Dobrovolně do pekla na Zemi – Osvětimi. Podaří se uniknout i s tím, koho je nutné v zájmu budoucnosti lidstva zachránit?
20.11.2017
Foto: writerswrite.co.za
Popisek: Andrew Gross
Prožil peklo, přišel o celou rodinu, ještě horší má ale před sebou. Napínavý thriller Andrewa Grosse Jediný muž, odkrývající nejděsivější hrůzy druhé světové války, vydalo nakladatelství cPress.
Poručík zpravodajské služby Nathan Blum rutinně dekóduje zprávy z obsazeného Polska. Po útěku z krakovského ghetta - poté, co nacisté popravili jeho rodinu – však Nathan touží udělat něco velkého pro svoji rodnou zemi, zmítanou válkou. Nikdy však neočekával návrh, který obdrží od svého nadřízeného Billa Donovana.
Úkol, aby se dostal na nejhorší místo na zemi, živoucí peklo, ve kterém má najít a poté utéct s jedním člověkem, jediným mužem, který může Spojencům zajistit vítězství ve válce. Ten muž se jmenuje Alfred Mendl a je světově uznávaným fyzikem a vědcem. Osudy Bluma a Mendla se protnou v místě s jménem Osvětim…
Autor: Andrew Gross
Žánr: thriller
Nakladatelství: cPress
Ukázka z knihy:
Prezident se zhluboka nadechl a sundal si brýle s drátěnými obroučkami. Tmavé kruhy kolem očí svědčily o neradostném údělu muže mezi mlýnskými kameny. Mnoho jeho nejbližších přátel byli Židé a žádali bezodkladnou akci. Jeho tým vnesl do vlády víc Židů než kterýkoli předchozí. A jako lidská, soucitná bytost, která se vždycky snažila dávat naději a sílu obyčejnému člověku, byl zprávami o zvěrstvech, které si právě přečetl, znechucen víc než čímkoli, co mu přistálo na stole za celou válku, dokonce víc než tragickými ztrátami amerických životů na tichomořských plážích a ztrátou vojenských jednotek na moři cestou do Anglie.
Ale jako realista Roosevelt věděl, že jeho ministr války má pravdu. Měli před sebou příliš mnoho, a bylo to všechno příliš důležité. Navíc protižidovská lobby byla v zemi dosud velmi silná a zprávy o vojácích ztracených v boji o záchranu židovských životů by se mu příliš nehodily, pokud chtěl být počtvrté zvolen. „Bobe, vím, jak je to pro tebe těžké.“ Položil ruku na rameno ministra financí. „Je to těžké pro nás pro všechny. Což nás přivádí k důvodu, proč jsme se tu dnes večer sešli, pánové. Náš zvláštní projekt. Jak se jmenuje, ‚Sumec‘?“ Otočil se na šéfa OSS plukovníka Donovana. „Pověz mi, Bille, máme nějakou naději, že je ten projekt ještě živý?“
Jméno „Sumec“ znalo jen velmi málo lidí. Byl to název tajné operace, které velel Strauss a jejímž cílem bylo propašovat z Evropy jednoho konkrétního jedince. Polského Žida, o kterém Rooseveltovi lidé tvrdili, že je pro jejich válečné úsilí nepostradatelný.
Už v roce 1942 se zjistilo, že nositelům dokladů některých latinskoamerických států se ve Varšavě dostávalo zvláštního zacházení. Po několik měsíců se proto stovkám polských a holandských Židů vydávaly falešné doklady z Paraguaye a Salvadoru, aby dostali propustku z Evropy. Mnoho se jich dostalo do severní Francie, kde byli internováni v detenčním centru ve vesnici Vittel, zatímco jejich spisy procházeli skeptičtí němečtí úředníci. Jakkoli nacisté o původu těchto dokumentů pochybovali, nemohli si dovolit rozčilit neutrální latinskoamerické země, jejichž autoritářští vládci jim v podstatě projevovali sympatie. Způsob, jak se právě těmto konkrétním uprchlíkům podařilo přijít k dokladům, tajně pořizovaným antinacistickými emisary na paraguayské a salvadorské ambasádě v Bernu, i ke svému pochybnému původu, se dařilo držet v tajnosti. Stejně tak zůstával nejasný způsob, jak kontakty sympatizující se Spojenými státy dokázaly dostat dokumenty právě do rukou daného subjektu a jeho rodiny (krycí jméno „Sumec“), které se snažily propašovat ven z Evropy. Nějakou dobu se vyhlídky jevily nadějně. Dvakrát byl zorganizován transport z Evropy, přes Holandsko a přes Francii. Ale Němci akci vždycky na poslední chvíli překazili. A potom, teprve před třemi měsíci, jeden informátor z Varšavy podezřelý původ dokumentů vyzradil, a osud všech viselských Židů, včetně toho jednoho, kterého tak zoufale potřebovali, se nyní ocitl na tenounké nitce.
„Obávám se, že jsme narazili na překážku, pane prezidente,“ začal Donovan. „Nevíme jistě ani, jestli tam opravdu je.“
„A pokud ano, tak jestli je ještě naživu…“ dodal ministr války Stimson. „Naši zpravodajci o té záležitosti nevědí vůbec nic.“
Emisaři, kteří předávali dokumenty, byli zatčeni a teď seděli v nacistických žalářích.
„Řekli mi, že toho muže stále potřebujeme. Za každou cenu.“ Prezident se otočil ke svému ministrovi války. „Platí to pořád?“
„Absolutně,“ přikývl Stimson. „V Rotterdamu už jsme byli blízko. Dokonce už byl dohodnutý transport. Ale teď…“ Zavrtěl ponuře hlavou, nato vzal pero a namířil ho na maličký flíček na mapě Evropy, která visela na stojanu vedle konferenčního stolu.
Místo jménem Oswiecim. V Polsku.
„Osvětim?“ Roosevelt si nasadil brýle.
„Osvětim je polské jméno pro Auschwitz, pane prezidente,“ vysvětlil ministr války. „Což, ve světle zprávy, kterou jsme si všichni právě přečetli, je důvod, proč jsme tady.“
„Aha.“ Prezident přikývl. „Takže teď je z něj jeden z pěti milionů anonymních Židů, vyhnaných z domovů proti své vůli, bez dokumentů a bez totožnosti?“
„A za pochybným osudem,“ zavrtěl vážně hlavou ministr financí Morgenthau.
„Jsou to i naše osudy, co se ocitlo na miskách vah, pánové.“ Roosevelt odstrčil od stolu své kolečkové křeslo. „Takže jste mi přišli říct, že jsme udělali všechno, co se dalo, abychom toho muže našli a dostali ho ven. A teď je ztracený. My jsme ztraceni.“
Rozhlédl se kolem stolu. Okamžik nikdo neodpověděl.
„Možná ne tak úplně ztraceni, pane prezidente,“ předklonil se šéf OSS. „Můj kolega kapitán Strauss se na tu situaci podíval důkladněji. A má za to, že by mohl existovat ještě jeden, poslední způsob…“
„Poslední způsob?“ Prezidentův znavený pohled padl na mladého pobočníka.
„Ano, pane prezidente.“
Kapitán, absolvent Kolumbijské právnické fakulty, byl asi třicetiletý muž s mírně prořídlými vlasy. Chytrý chlapec, řekli Rooseveltovi. „Tak dobrá, synu, poslouchám vás,“ řekl prezident.
Strauss si odkašlal a ještě jednou se podíval na svého nadřízeného. Otevřel složku.
„Pokračuj,“ kývl na něj Donovan. „Vysvětli mu svůj plán.“…
Vložil: Adina Janovská