Je to bolest, že nemůžete ani dýchat. Jak žít dál, když tak krutou ránu utrpí duše?
19.10.2017
Foto: babelio.com
Popisek: Milena Busquets
Když ztratíte nejdražšího člověka na světě, nepomůže ani veškerá láska dětí ani přátel. S obrovskou ránou osudu se vypořádává po svém hrdinka románu Mileny Busquets Všechno jednou pomine, který vydalo nakladatelství Plus.
Čtyřicetiletá Blanka právě pohřbila matku a jakoby spolu s ní ztratila těžiště. „Veškerá láska mých přátel a mých dětí nestačí, aby čelila útoku tvé nepřítomnosti, potřebuju být pevně zaháknutá za chlapa, abych neodlétla do vzduchu,“ přiznává v jedné chvíli románové alter ego autorky. V rozpálené Barceloně nemůže ve svém zármutku ani dýchat, a tak hledá útočiště v přímořském městečku Cadaqués, kde s matkou trávily v dětství každé léto. Na důvěrně známých místech se s ní loučí a postupně hledá novou rovnováhu.
Španělská spisovatelka Milena Busquetsová se narodila v roce 1972 v Barceloně. Poté co vystudovala archeologii v Londýně, pracovala řadu let v nakladatelství Lumen, které po čtyři dekády řídila její matka Esther Tusquets. Tato významná katalánská intelektuálka, nakladatelka a spisovatelka zanechala po své smrti citelnou ránu nejen v srdci své dcery. Busquets se s její ztrátou vyrovnala psaním.
Román Všechno jednou pomine je hluboce osobním literárním rozloučením s člověkem, který pro ni byl v životě tou nejdůležitější kotvou. A intimní, vášnivá i melancholická, místy skoro surově otevřená výpověď o lásce, smrti a sexu svou opravdovostí strhla kritiku i čtenáře. Kniha se překládá do více než třiceti jazyků a chystá se i filmová adaptace.
Autor: Milena Busquets
Žánr: román
Nakladatelství: Plus
Ukázka z knihy:
Objedná u číšníka ještě dvakrát bílé. Mám pocit, že jsem moc pila. V lahvi už skoro nic není a mám pocit, že když jsme přišli, byla skoro plná. Santi mě políbí a přidrží mi přitom obličej v dlaních, jako bych mu chtěla uhnout. Objedná ještě krokety, kterých se já ani netknu, a otočí se k číšníkovi s ustaraným povzdechem:
„Když ona mi vůbec nejí.“
„Jezte, paní, jezte.“
Ukousnu půl krokety a dopiju víno.
„Připijme si,“ řekne. „Na nás.“
„Na nás.“
Chvíli jsme zticha a díváme se na sebe.
„Mám život na hovno. Jsem v hajzlu,“ zašeptá najednou.
„Já taky,“ odpovím.
A rozesměju se svým hyením smíchem, jak říká Guillem, který naučil děti, jak ho napodobit, nervózním smíchem, jak říká můj psychiatr.
„Jak to jde v práci?“
„Už tři měsíce jsme jako společníci nedostali zaplaceno. Žádná architektonická kancelář v téhle zemi nemá práci, nestaví se tu ani jeden barák. Nevíme, co bude.“
„Hmm, to je hrozný.“
„V tuhle chvíli bych se nemohl rozvést, ani kdybych chtěl, neměl bych na nájem.“
Další důkaz neodvolatelného vítězství v boji za rovnost pohlaví, které vedlo hlavně k tomu, že oni se stále více podobají nám, nikoli naopak. Teď už se ani muži nemohou rozvést, aby neztratili společenské postavení, říkám si poněkud melancholicky.
„A taky bych nemohl jet lyžovat,“ dodá upřímně.
„No jo. To by tedy byla tragédie.“
„Ty seš potvora!“
Se Santim chodím už přes dva roky. Nikdy jsem nechtěla vědět nic o tom, jaký má vztah se svojí ženou, z ohleduplnosti, z úcty a ze strachu. Obecně si myslím, že nejlepší je vědět toho o lidech co nejméně. Stejně se dřív nebo později ukáže, jací vlastně jsou, je to jen otázka času, ne moc dlouhého, a otevřených očí a uší.
„Rád bych s tebou býval šel na ten pohřeb.“
„Vážně?“ řeknu já a vstanu.
Najdeme malý příjemný hotel, trochu omšelý, rodinný, hned u pláže.
„Líbí se ti to tu? Vyhovuje ti to?“
„Jo. Perfektní.“
Objedná pokoj s výhledem, jen na odpolední siestu, a přitom mi začne rozepínat blůzu. Recepční se na nás neohroženě dívá a nepřestává ťukat do počítače. Objednáme si gin s tonikem, než bude pokoj připravený, a vyjdeme na ulici. Pláž je skoro prázdná, jen sem tam roztroušená tě la na slunci, v poledním slunci a své veřejné nestoudnosti zošklivělá. Jedno tělo, i to nejméně půvabné a nemocné a zničené, může být velkolepé a dojemné, ale sto těl vedle sebe na slunci nikdy. Zapnu si pár knoflíčků u košile.
Vyjdeme nahoru do pokoje, je jednoduchý, čistý, s bílými stěnami a dvěma cudnými samostatnými postelemi, které jsou zakryté přehozy se stejně modrým žilkováním jako záclony, a s dvěma obrazy plachetnic nad malým psacím stolkem.
Rozesměju se.
„Dvě postele. Vidíš? Ta recepční se nám pomstila za to, cos dole předváděl.“
„Mrcha jedna.“
Ale je to pokoj s výhledem, a když vyjdeme na balkon, moře a obzor patří nám. Těla na pláži, z nichž se stali mravenci, zase nabyla důstojnosti.
Santi, architekt do posledního dechu, který nedokáže nechat prostor tak, jak je, pokud existuje sebenepatrnější možnost, jak ho vylepšit, vytáhne jednu matraci na balkon, položí mě na ni a začne mě svlékat. V záplavě světla ho skoro nevidím. Zavřu oči a začne se mi točit hlava. Otevřu je a snažím se soustředit se na jeho polibky, které mi pomalu stoupají po nohou, ale je mi příliš zle a jediné, co chci, je, aby mi podal sklenici vody.
„Jsi hrozně bledá. Je ti dobře?“ ptá se.
Vypiju dva doušky a začnu zvracet. Zkusím vstát, ale neudržím se na nohou, doprovodí mě na záchod, zvracím, dokud ve mně nezbyde nic pevného, pak ještě dlouhou chvíli dávím jen tekutinu, a když už jsem ze sebe dostala všechen alkohol, tělo se ještě pořád snaží něco vyvrhnout. Mé tělo, další ztracený ráj. Konečně dávení poleví. Vidím náš odraz v zrcadle, své nahé tělo jako šedý přízrak se skelnýma očima a za sebou oblečeného Santiho, cyklistu-lyžaře v červených kalhotách, který může neomezeně pít a fetovat a vůbec ho to nerozhodí, i když pak potřebuje nejrůznější stimulanty a nemůže spát, aniž by si dal jointa nebo prášky na spaní. Kdyby mi nebylo tak špatně, připadal by mi sexy. Jsem blázen do svého nesouměrného, měkkého, kostnatého, nedokonalého, disproporčního těla, rozmazluji ho, osahávám ho, dávám mu všechno, o co si řekne, všude za ním jdu, ve všem mu vyhovím, nikdy mu neodmlouvám. Je opakem chrámu. Snažila jsem se, snažím se, bez většího úspěchu, aby má hlava byla chrámem, ale tělo by vždycky mělo být zábavním parkem.
Vložil: Adina Janovská