RECENZE Anand Dílvar, Otrok
04.11.2017
Foto: Archiv autora
Popisek: Anand Dílvar
Této velmi útlé knihy, jehož autora jsme neznali, bylo celosvětově prodáno přes milion výtisků. Všem variantám obálky, které jsme měli možnost vidět, dominuje lidské oko a často i drobná, až zanedbatelná lidská postava. V USA mimochodem na kraj roku 2018 chystají další, údajně specializované či rozšířené vydání. Tu knížku přečtete jedním dechem. Doslova. A je fakt, že vás to k ní bude poutat a přitahovat ještě v budoucnu, na to bychom pomyslně položili vlastní krk.
Ten děj je jednoduchý. Přímočarý, plný, okouzlující a citlivě přeložený (Eva Šašková). Vtělí se víceméně do jednoho člověka, který se po užití jakési drogy ocitá na konci života. Vidí sám sebe, ten typický prvek "odcházející" duše, vnímá, slyší, ale navenek to jeho okolí nepoznává. V tu samou chvíli k němu promlouvá hlas, ten se drží prakticky celou délku knihy. Není to Anděl, jak se hlavní postava krátké novely Otrok domnívá, je to něco, co je s ním po celý život. A v tomto duchu k němu hovoří. Radí mu, vysvětluje. Nepřipravuje na onen svět, ani nevyčítá. Je jakýmsi alter egem muže, který žil duchaplný život, ale často si stěžoval. To, co mnoho lidí ztratí, a až potom lituje, se mu teď v násobně širším spektru zjevuje den co den. A každou noc. Je to zkrátka duchovně (to především) – beletristická (až na druhé místě) kniha, která se snaží odpovídat na základní a pragmatické otázky života. Co se stane, když umíráme. Jak se cítíme, když na konci s dechem ještě jednou chceme něco říct. Nebo poděkovat. Nebo se rozloučit.
Anand Dílvar je autorem více než 35 děl o seberozvoji, jímž se zabývá více než 20 let. Je taktéž zakladatel nakladatelství Červená stezka a centra setkávání a rozvoje Vision Quest ve Valle de Bravo v Mexiku. Má za sebou též bohatou přednáškovou činnost, je častým hostem pořadů v rádiích a televizních stanicích, během kterých svým posluchačům a divákům předává to, co sám nazývá Revoluce uvědomění. Dílvar zároveň působí jako Gestalt terapeut, v Indii prošel meditativními a terapeutickými výcviky Osha.
Kniha, která rozhodně stojí za pozornost, je v naší optice i jistým návratem do existencialismu 40.let minulého století. I úředník Mersault v Camusově Cizinci nechápe, proč nezaplakal na pohřbu vlastní matky. Klade si banální otázky, na které nezná odpověď. Totéž Kafkův Řehoř Samsa. I Plešatá zpěvačka Eugène Ionesca, kde vystupují rutinní a nenápadní manžele Smithovi, doslova cpe do popředí dialogy a zcela profánní odpovědi. Ty však mají za cíl nejen vytvořit konturu antidramatu, ale především se pídit po smyslu. Jakémkoli. Totéž i Jean-Paul Sartre, který odmítl Nobelovu cenu, se svou "hrou" na život v podobě Nevolnosti, všeobecně respektované Zdi (jde o jednu z pěti novel). Sartre je taktéž autorem málo známé, přesto stěžejní hry Mrtví bez pohřbu (z roku 1946).
Všechny výše uvedené autory bychom mohli zařadit právě do linie existencialismu, možná i absurdního dramatu, ale především mezi ty, kteří nejenže reagovali na aktuální světový vývoj, ale především na život. Čím absurdněji mohly znít jejich texty, hry, dialogy, tím spíše lidé hledali mezi řádky.
Různá zpracování obálek:
O totéž šlo z našeho pohledu také Anandovi. Na minimu postav (sestry, rodina) se snažil vytvořit klasický antický kruh. Kde něco končí (život hlavního hrdinu visí doslova na vlásku), něco jiného (potomek) začíná. Jde vlastně o jistou formu útěchy, kterou vás autor vede. Kterou vám de facto nabízí proto, aby ospravedlnil smrt hlavní postavy. Ta ovšem nenastane, čímž jsme možná vyzradili pointu, ale pouze tu literární. Hloubkou je tato kniha velmi vysoko, jakkoli absurdně to zní. O to větší překvapení pro nás bylo, že většina recenzentů z řad klasických čtenářů ji hodnotí průměrně. Je to chyba. A je vidět, že k ní přistoupili ne jako k epigonovi Sartera, Foucaulta, Camuse či Husserla, ale jen coby k novele. Jinými slovy v ní viděli pouhý lineární děj: vzal drogu, skončil v kómatu, nehybný a neschopný, mluví se svým svědomím, a nakonec se zachraňuje, i když mu během té cesty chtějí pomoct na druhý břeh. Jistě, je to právo každého, ale jak jsme už jednou řekli, v naší optice se jedná o jiný přístup k látce.
Otrok, rozdělený do patnácti tenkých částí, čímž o jednu překonává pomyslná zastavení Kalvárie, je především duchovním titulem. Lze číst odkudkoli a jakkoli. Jeho smyslem nejsou věty, ale vyznění a pocit. Ještě bychom rádi upozornili na věru dokonalý překlad Evy Šaškové. Ten si také zaslouží pozornost.
Název: Otrok
Autor: Anand Dílvar
Přeložila: Eva Šašková
Vydává Dokořán, 2017
Hodnocení: 75 %
Vložil: Zdeněk Svoboda