polštářku leželo oranžové pero Montblanc, typ, který jsem používala, ale už před léty jej přestali vyrábět. „Tvoje kuličkové pero,“ řekl mi Spencer. „Tedy pokud jsem si to zapamatoval správně.“
„To není možné. Jak jsi ho sehnal?“ To pero – jeho váha, ne úplně běžná, klaunská barva, to cvaknutí víčka, když jsem ho sundala a zase nandala. „Na eBayi jsem ho našla jen v odstínu půlnoční modř –“
„Nebo v tyrkysové,“ chvatně dodal Spencer, „lesní zeleni a žluté.“
„Ale oranžová!“ vydechla jsem, „je vzácné zboží.“
„Ukaž!“ Timby popadl pero.
„No, to je úžasné, to bych nečekala.“ Podívala jsem se Spencerovi do očí. „Děkuju.“
„Odkud se znáte s mojí mamkou?“ ozval se Timby, můj parťák.
Došlo mi to, než otevřel ústa. No jo!
Spencer Martell!
Z Poníků!
Už je to víc než deset let, co se vyprovodil z redakce.
„Před mnoha lety jsem s tvojí mamkou pracoval.“ Hřejivý tón jeho hlasu teď sváděl boj s nepěknou vzpomínkou, kterou mi ve stejnou chvíli mozek neuvěřitelně rychle přehrával…
Vložil: Adina Janovská