Už zase nevíte, kam dřív skočit? Což si raději dopřát trošku nefalšované romantiky
26.10.2017
Foto: thefandom.net
Popisek: Americká spisovatelka Jenny Han
Tenhle příběh je sice ze střední školy, určitě si ale na něm ‘pochutnají‘ i starší ročníky. Třetí knihu Jenny Hanové z úspěšné série Všem klukům, které jsem milovala, vydalo nakladatelství CooBoo.
Hrdinka příběhu Lara Jean prožívá ten nejlepší maturitní ročník, jaký si jenom dívka může přát. Nejenže je bláznivě zamilovaná do svého přítele Petera, ale její táta se znovu žení a navíc se sestra Margot konečně zase vrátila alespoň na léto domů. Lara nechce, aby se cokoli změnilo, vždyť takhle je její svět naprosto ideální. Dobře ale ví, že jinak to nepůjde. Čeká ji totiž první opravdu velké rozhodnutí: Kam půjde na vysokou školu? A co to bude znamenat pro její vztah s Peterem? Měla by poslechnout spíš své srdce, nebo rozum?
Americká spisovatelka Jenny Han se narodila a vyrůstala v Richmondu ve státě Virginia, nyní žije v newyorském Brooklynu. Nejprve studovala na University of North Carolina at Chapel Hill, poté získala a na New School in New York City titul MFA v psaní pro děti.
Autor: Jenny Hanová
Žánr: romantika, love story
Nakladatelství: CooBoo
Ukázka z knihy:
O deset minut později vjíždíme do kampusu Virginské univerzity. Jen se mu tady neříká kampus, ale pozemky. Peter zaparkuje u chodníku v jedné z ulic. Na páteční noc v univerzitním městě je tu nezvykle ticho, na druhou stranu na UVA jsou právě jarní prázdniny, takže hodně studentů je nejspíš ještě doma.
Jdeme ruku v ruce po trávníku, když vtom mě zalije vlna paniky. Zarazím se. „Hele, nepřinese mi smůlu, že se tu procházím, když mě ještě nevzali, že ne?“
Peter se zasměje. „Tohle není svatba. Nebudeš si tuhle univerzitu brát.“
„Tobě se to řekne, když už tě vzali.“
Peter se už loni předběžně upsal lakrosovému týmu UVA a pak si na podzim podal včasnou přihlášku. Stejně jako většina sportovců měl přijetí jisté, pokud si do konce roku udrží slušné známky. Když mu v lednu přišel oficiální dopis o přijetí, jeho mamka mu uspořádala oslavu a já mu upekla dort, na kterém byl žlutou polevou vyvedený nápis Můj talent patří na UVA.
Peter mě zatahá za ruku. „No tak, Coveyová. Každý svého štěstí strůjcem. A navíc jsme tu byli už před dvěma měsíci na tý věci v Millerově centru.“
Uklidním se. „Jo, to je fakt.“
Jdeme dál. Teď už vím, kam mě vede: k Rotundě. Tam si sedneme na schody. Rotundu navrhl Th omas Jeff erson, který školu založil, podle římského Pantheonu. Má bílé sloupy a velkou kopuli. Peter vyběhne cihlové schody jako Rocky a plácne sebou na zem. Já si sednu před něj, zakloním se a opřu se lokty o jeho kolena. „Víš, co je na UVA jedinečný?“
začnu. „To, že v samým středu školy, tady v Rotundě, je knihovna a ne kostel. To proto, že Jeff erson věřil na odluku školy a církve.“
„To sis přečetla v jejich brožuře?“ dobírá si mě Peter a lípne mi pusu na krk.
„Dozvěděla jsem se to, když jsem tu loni byla na prohlídce,“ odpovím zasněně.
„Tos mi neřekla. Proč jsi sem šla na prohlídku, když jsi odsud? Vždyť jsi tu byla aspoň milionkrát!“
To má pravdu – když jsem vyrůstala, jezdívali jsme sem s rodiči. Dokud byla mamka naživu, jezdili jsme na představení studentské skupiny Hullabahoos, protože mamka milovala vokální hudbu. Nechali jsme se tu na trávníku vyfotit na rodinný portrét. Za pěkného počasí jsme sem jezdívali po mši na piknik.
Otočím se, abych na Petera viděla. „Na prohlídku jsem šla, protože jsem se chtěla o UVA dozvědět všechno! Věci, které nezjistím jen tak, že bydlím poblíž. Víš třeba, kdy sem začali přijímat ženy?“
Peter se podrbe na zátylku. „Ehm… Nevím. Kdy byla ta škola založená? Někdy začátkem devatenáctýho století? Tak třeba v roce 1920?“
„Ne. 1970.“ Odvrátím se a rozhlédnu se po pozemcích. „Po sto padesáti letech.“
To Petera zaujme. „Páni. To je šílený. Tak fajn, řekni mi o UVA ještě něco.“
„UVA je jediná univerzita ve Spojených státech, která je zapsaná na seznam světovýho dědictví UNESCO,“ začnu.
„Nebo radši ne, už mi o UVA nic neříkej,“ zasměje se Peter a já ho plesknu do kolena. „Řekni mi něco jinýho. Třeba na co se nejvíc těšíš, až sem nastoupíme.“
„Ty první. Na co se těšíš nejvíc?“
„To je jasný,“ vypálí bez zaváhání Peter. „Jak spolu poběžíme nahý přes trávník.“
„Na to se těšíš víc než na cokoli jinýho? Jak tu budeme pobíhat nahý? To já mimochodem nikdy neudělám,“ dodám rychle.
Peter se zasměje. „Je to tradice UVA. Myslel jsem, že jsi z místních tradic nadšená.“
„Petere!“
„Dělám si srandu.“ Nakloní se, obejme mě kolem ramen a tře si nos o moji šíji – tak, jak to má rád. „Teď ty.“
Na chvilinku se zasním. Pokud se sem dostanu, na co se budu nejvíc těšit? Těch věcí je spousta, všechny je nevyjmenuju. Těším se, jak s Peterem budeme každý den v jídelně jíst vafle. Na to, jak spolu budeme sáňkovat pod observatoří, až v zimě napadne sníh. Jak budeme chodit ven na piknik, když bude hezky. Jak si budeme povídat dlouho do noci a pak ještě, když se ráno vzbudíme. Na noční návštěvy prádelny a spontánní výlety. Na… všechno. „Nechci to zakřiknout,“ zašeptám nakonec.
„Ale no tak!“
„No dobře, dobře. Nejvíc se asi těším na… na to, že budu moct chodit do McGregorova sálu, kdykoli se mi zachce.“ McGregorovu sálu se přezdívá sál Harryho Pottera, protože jsou tam koberečky a lustry a kožená křesla a na stěnách visí portréty. Police s knihami se táhnou od podlahy až ke stropu a jsou chráněné kovovými mřížemi, protože v nich jsou velmi vzácné knihy. Je to jako místnost z jiných časů. Panuje tam ticho – až nábožné ticho. Jednou v létě – muselo mi být tak pět nebo šest, protože Kitty ještě nebyla na světě – chodila mamka na UVA do letního kurzu a vždycky se učila v McGregorově sále. Margot a já jsme si četly nebo si vybarvovaly omalovánky. Mamka tomu říkala kouzelná knihovna, protože jsme se tam s Margot nikdy nehádaly. Obě jsme byly potichu jako myšky, protože na nás zapůsobily všechny ty knihy a studenti, co se tu učili.
Peter vypadá zklamaně. Určitě si myslel, že řeknu něco, co se týká i jeho. Co se týká nás. Já si ale prozatím chci všechny svoje naděje nechat jen pro sebe.
Vložil: Adina Janovská