Je to sprosté, lidové, a přitom to navazuje na vypravěče Bohumila Hrabala. Kniha neznámého Pavla Vorla nás mile překvapila
07.10.2017
Foto: archiv redakce
Popisek: Pravidelný literární koutek KrajskýchListů.cz
Lidových vypravěčů zná každý z nás mnoho. Jednou je to známý z chalupy, jindy soused. U někoho je tato kolonka plná rodinných příslušníků. Co se literatury týká, mnoho výrazných figur bychom do ní v českém prostředí vtěsnat nedokázali. Přede všemi ční pouze dva. Bohumil Hrabal a Petr Šabach. Ačkoli slavný "pábitel" zemřel již v roce 1994, čtenáře má stále. U Petra Šabacha, zesnulého 16. září letošního roku, to bude ještě výraznější. Důvodem jsou samozřejmě filmová zpracování na motivy jeho knih v podání dvojice režisérů Jana Hřebejka a Ondřeje Trojana.
Na Hrabala se stály dlouhé fronty snad od prvního publikovaného díla, kterým byla v roce 1963 Perlička na dně. V té době se vystudovaný doktor práv rovněž stává spisovatelem z povolání. Některé jeho knihy se staly takzvaně přes noc ternem (zejména Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet) a některé byly hitem především u kritiků (sem bychom měli zařadit Pábitele a experimentální Taneční hodiny pro starší a pokročilé). Právě v Tanečních hodinách Hrabal naplno dokázal svůj um pro vyprávění. Snažil se zkrátka zachytit to, co po různu zachytil sám. Vycházel přitom z jednoduché logiky, kterou již v minulosti užíval třeba prozaik, dramatik a básník, ale především filosof Ladislav Klíma (připomínáme jeho Utrpení knížete Sternenhocha). Ten taktéž zachycoval myšlenky a skrze filosofické postoje té doby se je snažil představit publikum, ač byl sám výrazným samotářem. U Šabacha šla vypravěčská struna ještě hlouběji do pomyslného masa. Šabach totiž na plno zažil příkrá léta normalizace v rodině vojáka z povolání. Pamatoval si historky, psal a psal. Nejprve v (polovině sedmdesátých let) do časopisů, později oficiálně: Jak potopit Austrálii a Hovno hoří, z něhož v roce 1999 vznikly slavné, až legendární Pelíšky. Hrabala a Šabacha kromě touhy po vyprávění spojuje ještě jedno specifikum: zatímco brněnský rodák Hrabal byl čestný prezident hospodské přístolní společnosti zvané Zlatá Praha, Petr Šabach byl jejím řadovým členem.
Dodejme, že "společnost" byla založena v 60. letech 20. století a v současné době je zřejmě i zároveň jednou z nejstarších tohoto druhu – kontinuálně fungujícího sdružení přátel, intelektuálů a umělců, jež přežilo jak období komunistické totality, reálného socialismu, tak i 90. léta a stále se pravidelně scházející každou středu ve své hospodě u stolu nad pivem a zábavou.
Jedna ze zmíněných knižních ilustrací
Do této kategorie literátů se snažil vtěsnat rovněž neznámý a zřejmě i začínající spisovatel Pavel Vorel. Nejde o přezdívku, ale o jméno. O něm se toho bohužel více nedozvíme, jelikož jeho kniha "Povídky z baru aneb Woody, pudy a jiný prudy" neobsahuje klasickou tiráž, kde bychom se alespoň podívali na to, jak dotyčný vypadá, co má za sebou, případně co na něho ještě čeká. Pozastavíme se tak především nad obsahem. Pevnou vazbou vybavená kniha s velmi osobitými ilustracemi talentované Pavly Kantorové se pro nás stala milým překvapením. Na téměř dvou stovkách stran se čtenář seznámí se specifickými obyvateli města, ale především s Vorlovými přáteli, kamarády a také těmi, na něž narazil při "jistě jen příležitostném" pití na baru. Samozřejmě řečeno v nadsázce. Už jen názvy některých povídek napoví, že skutečně nepůjde o vážnou literaturu, která se hodlá potýkat s problémy současného světa, natož pak toho českého prostředí. "Polák (anebo hovno historka)", "Cestou s Grábou", "Magor". Knize ovšem vévodí hned první zářez do pomyslné literární pažby, vzpomínka (povídkou to nazvat nechceme) Jak ukrást Horsta. Pavel Vorel v ní připomene vtipnou a originální myšlenku, kterak se zbavit papírového paňáka, pronést ho obchodním domem s vírou v úspěšný únos...a tak dále... Povídkou jsme to nenazvali proto, že se autor nesnaží o zachycení pointy, ale časového úseku. Od – do - s kým - kde - jak - proč. To jsou primární atributy, které jsou výrazné především u vyprávění. To totiž téměř vždy vzniká s nutkáním psát, ne informovat (a vést do pointy či podstaty).
Kniha Pavla Vorla se čte hezky a rychle. Je to nejen díky použité gramáži papíru, ale málo vídaným systémem volných řádků mezi dialogy a odstavci. Co se literární hodnoty týká, nemyslíme si, že by to byla prvotní snaha autora. Pakliže se (a vypadá to tak) jedná o jeho prvotinu, vydařila se. Postavy se místy prolínají, dá se říci, že se chovají velmi přirozeně a uvěřitelně. Je to přesně proto, že slova, zachycená v knize, se nejspíše opravdu stala, že nejde o čirou fabulaci a její rozvíjení. Nám se to líbilo a titul bychom bez větších problémů doporučili dál. Novinek na knižním trhu totiž není nikdy dost a takzvaně neosahaných autorů je ještě méně.
Vložil: Zdeněk Svoboda