Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Odvolili jsme, teď se rokuje o vládě

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Studium v cizině je sen, jenže se záhy promění v pořádně tvrdou zkoušku. Život ve Státech totiž vypadá zblízka úplně jinak

05.10.2017
Studium v cizině je sen, jenže se záhy promění v pořádně tvrdou zkoušku. Život ve Státech totiž vypadá zblízka úplně jinak

Autor: albatrosmedia.cz

Popisek: Barbora Jiříčková

Cestování, dobrodružství, romantika… a šťastné konce. Budou ale takové? Jak moc se liší reálný každodenní život ve Spojených státech od snu, po němž Anna odmalička toužila? Román Barbory Jiříčkové Americké zápisky vydalo nakladatelství CooBoo.

Anna už od malička všem tvrdila, že chce studovat v USA. Nejdřív to byl jen sen, ale když se naskytla příležitost, neváhala a popadla ji za pačesy. A tak najednou stojí na letišti v Oklahomě, s sebou hromadu kufrů a tenisovou raketu, díky níž získala stipendium na univerzitě. Ovšem to těžší má teprve před sebou.

Jak se, proboha, zvládne vypořádat se všemi záludnostmi vysokoškolského života? Jak jen zvládne život ve Státech? Proč tady, proboha, všichni nosí kovbojské boty? Jak se má sžít se svými spoluhráčkami? A jak to tady má vydržet bez svého přítele? Annin příběh je nádherně napsaný román, jenž okouzlí všechny, kteří někdy chtěli studovat v cizině, rádi cestují a chtějí poznat, jak probíhá každodenní život ve Spojených státech. A samozřejmě pro všechny, kteří mají rádi šťastné konce.

Americké zápisky

Začínající spisovatelka, kreslířka a tenistka Barbora Jiříčková se narodila v Jablonci nad Nisou a její fantazie toužila získat literární háv už v dětských letech. Poprvé se její přání splnilo v říjnu 2011 díky fantasy s názvem Lantuin: Svítání osudu, kterou sama také ilustrovala. V současné době studuje na California State University Long Beach, kde se momentálně věnuje lukostřelbě a poznává, jaký je doopravdy život za oceánem. Chodí cvičit do fitka, ráda píše, kreslí, poslouchá rockovou muziku a chystá se vydat vlastní kolekci šperků. Má slabost pro francouzské buldočky a není jí cizí udělat si svérázný, ale milý názor na věci kolem sebe.

Autor: Barbora Jiříčková
Žánr:
společenský román, romantika
Nakladatelství:
CooBoo

Ukázka z knihy:

Na sklonku maturitního ročníku se nás učitelé s oblibou ptali, na jakou školu se chystáme, co z nás bude dál. Všichni barvitě líčili své plány, jen já stále ještě neměla tušení, kam půjdu a co že to ze mě jednou bude. „Obyvatel Kalifornie“ se najednou nezdálo být vhodné zaměstnání, a tak jsem většinou zablekotala něco ve stylu: „Budu se hlásit na literaturu nebo na umění. A kdyby to nějakou čirou a nepravděpodobnou náhodou a souhrou okolností vyšlo, kdybych měla obrovské štěstí, tak poletím do Ameriky, no. Ale vlastně ještě nejsem rozhodnutá, a no, a totiž…“ Silně pochybuji o tom, že mi to tenkrát byť jen jediný spolužák či učitel věřil.
Jenže já začala jednat. Věděla jsem, že nastal můj čas a že teď mám jedinečnou šanci udělat všechno pro to, abych si splnila svůj sen. No jo, ale odkud začít? Jak se to vůbec dělá, jak si člověk najde školu, jak tohle, jak tamto? Navíc americké univerzity jsou placené, jak to utáhnout?
Ale já měla eso v rukávu. Jsem přece tenistka! Můžu se ucházet o sportovní stipendium! Hruď mi tepala vzrušením. Teď mě napadá, jestli mi tenkrát rodiče nedali raketu do ruky právě proto, že doufali, že jednou nastane chvíle, kdy mě má dovednost dostane do světa. Začala jsem proto trénovat častěji, usilovněji a déle.
Pořád to ještě ale nevyřešilo palčivou otázku, jak stipendium obdržet. Zahájila jsem proto velké pátrání na internetu. Hledala jsem, jaké univerzity v Americe vůbec existují, vyřazovala ty moc dobré a ty moc špatné, ty jen dívčí, ty jen černošské, ty bez tenisového týmu, ty bez zahraničních hráček v tenisovém týmu, ty moc na severu… Zkrátka nakonec mi jich až tolik nezbylo. Napsala jsem proto trenérům jednotlivých týmů a s obavami a zaťatými palci čekala na odpovědi.
Tím proces začal. Někteří mi odepsali, jiní ne. Slibně vyhlížel až trenér jedné univerzity v Michiganu, nabídl mi poloviční stipendium. No, to pro začátek není špatné, říkala jsem si. Ale v Michiganu? Vždyť tam musí být půl roku závěje sněhu! Tak to ne.
A potom se mi zčista jasna ozval trenér jakési univerzity v Oklahomě, kam jsem poslala mail jen proto, že měli v týmu jednu Slovenku. Tenhle trenér mě ale rovnou žádal o telefonní číslo, že hned začneme jednat o mém zápisu na jejich školu! Že prý kdysi měl v týmu také jednu Češku, která se mi hrozně podobala. A prý to byla skvělá, milá holka a ohromně dobrá hráčka! Očividně měl vysoká očekávání…
Nejvíc mě ale vyděsilo jedno: telefonování! Hovořit s někým až v Americe? Anglicky? S cizím člověkem, a ještě přes telefon? Přístrojem, ke kterému už odmalička nemám vůbec vřelý vztah? No pěkně děkuju. Z telefonování mám hrůzu! A teď tohle… Zabte mě.
A pak ten večer přišel. Telefon se rozezvonil. Neznámé číslo! Popadla jsem ho a se srdcem až v krku prchla do našeho pokoje. Ve snaze se co nejvíc uklidnit jsem vyšplhala na náš pracovní stůl, což nikdy nedělám, a objala si rukama kolena. Roztřeseně jsem hovor přijala.
„Hello, to je Anna? Tady je coach Fox,“ ozvalo se ze sluchátka. „Moc rád tě slyším. Odteď si budeme volat častěji, abychom vyřídili všechno, co je potřeba, abys mohla nastoupit k nám na univerzitu a hrát v týmu.“ K mému překvapení jsem rozuměla téměř všechno, co mi trenér říkal! Asi proto, že artikuloval jasně a zřetelně. Každé slovo pronášel tak pomalu, jako by mluvil s pětiletým dítětem. Očividně už má letité zkušenosti s náborem nových zahraničních hráček pro svůj tým. „Sedí tu se mnou jedna mladá dáma ze Slovenska, tak ti ji předám, ať si popovídáte.“
„Čau Ann!“ ozval se ze sluchátka veselý dívčí hlas. „Ja som Inka, čo som ti písala ten e-mail, vieš? Počúvaj, rozumela si trénerovi všetko?“ ujišťovala se. „No, dobre. My ti so vrtkým pomôžeme, neboj.“
A taky že jo. Od té doby jsme si pravidelně telefonovali, trenér mi často raději předával onu Slovenku, Inku, aby byla komunikace jasnější, protože se začaly řešit věci, které pro mě byly do té doby panenskou pevninou. Hlavní je, že to celé trvalo tak dlouho, že se přihrnul podzim a já se musela najednou nějak operativně rozhodnout, co mám dělat, když stále nemám splněné všechno to administrativní šílenství, abych mohla odletět do USA. Ještě že jsem dělala příjmačky i na školy v Čechách.
Přijali mě na design šperku a skla a taky na literaturu. První varianta zněla lákavě, ale musela bych zůstat doma v Jablonci. Já už ale nutně potřebovala roztáhnout křídla! Tak jsem zvolila variantu číslo dvě a vyrazila světu vstříc. Prozatím tedy do Pardubic.
Tenhle pomaturitní rok mi dal spoustu nových zkušeností. Byla to taková beta verze života mimo domov, navíc plná vyjednávání o věcech příštích.
Co takový odlet do Ameriky obnáší? Nejprve samozřejmě musíte vědět, jestli se tam chcete porozhlédnout jako turista, jestli letíte navštívit příbuzné, jestli jste ti šťastlivci, kteří tam jedou pracovat, anebo jestli vám natolik přeskočilo, že si balíte kufr na roční pobyt na univerzitě v zemi, o níž nevíte zhola nic. Naprosté prd, zrovna jako jsem nevěděla já.

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace