Devítiletá Amélie zmizí. To je ale teprve začátek, vzápětí začínají hrůzy přibývat. Řádí snad ve městě úchylný vrah?
24.11.2017
Foto: mysterytribune.com
Popisek: Švédská spisovatelka Helene Tursten
Dostali jste chuť na pořádnou detektivku? Při čtení téhle knížky zamkněte a raději i stáhněte rolety. Bude vás totiž mrazit v zádech od začátku do konce. Detektivku Helene Turstenové Nevycházej po setmění vydalo nakladatelství Motto.
Devítiletá Amelie se chystá na průvod svaté Lucie a potřebuje se jen zastavit doma pro zapomenutý kostým. Do školy se už ale nevrátí, najde se jen její mobil, vyzvánějící v kontejneru, a po dívce jako by se slehla zem. Neuplynou ani dva měsíce a v poklidném malém městečku Strömstad se ztratí další dítě – tentokrát je to malý chlapec Viggo.
Je možné, že v okolí začal řádit pedofil? Netrvá však dlouho a nedaleko se najde zavražděný policista, a poté dojde i ke žhářskému útoku, během nějž zemře nejbohatší a nejrozporuplnější obyvatel městečka Olof Sjöberg. Mají spolu všechny tyhle případy něco společného, nebo je prudký nárůst kriminality jen náhoda? To musí vyřešit Embla se svým týmem spolupracovníků.
Helene Tursten je mimořádná osobnost švédského literárního nebe, které doma přezdívají královna detektivek. Narodila se v roce 1954 v Göteborgu, nyní žije v Sunne/Värmland a je vdaná za bývalého policistu. Dlouho pracovala jako zubařka, kvůli revma ale musela toto povolání v devětatřiceti letech opustit a začala se věnovat psaní. Od roku 1993 píše detektivní romány. Na svět přivedla komisařku Irenu Hussovou a nadchla švédskou kritiku i veřejnost.
Heleniny detektivky měly velký úspěch nejen ve Švédsku, ale byly přeloženy a vyšly i v Dánsku, Finsku, Německu a Norsku – a jako málokterému švédskému spisovateli jí byla vydána kniha i v USA. Série případů inspektorky Ireny Hussové byla ve Švédsku zfilmována a v roce 2009 ji u nás vysílala televize Barrandov.
Autor: Helene Turstenová
Žánr: detektivka
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Ráno panoval doma hrozný zmatek. Julien byl jako obvykle rozespalý a odmítal jít do školky. Máma ho musela dlouze přemlouvat a přesvědčovat, než se konečně oblékl. Vybíhali z domu s pořádným zpožděním. V tom spěchu zapomněli tašku s jejími věcmi na podlaze v předsíni.
Amelie měla průkazku na autobus, protože už nechtěla odpoledne chodit do družiny. Ze školy to měla domů do Önnarödu jen jednu zastávku, ale jít pěšky po úzké silnici bylo potmě nebezpečné. I když měla na botách i rukávech bundy odrazky, maminka trvala na tom, aby jezdila autobusem. Tuva bydlela kousek od školy a žádnou průkazku nepotřebovala. Dívky byly nejlepší kamarádky a chodily spolu do třetí třídy. Amelii bude za dva měsíce a tři dny deset a družina byla podle ní pro mrňata. Tuva s ní byla zajedno, i když oslaví desáté narozeniny teprve pátého května.
Dívky zaslechly, jak autobus zajíždí k zastávce. Anebo snad už odjížděl?
„Počkejte!“ křičely.
Utíkaly dolů z kopce, seč jim síly stačily, ale zahlédly už jen, jak se červená zadní světla autobusu vzdalují po silnici. Další autobus jede až za dvacet minut. Do prčic! Za půl hodiny musí být zpátky ve škole!
Dívky zůstaly chvilku stát u prázdného přístřešku na zastávce, aby se po tom sprintu vydýchaly. Asi jí nezbude než si pro věci domů zaběhnout, zabere to jen deset minut. Jenže v tom případě promoknu až na kůži, pomyslela si Amelie. V tu chvíli uslyšely povědomé bručení motoru. Kristoffer! Byl s Tuvou nějak příbuzný, Amelie nevěděla přesně jak, ale už několikrát je svezl svým podomácku upraveným náklaďáčkem. I když on vlastně tvrdil, že se to jmenuje pick-up.
Tuva se odhodlaně postavila ke kraji silnice a začala na vozidlo, které se k nim pomalu blížilo, zuřivě mávat. Amelie se rozbušilo srdce ještě víc, když Kristoffer zastavil. Stáhl okénko a tázavě se na ně podíval. Z reproduktorů dunělo hlasité rockabilly a odráželo se od stěn přístřešku.
„Ahoj! Nesvezl bys Amelii? Ujel jí autobus… Svezeš ji? Prosííím!“
Přikývl a Amelie rychle přeběhla na druhou stranu vozidla. Vesele Tuvě zamávala, otevřela dveře a naskočila. Ulehčeně vydechla a zabořila se do měkkého sedadla. Bílé kožené sedačky, paráda. Kristofferův náklaďáček, ne, vlastně pick-up, byl super. Pro Kristoffera bylo důležité, aby se autům říkalo správně. U čelního skla se houpal vonný stromeček a příjemně voněl. Anebo to možná voněl vlasový gel, kterým si Kristoffer tužil dlouhou vyčesanou ofinu. Tuva tomu říkala elvisovská vlna. Podle ní to byl super účes, ale Amelii se zase tolik nezamlouval. Líbili se jí One Direction a nikdo z kapely takový účes neměl. Kristoffer měl na sobě mikinu s kapucí, celou flekatou od oleje a jiné špíny. Džíny také špinavé. Amelie věděla, že Kristoffer se svým tátou opravuje auta.
Pick-up se rozjel a Amelie Tuvě ještě jednou vesele zamávala.
„Máme nácvik na Lucii a musíme už být oblečené v košilích jako družičky. Ale ozdobné řetězy ještě mít nemusíme, ty až zítra. Vánoční besídka, chápeš. Přijdou se na nás podívat všichni rodiče. Já a Tuva jdeme v průvodu. Celou dobu zpíváme a mrňata z první a druhé třídy dělají ovce a pastevce a my jsme andělé a…“ Amelie brebentila a brebentila. Kristoffera trochu znala, ale i když ji už mnohokrát v pick-upu svezl, ještě nikdy s ním nebyla o samotě. Vždycky s ní jela Tuva. Ale Kristoffer se choval zcela jako obvykle. A ona možná tolik povídala proto, že věděla, že jí Kristoffer stejně neodpoví. Moc toho nenamluvil. Vlastně nemluvil skoro vůbec. Ale byl hodný. Například teď ji přece veze domů. Pohodlně se na sedadle uvelebila s klidným vědomím, že se do školy stihne vrátit včas.
Když Maria odpoledne přišla Juliena vyzvednout ze školky, bylo s ním stejně těžké pořízení jako ráno. Teď pro změnu naprosto odmítal jet domů, protože s Maltem právě něco stavěl z lega a rozhodně to nemohlo počkat do druhého dne. Maria ho všemožně přemlouvala a nakonec se ho pokoušela obléct násilím. Cítila, jak jí po zádech stéká pot. Pětiletý Julien byl přetažený a naštvaný. Prý období vzdoru, no jasně. Ten kluk vzdoruje, co se narodil, pomyslela si Maria naštvaně. Odevzdaně se podívala na učitelku, která s nimi zůstala v jinak prázdné šatně. Společnými silami se jim nakonec podařilo navléct chlapci bundu a obout boty, nepromokavé kalhoty si vzít odmítl. Cestou k autu samozřejmě spadl do velké louže. Džíny si úplně promočil a opět začal fňukat.
„Jenom vyzvedneme Amelii a jedeme hned domů. Udělám vám kakao se šlehačkou a vytáhneme z mrazáku skořicové šneky. To si po takovémhle dni všichni zasloužíme, ne?“
Dala mu pusu na čelo a usadila ho do auta. Pás u dětské sedačky samozřejmě nešel zapnout. Dnes se prostě musí všechno kazit! Trochu si vydechla, teprve když usedla za volant. Do školy, kam chodila Amelie, to bylo naštěstí jen pár minut cesty. Maria už se na kakao a skořicového šneka sama těšila.
***
Maria tázavě těkala pohledem mezi Tuvou a učitelkou hudební výchovy Therese Janssonovou. Ve školní aule, kde se měla besídka odehrávat, zůstaly jen ony tři. Z rozsvíceného stromečku v rohu se linula výrazná vůně smůly. Větve se prohýbaly pod spoustou ozdob, které na ně děti navěsily.
„Ona se nevrátila?“
„Ne. Volala jsem jí asi tisíckrát. Nezvedá to,“ řekla Tuva.
„Také jsem se jí snažila volat. Na mobil i k vám domů na pevnou linku. Ale měla jsem plné ruce práce s nácvikem…“
Učitelka se zatvářila omluvně a nervózně polkla. Posunula si brýle s velkými obroučkami z rohoviny ke kořeni nosu a Maria si všimla, že se jí chvěje ruka. Taky má strach, pomyslela si Maria.
„Amelie by nikdy nácvik nevynechala,“ prohlásila.
„To rozhodně ne. A opravdu se moc těšila, že bude zpívat sólo v Betlémské hvězdě,“ souhlasila učitelka.
„Amelie je vždycky na příjmu,“ dodala rozhodně Tuva.
Má pravdu, Amelie vždycky telefon zvedá, pomyslela si Maria a její strach se stupňoval…
Vložil: Adina Janovská