Některé těžké zločiny byly uzavřeny, jiné dokonce promlčeny. Přesto jejich pachatelé zdaleka nemají vyhráno
19.10.2017
Foto: repro/my89.cz - rodinný archiv
Popisek: Antonín a Hana Jirotkovi se slavným tatínkem Zdeňkem a maminkou
Smrt ve všech podobách, jedno má ale společné – byla způsobena rukou násilníka. Ve světle nových poznatků tyto zločiny znovu ožívají a nabývají děsuplných kontur. Knihu Zdeňka Antonína Jirotky, nazvanou Hrobník a jiné mystické povídky, přináší na předvánoční knižní trh nakladatelství XYZ.
Jak budou vyřešeny dávno uzavřené, či dokonce promlčené zločiny na životech? Tajemný telefonát, který nezaznamenala žádná telefonní ústředna, záhadný dopis podepsaný ďábelskou rukou, spiritistické kroužky, investigativní pátrání novináře či obyčejná potřeba svěřit se a ulevit černému svědomí – to jsou některé z námětů povídkového detektivního souboru, jehož tématem je Smrt ve všech svých podobách.
Staré případy znovu ožívají, nabývají děsuplných kontur a potvrzují vědomí, že zlo odpradávna provázejí jako siamské dvojče obyčejné lidské vlastnosti – žárlivost, strach, pomsta a touha po mamonu či moci.
Syn tvůrce populární postavy Saturnina – humoristy Zdeňka Jirotky začal používat pseudonym Antonín Jirotka, aby se od svého slavného otce odlišil. Spisovatel a novinář působil jako redaktor v časopisech Signál, Policista ad. Jako autor se věnuje především detektivním příběhům. Publikuje rovněž pod dalším pseudonymem Antonín Karous.
Autor: Viktoria Darsane
Žánr: skutečný příběh, román pro ženy
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Možná znáte ten bonmot, že Boha nejlépe pobaví, když mu vyprávíme o svých plánech. Je to smutná pravda, všechno nakonec dopadne jinak, než jak jsme si představovali. Maminka toužila být herečkou. Byla velmi krásná a nadání také měla, jenže pak se vdala, narodil jsem se já a s nějakým uměleckým studiem byl konec. Pracovala jako dělnice v továrně na kartáče, a aby mě uživila, brala si práci i domů. Dodnes si vzpomínám, jak v noci v kuchyni do úmoru vázala štětečky a zasazovala je do dřevěných rukojetí. Kdepak Ofélie nebo Manon. Táta s námi nežil, a když jsem se po něm ptal, říkala, že je námořník a že se jednou z dlouhé cesty vrátí. Představoval jsem si ho tak trochu jako piráta, na plachetnici plné bronzových děl, s bambitkou v pěsti a se šavlí v zubech.
„Myslí na tebe,“ opakovala maminka, „a určitě ti něco přiveze.“
Těšil jsem se na dárek, ale on se z moře nevracel. Jeho úlohu mi vynahrazoval strýček Martin – moc milý usměvavý chlap, který mne učil spoustu věcí, jež by měl každý kluk znát. Jezdit na koloběžce a později na kole, složit vlaštovku, vyrobit prak. Hrál si se mnou a mám dojem, že ho to docela bavilo. V létě o prázdninách jsme jezdívali na jeho chatu. Měl ji na Sázavě, jen kousek od řeky. Moc krásné místo. Právě tam mne strýček naučil plavat, vozil mě na stařičké kánoi, chodili jsme spolu do lesa na hříbky a pouštěli draky. Bylo to nádherné dětství a tenkrát mě vůbec nenapadlo zajímat se, jestli je maminka šťastná také. Často bývala zádumčivá a smutná, jenže já si myslel, že to tak musí být, že je to prostě normální. Smutek patřil k básním, které po večerech recitovala. Romance helgolandská například, ta je tuším od Nerudy. Falešná světla na skalisku a zoufalý hlas námořníka umírajícího ve ztroskotané lodi. Bál jsme se, aby táta nebyl v podobné situaci, ale máma říkala, že ne, že je v pořádku, nedávno prý zase napsal z Bombaje.
Nikdy jsem žádný dopis od něj neviděl, ovšem na tom tolik nezáleželo. Jednou v zimě, vzpomínám si, že se tehdy na předměstí sáňkovalo, se před naším domem objevil podivný chlapík a ptal se, jak se jmenuji. Měl jsem přísný zákaz bavit se s cizími lidmi, trochu jsem se toho člověka bál, tiše jsem špitl jméno a chystal se zmizet. On mi ale strčil do ruky ušmudlanou obálku a řekl, že to mám předat mámě. Teprve když odešel, mě napadlo, že je to vzkaz od táty. Posel měl potetovaná předloktí, a to přece námořníci mívají. Vítězně jsem přinesl dopis domů a trochu mě překvapilo, že mámě moc velkou radost neudělal. Dlouho seděla zadumaná v kuchyni. Večer přišel strýček Martin a o něčem spolu do noci debatovali. Byl jsem zavřený ve vedlejším pokoji, nemohl jsem usnout a poslouchal ty vzrušené hlasy, i když rozumět nebylo ani slovo.
Druhý den začala máma balit. Překvapilo mě to, žádnou cestu jsme původně neplánovali, ale byla to báječná změna. Nemusel jsem do školy, maminka nešla do práce, najednou jsme seděli v hrkavém motoráčku a kolem oken se míhaly telegrafní sloupy. Cestu jsem znal, jenže v létě. V zimě měla krajina docela jiný půvab. Čerstvý sníh se oslnivě třpytil v šikmém sluníčku, klikatící se řeka byla zamrzlá a na jezech se tvořily ledové vodopády. K Martinově chatě jsme se brodili po kolena v závějích, osada na břehu Sázavy byla pustá a opuštěná. Maminka odemkla a otevřela dřevěné okenice. Světnice byla promrzlá a syrová, ale oheň, rozdělaný v malém sporáčku, brzy místnost ohřál, jen na oknech se dlouho srážela bílá jinovatka. Bylo to vzrušující, výlet se mi ohromně líbil. Pamatuji se, jak mě bavilo nahřívat na kamnech drobné mince, které po přiložení na zamrzlé sklo vysušily malé kolečko, jímž bylo vidět ven asi jako periskopem nebo divadelním kukátkem. Dvorek, kůlna, dřevník a trčící kůly na opuštěném volejbalovém hřišti.
„Jak tu budeme dlouho?“ chtěl jsem vědět. Máma říkala, že neví, prý se uvidí. Toužebně jsem si přál, aby to trvalo co nejdéle, ohromně se mi totiž v prázdné osadě líbilo. Pro jídlo jsme chodili do krámu do nedaleké vesnice, a dokud všude ležel sníh, nemuseli jsme tahat batoh na zádech, ale pohodlně jsme ho vozili na saních. Jednou, když jsme se vraceli z nákupu, byly dveře chaty odemknuté, což mámu překvapilo, protože si byla jistá, že zamykala. Snažila se něco vyčíst ze stop na zahrádce, ale sníh už několik dní nepadal, a dvorek byl rozdupaný. Nesl jsem maso do sklípku, což byla taková díra v zemi kousek za dřevníkem. V létě se v ní chladily limonády a pivo, teď naopak sloužila k tomu, aby potraviny nezmrzly. Otevřel jsem dřevěné padací dveře, vyrovnal jsem balíčky na skalnaté dno jámy a vzal si plechovku ananasového džusu. Byla nádherně studená.
V chatě seděla zadumaná maminka. Skláněla se nad kuchyňským stolem a před sebou měla nevelkou, ozdobenou krabičku.
„Co je to?“
Otevřela víčko. Uvnitř ležela oválná brož posetá třpytícími se kamínky.
„Poklad,“ vyhrkl jsem.
Máma zavrtěla hlavou.
„Budeme bohatí,“ nedal jsem se odbýt.
„Ne,“ prohlásila rázně maminka a zavřela šperkovnici. „To není naše.“…
Vložil: Adina Janovská