Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Hrdina, nebo vlastizrádce, který patří za katr? Poznejte detaily největšího úniku informací v historii špionáže

19.09.2017
Hrdina, nebo vlastizrádce, který patří za katr? Poznejte detaily největšího úniku informací v historii špionáže

Foto: theguardian.com

Popisek: Britský novinář Luke Harding

Rozhodl se změnit celý svůj život, aby mohl milionům lidí podat informace o utajovaném zneužívání moci zpravodajskými agenturami. Knižní předlohu Luke Hardinga k filmu Snowden – Akta Snowden – vydalo nakladatelství cPress.

Muž, kterého příliš tížilo svědomí z toho, co se v současném světě děje, dobrodruh, toužící za každou cenu vykonat ‘velkolepý‘ čin, nebo snad blázen, patřící spíš za pevné psychiatrické léčebny? O případu Edwarda Snowdena se toho už napsalo a namluvilo tolik, že alespoň nějakou tu kusou informaci musel zaznamenat i ten největší ignorant, který se zprávám o aktuálním dění vyhýbá jako čert kříži. Kdo je ale Edward Snowden ve skutečnosti?

Podle mnohých je jedním ze skutečných hrdinů moderní doby, podle některých názorů naopak vlastizrádce, který by měl strávit zbytek života ve vězení. Jaká opravdu byla jeho motivace? Jak se odvíjel celý příběh vynesení přísně tajných informací, které otřásly nejen občanskou veřejností, ale i politickou scénou Spojených států a západní Evropy? Odpovědi na tyto, ale i další otázky naleznete v knize renomovaného novináře Luke Hardinga, jenž stvořil fakty nabitou publikaci, která se čte jako napínavý špionážní román.

Akta Snowden

Čtyřiatřicetiletý rodák ze Severní Karolíny Edward Joseph Snowden je bývalý systémový administrátor, pracující pro americkou Národní bezpečnostní agenturu (NSA), a zaměstnanec CIA, který do médií vynesl informace o masivním a do té chvíle před veřejností utajovaném celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace bezpečnostními službami USA. Za tento čin mu ve Spojených státech hrozí pronásledování a exemplární tresty, jeho rodná Severní Karolína navíc stále ještě zná trest smrti. Popravuje se tam smrtící injekcí a za vlastizradu by to mohlo klidně Snowdena potkat. Naštěstí ale obdržel v srpnu 2013 v Rusku status uprchlíka a byl mu poskytnut dočasný roční azyl, který úřady následně prodloužily na tříletý. V současnosti je stále v Rusku a zřejmě tam bude moci zůstat přinejmenším několik dalších let.

Devětačtyřicetiletý britský novinář Luke Daniel Harding pracuje jako zahraniční zpravodaj pro renomovaný britský deník The Guardian. Od roku 2007 působil v Rusku, v roce 2011 mu ale byl po návratu z návštěvy domova zamítnut opětovný vstup na ruské území a ještě týž den byl deportován – důvodem byly údajně jeho příliš kritické články, což ale ruská vláda kategoricky odmítla. Poté se Harding nechal slyšet, že se stal během pobytu v Rusku terčem intenzivního obtěžování a psychického nátlaku ze strany Federální bezpečnostní služby, která prý nebyla spokojena s obsahem jeho článků.

Autor: Luke Harding
Žánr:
military
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Snowden ve svém pokoji většinou nosil jen obyčejné tričko, ale ve čtvrtek 6. června zorganizoval Greenwald změnu oděvu. Snowden si oblékl šedou, vyžehlenu košili a od svého tradičního místa na posteli se přesunul na židli: za ním bylo umístěno zrdcadlo, které pokoj vykreslovalo jako prostornější a ne tolik stísněný.
Snowden se chystal natočit svůj první veřejný rozhovor. Byl to zároveň moment, ve kterém se měl představit světu a přiznat se – nebo spíše hrdě se přihlásit k tomu, že on je oním zdrojem, který má na svědomí únik informací z NSA. Řekl Greenwaldovi: „Nehodlám lhát o tom, kdo jsem, jelikož jsem neudělal nic špatného.“ Byl to odvážný krok, který Snowden velmi dlouho zvažoval. Jeho důvody novináře zaujaly. Zaprvé, jak řekl MacAskillovi, velmi dobře věděl, v jakém nebezpečí se ocitli jeho kolegové, když se agentura rozhodla nalézt v jejich řadách anonymní zdroj, a na vlastní kůži zažil „strašné následky, kterým čelili podezřelí“. Řekl, že své kolegy nechce vystavit takovému osudu.
Zadruhé znal neskutečné technické možnosti NSA; bylo tedy jen otázkou času, než se jim ho podaří vystopovat. Jeho plán byl, že po zveřejnění prvních příběhů se sám odhalí veřejnosti. To ovšem neznamenalo, že chtěl Snowden následovat šlépěje Chelsea Manningové, jejíž zatčení v roce 2010 a nelítostné zacházení ve vězení bedlivě sledoval. „Manningová byla klasický informátor. Inspirovalo ji veřejné blaho.“ Výsledkem toho se Manningová ocitla před vojenským soudem ve Fort Meade, který se nacházel přímo vedle centrály NSA a který ji velmi rychle odsoudil na 35 let ve vězení.
Snowden v činech Manningové viděl jasný důkaz toho, že je pro informátora v Americe nemožné dostát spravedlivého soudu. Dlouhý pobyt ve vězení by zhatil debatu, kterou chtěl Snowden svými činy vyprovokovat.
Poitrasová natáčela Snowdena od jejich prvního setkání, což mělo za následek to, že jejich interakce byly zpočátku značně strnulé, teď ovšem Snowden souhlasil s rozhovorem přímo na kameru. Snowden sám sebe nazýval „panenským zdrojem“, jelikož se v minulosti úzkostlivě vyhýbal jakémukoliv kontaktu s reportéry a médii a svůj obličej neukázal ani na fotkách, které zveřejňovala jeho přítelkyně na svém blogu. Byl si ale bolestivě vědom toho, co všechno je nyní v sázce. Teď pro něj byl nejdůležitější rozsudek veřejnosti a v tomto ohledu mu právě rozhovor na kameru mohl pomoci ukázat se v co nejlepším světle.
Greenwald seděl naproti Snowdenovi a kladl mu otázky. Jako právník a zkušený reportér byl Greenwald na nahrávané rozhovory zvyklý. Nikdo ovšem nevěděl, jak se před kamerou bude chovat Snowden. Snowden ale všechny překvapil, jelikož přestože byl v tomto ohledu nováčkem, byly jeho odpovědi jasné a srozumitelné a zřetelně vyjádřil, co ho motivovalo k tomu udělat takto riskantní krok. Nejdůležitější ovšem bylo, že působil jako duševně zdravý člověk.
Když mu Greenwald položil otázku, proč se rozhodl stát se informátorem, Snowden mu odpověděl, že se nejprve snažil bojovat uvnitř systému, až mu nakonec došlo, že neexistuje žádná jiná alternativa než z něj vystoupit: „Když máte jako systémový administrátor privilegovaný přístup do různých zpravodajských agentur, jste vystaven mnohem širšímu měřítku informací než řadový zaměstnanec.“
To, co viděl, ho hluboce vyděsilo. „I když neděláte nic špatného, jste neustále sledováni a vaše aktivity jsou nahrávány,“ řekl Guardianu. „Schopnosti systémů, které vaše informace uchovávají, se každým rokem rapidně zvyšují, až se nakonec dostaneme do bodu, kdy... nemusíte udělat nic špatného, jen začnete být podezřelý, třeba pouze kvůli jedinému špatnému telefonátu. Potom agentury využijí tento systém, aby prošly celou vaši minulost a pečlivě přezkoumaly každé rozhodnutí, které jste kdy udělali, každého přítele, se kterým jste kdy mluvili. Na základě těchto informací vás poté napadnou a z vašeho nevinného života si odvodí závěry a ve správném kontextu vás vykreslí jako zločince.“
K tomu, proč se rozhodl odhalit tajné informace a nést za to po zbytek svého života následky, dodal: „Uvědomíte si, že toto je svět, který jste pomohli stvořit, a s každou generací se to bude jen zhoršovat, jelikož příští generace ještě rozšíří schopnosti tohoto útlaku.“
MacAskill, který ho napjatě pozoroval, měl pocit, že Snowden je na kameře ještě lepší než mimo ni.

Dny strávené v Hongkongu se novinářům slévaly jeden do druhého, jelikož byly plné vyčerpávající práce a energii pokračovat jim dodávalo nadšení, adrenalin a strach.
V hotelu Mira ukázala Poitrasová zbylým dvěma novinářům skvěle natočený videový záznam rozhovoru, ze kterého udělala 17minutový film. Začínal záběrem na přístav v Hongkongu a sametově temnou oblohu nad ním. Název zněl jednoduše: „Informátor o PRISM“. Novináři diskutovali o částech, které by bylo možné vystřihnout, až nakonec Poitrasová celý rozhovor vměstnala do videa dlouhého 12 a půl minuty, přičemž další rozhovor měl vyjít až později.
„Cítil jsem se jako ve špionážním filmu,“ komentuje to MacAskill. Jak se jim, pro všechno na světě, mělo podařit bezpečně převézt klíčový materiál do New Yorku a Londýna?
MacAskill šéfredaktorovi Guardianu poslal zašifrovanou zprávu, že potřebují technickou pomoc. David Blishen, systémový editor pro Guardian, byl člověk, jenž měl schopnosti, o kterých se většině novinářů ani nesnilo. Zároveň také rozuměl tomu, jak funguje proces redigování. Během vyšetřování WikiLeaks pomáhal Blishen redigovat jména zdrojů zejména z Afghánistánu, Iráku či Běloruska, kteří mluvili s americkými diplomaty a při vyzrazení jejich identity by se mohli ocitnout v nebezpečí. (Toto byl důležitý, ale ve výsledku naprosto zbytečný krok, jelikož v létě 2011, 6 měsíců po odhalení diplomatických telegramů, zveřejnil Julian Assange celý neredigovaný soubor dokumentů.)
Blishen byl povolán a vyslán dalšího dne do Hongkongu. I pro něj byl tento výlet nostalgickým návratem. Narodil se tu v tehdejší kolonii v roce 1972, jelikož sem byl přemístěn jeho otec, který pracoval jako vládní úředník. MacAskill si k Blishenovi ráno přisedl u snídaně a oba vzpomínali na skotský deník, ve kterém oba pracovali. „Ewen mi vůbec nic neprozradil, nevěděl jsem, proč jsem přiletěl,“ říká Blishen. Po snídani mu MacAskill řekl, aby svůj mobil nechal na recepci, a navrhl, aby se šli společně projít. Jakmile byli venku, dal mu MacAskill malou paměťovou kartu. Nevypadala nic moc, i když paměť měla velkou – 32 GB.
Blishen měl za úkol převézt Snowdenovo video zpět do Guardianu v New Yorku. Na video se ovšem nejdříve podíval, a co uviděl, ho zaujalo: „Umí se [Snowden] vyjádřit a vypadá to, že má pevné zásady. U Assange a Manningové se dá polemizovat o tom, zda jednali racionálně, ale Edward působil naprosto normálně a věrohodně.“ Blishen nervózně nasedl do taxíku a zamířil do svého hotelu v centru.
Taxikář se ho lámanou angličtinou zeptal: „Vy chtít jet za holkama? Ony být levné a velmi hezké. Vy mít rád asijské holky?“
Blishen se potřeboval rychle dostat do svého pokoje, a proto dal taxikáři jasně najevo, že nemá zájem. Ten chvíli přemýšlel a pak se rozzářil: „Aha, vy mít rád kluky! Jako já?“ Blishen unaveně odpověděl: „Jsem velmi nudný, jen se chci dostat zpátky do hotelu.“ Taxikář na něj naléhal: „Co vy chtít dělat v hotelu?“ I když bylo teprve půl osmé večer, Blishen mu řekl, že chce jít spát. „Musel jsem být jeho nejhorší a nejnudnější pasažér.“
Ve svém hotelu Lan Kwai Fong poslal Blishen zašifrovanou zprávu Jamesi Ballovi, který též pracoval pro Guardian. Poté zašifroval video s rozhovorem a bezpečně ho poslal Ballovi do New Yorku. Hesla poslal zvlášť. Následovala pohroma. Novinářům v americkém Guardianu se nepodařilo soubor otevřít a čas jim rychle utíkal. Nakonec byl Blishen nucen poslat video znovu, ovšem tentokrát nezaheslované, což znamenalo, že se do něj mohla nabourat NSA. Měli ale štěstí a video dorazilo nepoškozené.
I přesto, že Snowden po celou dobu dával najevo, že se hodlá odhalit veřejnosti, v redakci v New Yorku vyvolal záznam, na kterém hovoří sám Snowden, obrovskou úlevu. „Byli jsme z toho v šoku, působil jako milý a věrohodný člověk. Všechno, co říkal, znělo přesvědčivě,“ říká Millar. Když nastala chvíle, kdy se mělo video zveřejnit, byli všichni v místnosti velmi vzrušení. „Byl to děsivý okamžik,“ dodává Gibsonová. Zůstávala ale stále otázka: bylo skutečně správné to udělat? Snowden znovu vykonal vlastní strategická rozhodnutí, když se rozhodl vytáhnout z rukávu jedno ze svých posledních es.
V redakci bylo spolu s Rusbridgerem pět lidí. Video bylo zveřejněno okolo 3. hodiny odpoledne místního času. „Bylo to jako časovaná bomba,“ říká Rusbridger. „Je to těch několik vteřin naprostého ticha, kdy bomba vybuchne a ještě se nic nestane.“ Televizní monitory byly nastaveny na různé kanály a téměř hodinu běžely na všech obrazovkách přednahrané nedělní zprávy. A potom, přesně ve 4 hodiny odpoledne, to konečně začalo. Snowdenův obličej se objevil na každé televizní stanici a CNN odvysílala celé 12minutové video.
Když bylo video zveřejněno na internetu, byly v Hongkongu 3 hodiny v noci. Twitter okamžitě vybuchl. Tento příběh se stal nejsledovanějším článkem v historii Guardianu.

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,