Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nablýskaná maska takzvané lepší společnosti ukrývá nepohodlné pravdy. A leckdy ještě něco horšího

18.10.2017
Nablýskaná maska takzvané lepší společnosti ukrývá nepohodlné pravdy. A leckdy ještě něco horšího

Foto: salomonssonagency.com

Popisek: Mars Olsson

Dramatické a netušené okolnosti útěku malé dívenky odhaluje Mats Olsson v novém thrilleru s Harrym Svenssonem. Napínavou knihu, od níž se neodtrhnete, vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Tichou letní noc přeruší bušení na dveře bývalého novináře Harryho Svenssona a vytrhne jej z neklidného spánku. Dovnitř vpadne vystrašená desetiletá dívka a schová se pod postel. Vzápětí Harry uslyší hlasy dvou mužů slídících venku. Co jsou zač? Kdo je poslal? A proč je dívka tak vystrašená? A kdo jsou její rodiče?

Nečekaná noční návštěva navíc není jediným tajemstvím, které Harryho pronásleduje. A co s tím vším má společného motorkářský gang, prodej drog, neonacismus a rodina z nejlepší společnosti? Mats Olsson ve svém druhém kriminálním románu Pod maskou konfrontuje Harryho Svenssona s nepohodlnými pravdami ukrytými pod nablýskanou maskou takzvaně lepší společnosti.

Pod maskou

Mats Olsson je švédský novinář, spisovatel, překladatel a autor řady textů o sportu, hudbě a filmu. Za žurnalistiku obdržel mnohá ocenění včetně významné novinářské ceny Stora journalistpriset za rok 2002. Svou románovou prvotinu De ensamma pojkarna (Osamělí kluci) vydal v roce 1995. Krimirománem Straffa och låta dö (Trest a smrt) se prosadil i jako autor detektivní literatury a kniha se zařadila mezi nejprodávanější švédské detektivky roku 2014. Novinář Harry Svensson je hlavní postavou i v další jeho knize Pod maskou.

Autor: Mats Olsson
Žánr:
thriller
Nakladatelství:
Kniha Zlín

Ukázka z knihy:

Byla neděle, a proto mě překvapilo, že se někde zřejmě koná večírek, asi docela daleko, někdo se smál, zpíval a pokřikoval. Na takovou vzdálenost zvuky zní jinak, deformovaně, a křik se ozývá chvíli radostně, chvíli vyděšeně. Když jsem nastražil uši, zaslechl jsem, nebo se mi aspoň zdálo, že slyším, rytmickou taneční hudbu, ale nevěděl jsem, že by se někde poblíž nacházel parket nebo že by se někde v severozápadním Skåne v tuhle letní neděli hrálo k tanci. Na druhou stranu, člověk toho spoustu neví, třeba to, že Irové nejradši spí v mikrobuse, pro mě byla novinka, jestli si to ovšem Krister Jonson nevymyslel.
Nedokážu pochopit odpor Švédů k marihuaně. Hosté se několik dní a týdnů připravovali a těšili na bezuzdné opojení, které je čekalo na oslavě padesátin. Žádní novináři a komentátoři se nepohoršovali nad tím, jak lidem škodí alkohol, ale po prvním šluku z jointu podle nich hned člověk propadne heroinu a brzy ho čeká krutá smrt na záchodě v Helsingöru s jehlou zapíchnutou do žíly. Evidentně to bylo prostě tak, že první z těchto drog byla povolená a vládou schválená, zatímco ta druhá ne.
Lehl jsem si a usnul poměrně rychle, ihned se mi začalo něco zdát a už v tu chvíli jsem si uvědomil, jak nezvykle krutý ten sen je, takové věci se mi po marihuaně a calvadosu nezdávaly.
Ale krutý možná není to správné slovo, spíš byl podivný a nepochopitelný, i když to sny obvykle bývají. Byl jsem na cestách, ale nevím jak, s kým ani kam. Nakonec se ukázalo, že se plavím na loďce, stál jsem na podlouhlém motorovém člunu, který se najednou změnil ve vor ve tvaru trojúhelníku, zvláštní ale bylo, že špička trčela dozadu a vor se plavil zádí vpřed, což se mi zdálo neobvyklé, nebo snad přímo nemožné.
Navzdory tomu se rychlost zvětšovala a já napínal nebo stahoval plachtu, to mi nebylo úplně jasné, pořádně jsem nevěděl, co dělám, a jeden můj dobrý přítel, kterého jsem nepoznal, ale přesto jsem si byl na sto procent jistý, že je to můj dobrý přítel, stál na útesu a křičel: „Sakra, Svenssone, musíš spravit motor, copak neslyšíš, jak to v něm klepe?“
Motor? Nevěděl jsem, že tenhle vor má motor, copak jsem před chvílí nenapínal, nebo snad nestahoval, plachtu? Když jsem se otočil, byly stěžeň i plachta pryč a na palubě ležel jakýsi motor, jestli se těm pár sbitým laťkám dalo říkat paluba. Motor se chvěl, pulzoval a syčel, možná to v něm i klepalo.
„Oprav ten motor,“ křičel můj přítel a já neměl tušení, kde se tam vzal a kam zmizel.
Měl jsem na sobě šortky, které jsem neznal. Motor byl těžký, překvapil jsem sám sebe, že jsem ho dokázal zvednout, a teď jsem tam stál se syčícím, rozžhaveným, možná i klepajícím motorem v náručí a pak jsem ho mrštil do moře, až to zasyčelo, ale moře najednou zmizelo a motor se roztříštil o zem hluboko pod námi a mě pohltila jakási kašovitá substance, až jsem se s trhnutím vzbudil, srdce mi zběsile tlouklo. Ta kašovitá substance voněla po vanilce.
V hlavě jsem měl guláš a nechápal, proč to v tom motoru tak šíleně klepalo.
Motor… ten jsem přece hodil přes palubu.
Byl jsem vzhůru.
Ale klepání se ozývalo pořád.
Dveře.
Někdo klepal na dveře, přímo na ně bušil.
Vstal jsem, s jedním rozlepeným okem jsem vrávoravě zamířil k oknu a vyhlédl skrz žaluzie.
Na dveře klepala dívka.
Měl jsem dojem, že ji poznávám.
Loni v létě občas přicházela z lesa za domem a sledovala mě a hospodského Simona Pendera. Bylo jí tak devět, deset a nikdy nic neříkala, ale když jsme ji oslovili, otočila se a zmizela v lese. Jen když mě tu navštívil jeden kolega, Arne Jönsson, a jedna žena, po které se mi stýskalo, Bodil Nilssonová, holčička se odvážila blíž a chvíli tu zůstala. Když tu byl Arne, dokonce vypila hrnek kávy.
Ale tohle léto jsem ji zatím neviděl.
Když jsem otevřel i druhé oko a obě oči přimhouřil – asi je načase pořídit si brýle –, zdálo se mi, že jí po tvářích tečou slzy. Úporně tloukla do dveří pravou pěstí a pak začala bušit i hlavou.
Zabalil jsem se do prostěradla, vyšel z ložnice, odemkl a otevřel dveře.
Dívka se na mě ani nepodívala, vběhla do domu, dvakrát oběhla kuchyňský stůl, vystřelila z kuchyně, prolétla kolem mě do ložnice, praštila sebou na zem, vklouzla pod moji postel jako hráč baseballu, který doklouzává na metu, a zůstala ležet.
Zavřel jsem dveře.
Pořád se zdálo, že klepe, ale ve skutečnosti se třásla tak, až lokty a koleny bušila do podlahy.
Byla strachy bez sebe.
Zrovna jsem si chtěl vzít něco na sebe, když jsem zvenku zaslechl hlasy.
Dva hlasy, dva muži.
Žaluzie v kuchyni jsem neměl zatažené, a proto jsem si musel lehnout ke zdi, aby mě nikdo neviděl, kdyby se náhodou rozhodl nahlédnout dovnitř.
Všechna okna v domě šlo pootevřít na větračku a já si vždycky na noc aspoň jedno otvíral. Slyšel jsem hlasy, ale ne slova.
Muži se blížili.
Nešeptali, ale mluvili tlumeně.
„Někde tady musí být,“ řekl jeden z nich.
„Může být kdekoli,“ řekl druhý.
Zdálo se, že stojí pár metrů od domu.
Na stěnu naproti mně dopadlo světlo baterky a pak se rozběhlo po kuchyni.
„Co to sakra vyvádíš?“ ozvalo se a světlo zhaslo. „Nemůžeš kurva svítit lidem do baráku, copak ses pomát?“
„Do hajzlu, víš přece, že šéf bude běsnit, když ji nenajdeme.“
„Ale svítit lidem do oken uprostřed noci je fakt blbost.“
„Zdálo se mi, že jsem něco slyšel.“
„Sviť na zem, ne do domu, ať si nás nevšimnou.“
Podíval jsem se do ložnice.
Dívka pod postelí si zacpávala uši…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,