Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Odvolili jsme, teď se rokuje o vládě

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Charlottu čeká ten nejhorší Štědrý den v životě. Všechno ale nakonec může dopadnout úplně jinak

08.11.2017
Charlottu čeká ten nejhorší Štědrý den v životě. Všechno ale nakonec může dopadnout úplně jinak

Autor: repro/timeout.com

Popisek: New York

Život je plný překvapení, takže i ta největší série osobních katastrof může vyústit zcela nečekaně. Své o tom ví hrdinka románu Catherine Riderové Polibek v New Yorku, který vydalo nakladatelství CooBoo.

Může to být ještě horší? S Charlotte se rozešel přítel a teď právě měla být na cestě do Londýna za svojí rodinou. Ale protože byl její let na poslední chvíli zrušený kvůli nepřízni počasí, trčí sama v New Yorku. Čeká ji ten nejhorší Štědrý den! Pak ale potká Anthonyho.

Tenhle kluk je na tom obdobně jako ona. Přijel totiž na ‘stávkující‘ letiště vyzvednout přítelkyni, jenže ta se s ním vzápětí přede všemi rozejde. Ve snaze opustit to prokleté místo se Anthony stane Charlottiným průvodcem po městě. A oba, krok za krokem, začínají propadat novým citům.

Polibek v New Yorku

Autor: Catherine Rider
Žánr:
romantika, love story
Nakladatelství:
CooBoo

Ukázka z knihy:

Když jsem do New Yorku přijela, byla jsem nadšená a nevnímala nic než světla velkoměsta. To se ale před dvěma týdny změnilo. Začala jsem si všímat toho, na co si pan a paní Lawrencovi, moje hostitelská rodina z Yonkers, stěžovali pokaždé, kdykoli jsem nadnesla, jak moc se mi ve „městě“ líbí. Třeba všech těch hrubých lidí – a že jich je – a jak se vám evidentně neustále pletou pod nohy. A potkanů. A toho, že celé město často páchne, jako by se nad ním vznášel obří deštník ze zkažené pizzy.
Úsměv paní přede mnou se začíná krabatit. Dojde mi, že musím působit strašně divně, jak tu tak stojím, mračím se a zíram do prázdna. Slovy „Ach ano... vám taky!“ se pokusím situaci zachránit a vzápětí jí oznámím, že letím letadlem v 18:45 na londýnske Heathrow.
Podívá se na monitor a svraští obočí. „Paní. Jste tu skoro s pětihodinovým předstihem. Vy Britové si zakládáte na dochvilnosti, co?“
Kdyby to bylo společensky přípustné a nepůsobila bych při tom jako blázen, odpověděla bych tohle: „S dochvilností to nemá co dělat, Rondo.“ (To má napsáno na jmenovce.) „Ještě před čtrnácti dny jsem se domů fakt netěšila. Prožívala jsem ten absolutně nejlepší zahraniční studijní semestr na střední jménem Sacred Heart a začínala se až směšně těšit, jak se sem v září vrátím na vysokou. Přijali mě – s předstihem – na žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě a byla jsem z toho radostí bez sebe. Vždyť jsem se měla stěhovat na místo, kde budu moct příběhy prožívat. New York mi měl dát tolik podnětů ke psaní. A mohla se tu ze mě stát „nová Charlotte“. Kdo je „nová Charlotte“? No to jsem v podstatě já – čímž myslím, že vypadáme stejně, protože na tom nic změnit nedokážu. Ale zatímco „stará Charlotte“ se zdržovala spíš doma, „nová Charlotte“ je spontánní a společenská. „Noví Charlotte“ riskuje. To by „stará Charlotte“ nikdy neudělala. Když jsem sem konečně doopravdy přijela, zjistila jsem, že „nová Charlotte“ je sakra úžasná! Hodně lidí si ji oblíbilo... zvlášť ten kluk z hodin angličtiny, Colin. Jenže pak se Colin rozhodl, že mi zlomí srdce. V ten moment jsem s volností a spontaneitou skončila a najednou mi zbyl čas zaměřit se na věci, který jsou v New Yorku celkem na prd – jako třeba to, že cesta metrem je asi stejně tak pohodlná jako jízda v nákupním košíku. A to, že dopustíte neuvěřitelný pitomosti: třeba že autům klidně dovolíte zahnout přímo do davu přecházejících lidí! A taky to, jaká je tu v prosinci zima. To už vážně zavání porušováním lidských práv.“
Ve skutečnosti jí na to ale řeknu pouze: „No, asi se jen vážně těším domů.“
Což je koneckonců pravda. Je to vlastně jen úspornější způsob, jak říct to, co říct chci. Možná právě proto to s Colinem nevyšlo. Možná kdybych s tím prostě přišla a narovinu se ho zeptala, jestli je nešťastný... Byli bychom pořád spolu, kdybych byla přímější?
Ale no tak, Charlotte. Colin by byl pořád stejnej blbec, i kdybys byla přímější.
Se svou logikou se v tomhle případě přít nemůžu a zrovna tak nemám odpověď na to, jak krutě si mě dobírá vlastní mozek – To mám za to, že se snažím být spontánní.
Když taškou přes rameno srazím model sochy Svobody na hračku v podobě taxíku, který spadne přímo na Empire State Building pod ním, uvědomím si dvě věci. Zaprvé, že je moje taška zbytečně velká, jak mi pořád opakuje máma, a zadruhé, že jsem se musela odbavit, odevzdat kufr a odkráčet od přepážky přes celé letiště až do obchodu se suvenýry, aniž by můj mozek cokoli z toho zaregistroval.
Ale patrně to tak bylo. V pase mám strčený palubní lístek a z nějakého důvodu stojím v obchodě se suvenýry. Co tu sakra dělám? Já přece žádnou připomínku svého semestru v zahraničí nechci – chci to všechno nechat za sebou. New York si klidně může všechno, na co sáhnul, co zkazil, co zmařil, nechat.
Rondě jsem nelhala. Jediné, co v tuhle chvíli chci, je jet domů. Jet domů a vrátit se zase ke svému starému ja... Ne, ne ke starému. Ke svému původnímu já. Ke svému opravdovému já, kterému se zjevně nemám šanci vyhnout. Říkejme jí „anglicka Charlotte“.
Žhavé, ostré štípání v očích mi dává najevo, že je načase odsud vypadnout – protože ani anglická Charlotte nebrečí na veřejnosti –, a tak se začnu proplétat mezi vystavenými plyšovými hračkami a mrakodrapy z umělé hmoty zpátky do hlavní letištní haly. Sklopím hlavu, abych náhodou nezahlédla ohromné plakáty s newyorkským panoramatem – ta jasná světla města, které nikdy nespí, totiž v dnešní špatné (smutné) náladě nevnímám. Vidím jen vysoká monstra ze skla a oceli zlostně hledící do nebe, jako by ho snad vyzývala k boji.
New Yorku, no tak, co ti to nebe kdy provedlo?

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace