Podaří se vrátit čas do legendárního zámku? Nenechte si ujít třetí díl nejúspěšnější ruské fantasy posledních let
25.10.2017
Foto: albatrosmedia.cz
Popisek: Natalja Ščerba
Třetí díl ságy o kouzelnících, kteří umějí čarovat s časem, zavede klíčníky do Časové propasti. Pokračování úspěšné fantasy Natalji Ščerby Časodějové – Hodinová věž vydalo nakladatelství Fragment.
Mysleli jste si, že největší nebezpečí mají klíčníci za sebou? Ani zdaleka! Nyní se musí vydat do Časové propasti a najít Rozeklaný zámek. Zárukou má být časodějnická střela začasované klíčnice Diany, bez níž vílu nelze probudit z věčného spánku. Vztahy mezi hodináři, vílami a duchy jsou ale vyostřené.
Vasilisa pilně studuje na časodějnické škole v Astrohradu. Život jí ale ztrpčuje ředitelka školy a proradná přítelkyně jejího otce Elena Mortinová. Mnohem větší nebezpečí však Vasilise hrozí od Astragora, mocného ducha Ostaly, kterému překazila plány, když našla srdce Šarlatového kvítku. Podaří se jí zachránit začasovanou kamarádku Dianu Fréziovou a získat časodějnickou střelu, bez které nelze probudit vílu z věčného spánku? Dokáže pomocí modré jiskry, která se usídlila v jejím srdci, vrátit čas do Eflariusova legendárního zámku?
Natalja Ščerba je populární rusky píšící spisovatelka. Narodila se v Bělorusku a žije na Ukrajině ve městě Ivano-Frankivsk, v samém lůně Karpat. Proslavila ji zejména šestidílná série Časodějové o kouzelnících, kteří umějí čarovat s časem – podrobnosti v ruštině najdete na http://www.chasodei.ru. Příběh Časodějů a jejich hlavních hrdinů Vasilisy a Feše si získal srdce statisíců fanoušků. Série obdržela řadu literárních ocenění a celkový náklad edice přesáhl více než milion vydaných exemplářů.
Autor: Natalja Ščerba
Žánr: fantasy
Nakladatelství: Fragment
Ukázka z knihy:
Vasilisa úkosem pohlédla na otce. Zajímalo ji, co tím vlastně Severin starší myslí. Bu_to byl tak daleko v budoucnosti, kdy už pozámku opravdu nemohlo být ani památky, nebo zná přesné datum jeho úplného rozboření. Jak mocný je asi otec časoděj? Může svobodně cestovat v budoucnosti, a tím pádem ji tak dobře znát?
Severin starší zatím vstoupil do tunelu, ve kterém se rázem rozsvítily neobvyklé svítilny. Matně bílé kulaté lampičky ozářily celý prostor jako planoucí hvězdy noční nebe. Od kamenných zdí se odrážela načervenalá tlumená záře, která se mísila s bělavým světlem lamp a dávala celému prostoru jakési zvláštní iluzorní osvětlení. Vasilisa měla na okamžik dojem, jako by se nacházela v jednom z těch přelétavých ranních snění, kdy je vždycky tak těžké odlišit sen od skutečnosti.
Otec přidal do kroku a Vasilisa se snažila mu stačit, takže v jedné z několika zatáček neodhadla vzdálenost, a když Severin starší nečekaně zastavil, přistála mu na zádech.
„Opatrně,“ varoval ji. „Te_ vstoupíme do obrovského sálu, přes který vede dost vratké schodiště. Jeden chybný krok vedle – a spadneš a navždy zmizíš v černé vodě. A co když se zrovna nenajde žádný hloupý a lehkovážný kluk, který umí zpomalovat čas… Mimochodem, tehdy jste měli obrovské štěstí a veliký Čas byl na vaší straně.“
Vasilisa pochopila, že naráží na Feše, který jí pomohl utéct ze zámku tajným východem pod vodou. Ale ve skutečnosti je tehdy všechny zachránila Diana proměněná v rusalku, která jim poradila, aby plavali za modrým světlem. Ach, Diano, Diano…
Vasilisa se podívala otci přes rameno a ztuhla. Před nimi se rozprostíralo dlouhé úzké schodiště, které vedlo někam hluboko dolů. Jeho stupínky i zábradlí zářily přízračným, jasně zeleným světlem, jako by byly omotané tenkými neonovými šňůrami. Úzký pásek světla ze všech stran zahalovala černočerná tma a nebylo jasné, kde je konec a kde začátek, jako by se schodiště táhlo otevřeným vesmírem.
Severin starší udělal několik kroků, otočil se k dceři a nabídl jí ruku. V tom zvláštním osvětlení vypadal jeho obličej jako nereálná děsivá maska. Vasilisa nechtěla před otcem vypadat jako zbabělec, chytla ho tedy pevně za ruku a neohroženě vykročila na první stupínky.
„Je to vzácný přírodní korál neobvykle syté barvy,“ pronesl Severin starší a opatrně našlapoval. „Velmi drahocenný druh… Byl sem dovezen z velké dálky speciálně pro výzdobu některých architektonických prvků. Díky červenému vzoru korálu je schodiště dobře vidět ve tmě, a když má hodinář hlavu na správném místě, nezabloudí a dokáže se po něm vrátit zpátky na zámek. Tenhle materiál navíc dobře uchovává čas, takže se voda nedostane přes schodiště. Vidíš, jako bychom byli ve vzduchové trubici.“
Vasilisa uhnula pohledem, protože vůbec nechápala, o čem otec mluví. V ten moment se jí zatajil dech: kolem nich se mírně vlnila temná, vazká, kalná voda bez jediného záblesku světla, taková, jaká může být jen ve velké hloubce. Když se pořádně rozkoukala, všimla si hranice mezi vodou a vzdušným prostorem schodiště a dostala opravdový strach.
„Opatrně, Vasiliso,“ zopakoval zádumčivě otec. „Černá voda dokáže být zrádná… Šlápneš vedle, dostaneš se do jejího časového pole – a tlak tě rozmáčkne na placku.“
Severin starší po tak děsivém varování pomalu pokračoval vpřed, jako by se procházel parkem. Vasilisu stálo obrovské úsilí, aby se nedala na útěk. Po kratinkém zaváhání však vyrazila za otcem, protože jí bylo naprosto jasné, že sama se odsud těžko dostane.
Stupínky pod nohama trochu pružily a schodiště se zdálo být nekonečné.
„A kam to jdeme?“ zeptala se nedočkavě Vasilisa.
„Uvidíš.“
Severin starší ji najednou zatáhl za ruku do tmavého výklenku. V ten okamžik se za nimi spustila těžká černá opona, která jim odřízla cestu zpět.
Nad jejich hlavami vzplál jasný mihotavý plamen v kulaté svítilně a Vasilisa musela zamrkat, aby si zvykla na světlo.
„Jsme ve výtahu,“ vysvětlil jí otec.
A opravdu, kabina začala pomalu klesat. Vasilisa otce potají pozorovala, ale jeho tvář byla stále chladná. Zajímalo by ji, jestli se do toho podzemí dá dostat i nějakým zrcadlem v domě. Ale proč by ji pak otec vedl tak zdlouhavou cestou?
Černá opona se pomalu vytáhla a vpustila je do velkého sálu osvíceného přízračným modrým světlem.
„Vítej v Sále žalostných kamenů,“ oznámil Severin starší. „Na nejtajnějším místě našeho zámku. Dovedu si představit, jakou radost by měl tvůj dobrý známý Konstantin Lazarev, kdyby zjistil, že tu sbírám spáče.“
Vasilisa se na otce užasle podívala: o čem to mluví?
Před nimi se táhly dvě řady kamenných soch okřídlených lidí, které vytvářely dlouhou galerii. Byli mezi nimi muži v pyšných majestátních pózách, někteří se střelou v ruce napřažené k útoku. Jiní měli sepjaté ruce v prosebném či zoufalém gestu. Byly tu ženy v honosných rozevlátých šatech obratně vytesaných do těch nejjemnějších záhybů a detailů krajek. Vasilisa si s údivem prohlížela krásné tváře s jemnými harmonickými rysy, které všechny bez rozdílu vypadaly tak oduševněle… Najednou její bystrý pohled upoutaly kamenné sochy dětí, chlapců i dívek ve zvláštních úborech. Některé byly ještě úplně malinké. Vasilisu obzvlášť zaujal chlapec s dlouhými kudrnatými vlasy. Vypadal asi na deset let, paže měl složené na hrudi, jako by o něčem přemýšlel právě ve chvíli, kdy zkameněl.
V přízračně rudém světle korálových zdí měly bílé sochy nádech dorůžova, což ještě umocňovalo už tak děsivý dojem. Vasilisu však nejvíc ze všeho ohromilo to, že tváře těch lidí vůbec nevypadaly jako z kamene. Naopak se zdálo, že všichni spáči jenom na okamžik znehybněli.
„Kdo jsou ti lidé?“ zašeptala sotva slyšitelně.
„Hodináři,“ odpověděl tiše Severin starší. „Ti, kteří stáli v cestě Řádu výjimečných.“
„Jsou… mrtví?“
„Dávno.“
Vasilise přeběhl mráz po zádech. Ti lidé vypadali, že spí, ale jsou naživu. Jako omámená šla dál a dál a snažila se nevynechat ani jednu sochu v tom příšerném sále.
Vasilisa se mimoděk zastavila u sochy muže a ženy… Drželi se pevně za ruce. Muž měl dlouhé vlnité vlasy, přímý, ale nepřítomný pohled a hořký úsměv, který mu vytvaroval dolíčky ve tvářích. Jako by se smířil s tím, co se stalo, a přestal se bránit. Žena byla velmi krásná. Měla velké smutné oči, jemné rysy v obličeji, vystouplé lícní kosti a rty pootevřené v úsměvu. Její husté dlouhé vlasy jí v ladných loknách padaly na ramena. Dívala se do dálky, jako by si ničeho kolem sebe nevšímala. Za jejich zády se rozprostírala široká křídla s ostrými hranami.
„Proč se drží za ruce?“
Severin starší byl už o něco napřed, ale Vasilisina otázka ho přiměla se vrátit. Přejel pár utkvělým ostražitým pohledem, pak se obrátil na dceru a podíval se jí přímo do očí, jako by se pokusil uhádnout, na co myslí.
Uplynula dlouhá minuta, než jí odpověděl.
„Zemřeli spolu.“…
Vložil: Adina Janovská