Japonsko je zkrátka zemí svéráznou. Z téhle hrůzy nejspíš ani neusnete
09.11.2017
Foto: Twitter
Popisek: Nicolás Obregón
Strhující, atmosférický a mnohovrstevnatý román Nicoláse Obregóna je jedním z nejdiskutovanějších debutů roku 2017. Opravdu hrůzostrašný thriller Modrá světla Jokohamy vydalo nakladatelství Kniha Zlín.
Inspektor Iwata se po těžkém životním období vrací k práci u policie. Nastupuje na tokijské oddělení vražd, kde je s novou horkokrevnou kolegyní okamžitě postaven před hrůzu nahánějící případ vyvražděné rodiny. Pachatel vyňal jedné z obětí srdce, na místě po sobě zanechal tajemný symbol a vše nasvědčuje tomu, že půjde pouze o první ze série brutálních rituálů.
Detektiv, který vyšetřování vedl od počátku, spáchal po krátké době sebevraždu a pátrání po vrahovi podrobí těžké zkoušce také Iwatovu křehkou psychiku zatíženou nejedním traumatem z minulosti… Modrá světla Jokohamy jsou evokativní a mnohovrstvený román s detektivní zápletkou, napsaný s výsostným citem pro atmosféru.
Autor: Nicolás Obregón
Žánr: detektivka, thriller
Nakladatelství: Kniha Zlín
Ukázka z knihy:
Iwata odbočil z hlavní silnice a našel parkovací místo na přehlíženém pozemku za velkou hernou. Ruce zastrčil do kapes a vykročil mrazivými zadními uličkami. Letos už se ani nedalo říct, že se jaro opozdilo – vypadalo to, že nad sebou zlomilo hůl.
Vešel do velkého obchodního domu a strávil hodinu nákupem zvýrazňovačů, zápisníků a umělohmotných desek na dokumenty. V kavárně si objednal kafe se sirupem z arabské gumy a ovocný salát. Wifi tu neměli, ale Iwatovi se líbil výhled. Seděl mezi vyčerpanými pracovníky z noční směny, upíjel kávu a shlížel na hlavní třídu s luxusními obchody. Šibuja už pulzovala vystresovanými zaměstnanci dojíždějícími z předměstí a studenty s krhavýma očima. Dopravní policisté zuřivě mávali na pomalu se šinoucí auta a naježení chodci čekali na zelenou.
Otevřel noviny, ničím se nezdržoval a nalistoval inzerci. Tajnosnubné nabídky diskrétních masáží, kurzů francouzštiny a zralých dam, jež by rády dělaly pánům společnost při stolování, rovnou přeskočil a zastavil se u rubriky Skladové prostory, kterou pečlivě pročetl. Po chvíli si jeden inzerát zakroužkoval, noviny složil, zastrčil si je do podpaží a odešel.
Mlha venku se prozatím roztrhala, obloha byla chladně, překrásně modrá. Znovu nasedl do auta a zavolal na číslo z inzerátu.
„Tady Macumoto,“ ozvalo se ze sluchátka ospale. Pak muž zakašlal a zapálil si cigaretu. „Vaše skladovací problémy, moje vášeň.“
Iwata uvedl, o co má zájem. Macumoto mu odrecitoval adresu a odsouhlasil setkání za hodinu.
Nejdřív se Iwata rozjel na sever po okraji čtvrti Haradžuku a zaparkoval poblíž stanice metra. Dal se Takešitovou ulicí, kráčel mezi tamními kopiemi značkových triček, výrobky Hello Kitty a módními plastovými tretkami. Turistům mohly při pohledu na průmyslově produkovanou rozjásanost a čiči na neonech vypadnout oči z důlků. Každá volná zeď byla polepená plakáty idolů z nejnovějších skupin. Laciné reproduktory vyhrávaly radostný pop a teenagerky, které měly být správně ve škole, okukovaly ceny. Iwata to tu nesnášel, ale nedaleko se nacházelo bistro s nudlemi, kde rád snídal tamagojaki. Obvykle bylo poloprázdno, ale dnes podnik kdovíproč přitáhl dlouhou frontu pokuřujících bílých límečků. Iwata zaklel a vrátil se k autu.
Vyrazil na jihovýchod, po široké, stromořadím lemované třídě Omotesandó, kde si bohaté ženy v domácnosti prohlížely nabídku italských designových značek. Najel na Aojamadóri a za čtvrt hodiny odbočil na Megurodóri. Místo na parkování našel na prázdné parcele mezi domy. Vystoupil a vzhlédl k obloze. Věstila deštivý večer.
V hladovém okně si koupil zeleninu na papírovém talířku a krevetové knedlíčky. Starý kuchař si stěžoval na včerejší utkání a Iwata mu při jídle přikyvoval. Když dojedl, slíbil mu, že tu nebyl naposled.
Na konci ulice, před provozovnou s vybledlými novinami v oknech, stál malý tlusťoch s vlasy staženými do culíku. Nervózně kouřil a rozhlížel se po ulici. Když uviděl Iwatu, stiskl cigaretu mezi rty a nabídl mu ruku.
„Jste to vy?“ Cigareta se při těch slovech zavlnila.
Iwata přikývl a nabídnutou rukou mu potřásl.
„Tak hurá dovnitř.“
Macumoto překročil hromadu letáků. Místnost byla úzká, ale přítmí se Iwatovi líbilo. Podél zdí stály různě velké skříňky. Vzadu se navíc nacházelo několik bezpečnostních schránek jako v bance.
„Tak co říkáte? Vyhovuje?“
„Vyhovuje.“
„Co si sem chcete hodit?“
„Jenom nějaké krabice. Mám jich tak kolem šestnácti. Osmnáct krát osmnáct krát dvacet.“
Macumoto hvízdl.
„Můžete dostat komplet zadní kumbál, ale nebude to zadarmo.“
„Kolik?“
Macumoto věnoval Iwatovi kosý pohled.
„Proč si je prostě nenecháte doma, jestli se můžu zeptat?“
„Nemůžete. Kolik?“
„Účtoval bych vám třicet pět tisíc měsíčně.“
Iwata zavrtěl hlavou.
„Mám pro vás jinou nabídku: tři měsíce za osmdesát tisíc. Když budete tak ochotný a přistoupíte na to, zaplatím předem.“
„Osmdesát,“ vyfoukl Macumoto kouř a přimhouřil oči. „Předem?“
„Jak říkám.“
„Co jste zač, lichvář nebo co?“ „Jen potřebuju někam dát krabice.“
„A proč ke mně, proč nejdete za nějakou velkou firmou, kde vás to vyjde na míň?“
„Nemám rád formuláře.“
Macumoto pokrčil rameny. „Tak se s tím nebudeme zbytečně babrat. Ujednáno.“
Úředník v bance Iwatu zdvořile upozornil, jak málo peněz mu pak z pojistky zůstane, Iwata si ho ale nevšímal. Venku strčil Macumoto naditou obálku do kapsy a výměnou hodil Iwatovi svazek klíčů.
„Tak nashle za tři měsíce,“ mrkl na něj.
Otočil se a šel, culík mu přitom poskakoval sem tam. Iwata se vrátil k autu a zdálky uslyšel hrom…
Vložil: Adina Janovská