Není to ‘jenom‘ útok. Znásilnění ovlivní celý další život oběti i její blízké. Dokonce i děti, které se ještě ani nenarodily
23.11.2017
Foto: youtube.com
Popisek: Americká novinářka Joanna Connors
Hrůzný zážitek zdaleka nekončí jen dopadením pachatele, pokud je vůbec dopaden. Oběti sexuálního násilí si nesou následky po celý život. Dvířka do nejskrytějších zákoutí zraněné duše pootvírá žena, která se po letech vrací k nejhoršímu okamžiku svého života. Thriller Joanny Connors Znásilněná vydalo nakladatelství Biz Books.
Tahle kniha je o znásilnění. Ale nejen o něm. Novinářka Joanna Connors vypráví svůj vlastní příběh – příběh, který zdaleka neskončil dopadením pachatele. Vlastně tím teprve začal. Protože znásilnění neovlivní jenom oběť, ale i jejího partnera, její blízké, a dokonce i její dosud nenarozené děti.
Bála jsem se jít i do kina – píše autorka. Jelikož jsem v té době pracovala v novinách jako filmová kritička, dost mi to komplikovalo život. Když jsem šla na promítání sama, což se ve městě, kde vycházely jen jedny noviny, stávalo poměrně často, seděla jsem tam, všechny svaly stažené napětím, a měla jsem co dělat, abych se soustředila na film. Nakonec jsem dospěla k tomu, že jsem vždycky poprosila vedení kina, aby mě tam zamkli, což udělali, i když to muselo být proti požárním předpisům.
Naučila jsem se také vyhýbat se všemu, co nějak souviselos oním znásilněním. Když bylo po všem, když jsem to řekla na policii, mluvila jsem s doktory a vypovídala před státním žalobcem a soudcem a porotou, a když pak toho, kdo mě znásilnil, poslali na dlouhé roky do vězení, přestala jsem o tom mluvit. To, co se stalo, jsem pohřbila někde hluboko v sobě, co nejhlouběji to šlo.
Neřekla jsem o tom přátelům. Neřekla jsem to svým dvěma dětem, ani když už byly dost velké na to, aby se jim to dalo říct. Nemluvila jsem už o tom se svým manželem ani se sestrami či s matkou. Řekla jsem jim, a sobě taky, že jsem v pohodě. Na jedno jsem ale přišla: Možná jsem ten příběh pohřbila, ale mrtvý nebyl. Pohřbila jsem jej zaživa a on tam někde hluboko rostl jako liána z nějakého zmutovaného semene, pokroucený a ošklivý a houževnatý šlahoun. Jak rostl, rdousil ve mně spoustu dalších věcí, které mezitím měly také růst. Zabíjel moji odvahu a radost. Zabil moji důvěru ve svět.
Americká novinářka a spisovatelka Joanna Connors spolupracovala s prestižními periodiky, jako je Los Angeles Times, Chicago Tribune, Glamour, Redbook a řada dalších. Za svoji literární a žurnalistickou práci získala řadu ocenění, mimo jiné za sérii textů, nazvaných Před znásilněním, obdržela v roce 2008 Medill Medal za odvahu v žurnalistice, kterou uděluje Northwestern University. Je podruhé vdaná, má dvě dospělé děti a žije s manželem v Clevelandu.
Autor: Joanna Connors
Žánr: thriller, skutečný příběh
Nakladatelství: BizBooks
Ukázka z knihy:
V Clevelandu, jak se ukázalo, byla blesková přepadení v autech ještě to nejmenší. Když jsem se šla poohlédnout po bytu na Cleveland Heights, domácí mě varoval před epidemií krádeží automobilů. Stáli jsme v obývacím pokoji, sluneční paprsky dopadaly na vyleštěné dřevěné parkety a on mi vyprávěl, že jedna z žen, které tady bydlí, si právě koupila BMW a já bych o tom měla uvažovat také.
„Jezdívala mercedesem,“ říkal, „ale to je jedna ze značek, které oni rádi berou. Pro ženu trochu nebezpečné. BMW jsou stejně dobrá auta, ale nejsou pro ně tak lákavá.“
Evidentně neměl představu o tom, kam se na platovém žebříčku řadí novináři.
***
Pondělí 9. července 1984
Je pět patnáct, když zastavuju na parkovišti u Case Western. Běžím k divadlu Eldred Hall a trochu klopýtám na podpatcích a ve lněné sukni, kterou jsem si ráno vzala, abych vypadala profesionálně. Když tam dorazím, dveře jsou otevřené. Třeba pořád ještě zkoušejí a ani si nevšimli, že jdu pozdě. Vyběhnu po schodech do malého foyer v prvním patře a nahlédnu do divadla.
Je prázdné. Nikde nikdo.
Sakra. Jsou pryč.
Musela jsem to říct nahlas, protože ze stínů na odpočívadle se ozvalo: „Říkali, že máte pár minut počkat. Hned budou zpátky.“
Chlapík, který to řekl, se opírá o zeď a kouří. Je šlachovitý, ne o moc vyšší než já, má na hlavě afro a brýle velikosti talířů s plastikovými obroučkami, podobné jako já. Máme osmdesátá léta, desetiletí obřích brýlí.
„Fakticky?“ říkám. „Tak fajn.“
Čekám. Zůstávám při tom na své straně toho malého předsálí. Cítím se rozpačitě, jako kdybych měla říct ještě něco, ale on taky nic neříká. Napadá mě, že bych ho mohla poprosit o cigaretu, i když vlastně moc nekouřím. Kouřila jsem, od prváku na vysoké – cigarety jsem schovávala v kovové lékárničce – až do svých dvaadvaceti, kdy můj táta, silný kuřák, v sedmačtyřiceti umřel na infarkt. Den po pohřbu jsem toho nechala, i když jsem často žebrala o cigaretu, pokud jsem byla někde v baru nebo ve společnosti, kde se kouřilo.
Chystám se, že si o jednu řeknu, ale v tom v kouři, který se vine přes celou halu, najednou ucítím mentol. Tak nic. Mentol tedy nemusím.
Uplyne dalších pár minut. Zamáčkne cigaretu na podlaze a z balíčku si vytáhne další. Koolsky.
Když si ji zapaluje, rozhodnu se, že už jsem čekala dost dlouho, a obrátím se, že sejdu po schodech dolů.
„Dělám tu osvětlovače,“ řekne mým zádům, mírným tónem. „Nechcete se podívat, co dělám?“
V hlavě mi blikne žluté varovné světlo: Bacha. Toho chlapa neznáš.
Ignoruju je. Je to jen záblesk a já jím projedu stejným způsobem, jako jsem projížděla na oranžovou cestou sem po Euclid Avenue.
„Tak jo,“ řeknu.
Dveře do divadelního sálu jsou zavřené. Otevřu je a projdu jimi do temného divadla a do druhé části svého života.
Procházím úzkou uličkou vpravo a vystoupám po třech schodech na scénu, s tím chlapíkem v závěsu.
Otočím se a podívám se na osvětlení. Světla nad scénou jsou vypnutá. Svítí jen ta v sále. „Měl bych je zapnout,“ říká. Ale ani se nehne.
Najednou mi tělem projede vlna živočišného strachu a hned nato cítím příliv adrenalinu. Až se mi zatočí hlava.
Tohle není dobré, napadne mě. Vlastně je to blbé. Hodně blbé. Vypadni odtud. Ale hned.
„Myslím, že raději počkám venku,“ říkám. Pořád zdvořile. Slušné děvče.
Je mi jasné, že je pozdě, vteřinu před tím, než mě sevře zezadu a ruce mi přitiskne k tělu, takže se nemůžu pohnout.
Snažím se křičet. Chci křičet. Mělo by to být přirozené: Nebezpečí vyvolává strach a člověk křičí.
Moje tělo si ale myslí něco jiného. Panika mě ovládne natolik, že se mi hrdlo úplně sevře, takže nevydám ani hlásku. Jediné, co ze sebe dostanu, je přiškrcené: „Ne“. Vlastně to skoro jen zašeptám.
„Buď zticha,“ říká.
Cítím na krku kov, pomalu mi přejíždí pod čelistí. Ostrý hrot se tiskne do kůže.
Ztuhnu, už se nesnažím křičet. Moje pozornost se soustřeďuje na jediné místo, na ten malý hrot studeného kovu v blízkosti mé pulzující tepny.
Má nůž. On má nůž. Tahle myšlenka mi tepe v krvi, rychlostí sto úderů za minutu.
„Prosím, nedělejte to,“ říkám. „Chcete peníze? Chcete moji kabelku? Vezměte si, co chcete, jenom mi, prosím, neubližujte.“
„Tak buď hezky zticha,“ říká a jeho hlas zní klidně, konejšivě, jako by mluvil k dítěti, které se právě probudilo ze zlého snu.
Postrčí mě za průsvitnou tylovou oponu, která vzadu uzavírá scénu, a pak mě tvrdě přitiskne k betonové zdi, s rukou na mé puse. Ukáže mi ten nůž. Vlastně to není nůž, je to půlka dlouhých krejčovských nůžek, těch s černou rukojetí a ostrou špičkou. Improvizovaná dýka.
„Teď bych tě mohl zabít,“ říká, pořád klidně, jako by oznamoval, že mi skočí pro kávu. „Ale nezabiju tě, když uděláš, co ti řeknu.“
Přestanu dýchat. Počkat. Zabít mě?
Svět se mi scvrkne na ten maličký, tichý prostor za průsvitnou oponou. Nic víc neexistuje…
Vložil: Adina Janovská