Pachatele mimořádně brutální vraždy nebude snadné odhalit. Na jeho logiku totiž nestačí ani ta nejbujnější fantazie
15.11.2017
Foto: bdk.bmcdn.dk
Popisek: Katrine Engberg
Mrazivé napětí, rafinovaná zápletka i citlivě vykreslené lidské osudy. To je první kniha trilogie začínající dánské spisovatelky Katrine Engberg, nazvaná Dítě hvězd, kterou vydalo nakladatelství Motto.
Mladá žena je nalezena brutálně zavražděná ve svém bytě s tajemným vzorem, vyřezaným do obličeje. Policejní komisaři kodaňské policie Jeppe Korner a Anette Wernerová vraždu vyšetřují a postupně rozkrývají síť vztahů, ve které každý ze zapletených lidí sehrál svoji úlohu. Brzy naleznou spojení mezi obětí Julií Stenderovou a její domovnicí Esther de Laurenti. Jeppe a Anette se musí ponořit hlouběji do minulosti obou žen…
Proč musela Julie zemřít? Kdo je natolik zvrácený, aby dívku nejen zabil, ale ještě sadisticky řezal do jejího obličeje? Podezřelých je několik, ale skutečného vraha není tak snadné odhalit, zejména když jeho pohnutky přesahují všechny představitelné scénáře. Debut dánské spisovatelky Katrine Engbergové překvapí mrazivým napětím, rafinovanou zápletkou i citlivě vykreslenými lidskými osudy. Román je první knihou z očekávané trilogie o policejních komisařích Jeppem Kornerovi a Anette Wernerové.
Autor: Katrine Engberg
Žánr: thriller, detektivka
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Esther se natáhla po budíku a snažila se zastavit burácení, které hrozilo, že jí rozdrtí hlavu. Přechod ze snu do reality byl náročný a zmatený. Nechápala, že jde o zvonek u dveří, dokud se nerozezněl potřetí. Naléhavě. Její dva mopsíci, Epistéme a Dóxa, hystericky štěkali, odhodlaní bránit své teritorium. Usnula na posteli na přehozu a na obličeji měla tak hluboké otlačeniny od polštáře, že je dokázala nahmatat i prsty. Hergot. Když před necelým rokem odešla do důchodu, dovolila, aby její vnitřní sova převzala vládu nad tělem, a málokdy vstávala před desátou. Matčiny starožitné mosazné hodiny s párečkem pasáčků ukazovaly půl deváté a pět minut. Neznala nikoho, koho by napadlo přijít v takovou hodinu. Jestli to byl ten prokletý pošťák, hodí po něm něco těžkého. Například pasačky.
Omotala si kolem těla fialový hedvábný postelový přehoz a klopýtala k hlavním dveřím. V hlavě jí bušilo. Vypila včera celou krabici červeného vína? Rozhodně ho měla víc než dvě skleničky, které sama sobě povolila, když psala. Tělo ji bolelo a vyžadovalo ranní rutinu: protažení, cvičení dechu a ovesnou kaši s rozinkami. Možná by si dnes dala i jednu šumivou tabletu Treo. Esther potřásla hlavou, aby jí začal fungovat mozek, a podívala se dveřním kukátkem.
Na podestě stáli muž a žena, které Esther nepoznávala. Ale neměla nasazené brýle, a navíc si obtížně pamatovala stovky žáků, jež za ta léta prošly jejími učebnami v ulici Njalsgade. Kromě toho si byla poměrně jistá, že ty dvě osoby nejsou bývalými studenty literární vědy. Oba dva vypadali svým způsobem velmi schopně, a tak působí jen hodně málo akademiků. Žena byla vysoká, se širokými rameny, oděná v poněkud malém sáčku z umělého vlákna, s úzkými rty nalíčenými narůžovo. Světlé vlasy měla sepnuté do culíku a její kůže vypadala, že mnoho let trpí intenzívním používáním solária. Muž byl štíhlý, s nápadně žlutými vlasy a možná by byl přitažlivý, kdyby nebyl tak bledý a odměřený. Mormoni? Svědci Jehovovi?
Otevřela dveře. Epistéme a Dóxa za ní štěkali a připravovali se k souboji.
„Doufám, že k tomu, abyste mě budili, máte ten nejlepší důvod na světě!“
Jestliže byli překvapeni jejím oblečením, nedali to na sobě ani trochu znát. Muž se na ni vážně podíval smutnýma očima.
„Esther de Laurenti? Jsme z kodaňské policie. Jmenuji se Jeppe Korner a tohle je moje kolegyně, policejní asistentka Anette Wernerová. Obávaám se, že pro vás máme špatnou zprávu.“
Špatná zpráva. Esther se stáhl žaludek. Ustoupila zpět do obývacího pokoje, aby policisté mohli vejít. Psi okamžitě vycítili změnu nálady a běželi za ní se zklamaným ňafáním.
„Pojďte dál,“ řekla chraplavým hlasem a posadila se na sedačku.
„Děkuji,“ odpověděl muž. Přece se nemohl jmenovat Kurník? Nedůvěřivým obloukem obešel malé mopsíky a sedl si na samý okraj křesla. Policistka zůstala stát v předsíni a zvědavě nakukovala do obývacího pokoje.
„Před hodinou nalezl majitel kavárny z přízemí vašeho souseda zezdola, Gregerse Hermansena. Pan Hermansen dostal infarkt. Byl převezen do nemocnice a právě je v péči lékařů. Měl štěstí, byl nalezen rychle, a pokud víme, jeho stav je stabilizovaný. Upadl dole v bytě v prvním patře.“
Esther zvedla konvici se včerejší kávou a zase ji postavila, aniž by si nalila.
„To muselo přijít. Gregers na tom byl špatně už dlouho. Co dělal dole v prvním patře?“
„Víte, vlastně jsme doufali, že to nám pomůžete objasnit vy.“ Policista složil ruce do klína a klidně se na ni podíval.
Esther si z těla odmotala objemný přehoz a odložila ho na sedačku Chesterfield, kde už byla hromada papírů, použitých papírových kapesníčků a pohozených dlouhých svetrů. Takoví mladí lidé určitě přežijí pohled na starou ženu v noční košili.
„Řekněte mi, co tady ve skutečnosti pohledáváte? Odkdy se na místo dostaví policie, když starší muž dostane infarkt?“
Policisté si vyměnili pohled, který bylo těžké rozluštit. Oni dva pravděpodobně věděli, co ten pohled znamená, protože žena pokývla ze svého místa v předsíni a trochu se stáhla. Kurník opatrně odsunul sloupec knih stranou a posunul se o něco víc do křesla.
„Slyšela jste večer nebo v noci něco neobvyklého, pani Laurenti?“
Esther nejdříve projevila nelibost nad tím, že je nazývána paní, a potom prohlásila, že neslyšela nic jiného než meditační nahrávku se zpěvem velryb, což byla její aktuální uspávací medicína, když červené víno nezabralo.
„V kolik hodin jste si šla včera večer lehnout?“
Nepřestával.
„Probíhala v posledních pár dnech v domě nějaká nezvyklá aktivita? Cokoli, co vás napadne.“
Policistův pohled byl klidný a přímý.
Zkřížila paže.
„Vyženete mě z postele dřív, než kohout zakokrhá! Sedím tady v noční košili, a ještě jsem ani neměla ranní kafe. Takže chci vědět, o co jde, než vůbec na něco odpovím!“ Esther sevřela rty.
„Brzy ráno Gregers Hermansen našel v kuchyni bytu v prvním patře tělo mladé ženy.“ Policista mluvil pomalu a nespouštěl z ní zrak. „Pořád provádíme identifikaci oběti a zjišťujeme příčinu smrti, ale víme, že se jedná o zločin. Pan Hermansen utrpěl ošklivý šok a zatím s námi nedokáže komunikovat. Potřebujeme, abyste nám řekla všechno, co víte o obyvatelích domu, a co se tady v posledních dnech dělo.“
Esther cítila, jak se jí od nohou zmocňuje šok. Postupoval od kotníků, po stehnech, pánví až k hrudníku, takže si najednou nebyla jistá, jestli bude schopna se nadechnout. Kůže pod vlasy se jí kroutila, a její krátké, henou obarvené vlasy se v dlouhotrvajícím třesu ježily na zátylku. „Kdo je to? Je to jedna z dívek? To nemůže být pravda. V mém domě přece nikdo neumírá.“
Sama slyšela, jak to zní: dětinsky a hloupě. Cítila, jak se s ní začíná točit podlaha a pevně se přidržela opěrky, aby neupadla.
Policista se natáhl a podržel ji za paži.
„Teď by se káva možná hodila, nemyslíte, pani Laurenti?“…
Vložil: Adina Janovská