Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Odvolili jsme, teď se rokuje o vládě

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Byl mi z duše protivný. Vším. Neholí se, nečeše, zato kouří tisíce hnusných žlutých boyardek... Belmondo vypráví, jak poznal Godarda (a natočil klasiku U konce s dechem). Úžasné retro

16.09.2017
Byl mi z duše protivný. Vším. Neholí se, nečeše, zato kouří tisíce hnusných žlutých boyardek... Belmondo vypráví, jak poznal Godarda (a natočil klasiku U konce s dechem). Úžasné retro

Autor: Archiv Jeana-Paula Belmonda / 2media

Popisek: Jean-Paul Belmondo, rok 1960, Nová vlna začíná

UKÁZKA Z KNIHY, FOTOGALERIE To datum si poznamenejte. 25. října vyjdou hned dvě pozoruhodné knižní novinky, spojené osobou slavného francouzského herce: Mých tisíc životů a Belmondo o Belmondovi. Jean-Paul Belmondo zde poprvé ve slovech i fotografiích otevřeně vypráví o svém životě. My jsme pro vás získali ukázku, z níž dýchají krystalická šedesátá léta, jejich kreativita i naděje...., prostě to vše, co jsme někde po cestě ztratili.

Legendární Jean-Paul Belmondo se ve svých čtyřiaosmdesáti letech vůbec poprvé rozhodl veřejně sdílet svůj vzrušující osobní i profesní příběh – a rovnou ve dvou knihách. První, Mých tisíc životů, je vzpomínková autobiografie napsaná s typickým, Bébelovi vlastním humorem. Druhá s názvem Belmondo o Belmondovi je velké fotografické album, jehož jednotlivé kapitoly propojují Belmondovy osobní poznámky a komentáře. Obě pozoruhodné publikace v českém překladu 25. října vydává nakladatelství Práh – titul Mých tisíc životů navíc ve stejný den také jako audioknihu v mistrovské interpretaci dlouholetého dabéra Jiřího Krampola. Vzpomínky hrdiny filmů Zvíře, Muž z Acapulca nebo Policajt nebo rošťák vychází v audioverzi ve světové premiéře. 

Mých tisíc životů 

Jean-Paul Belmondo se nikdy nevyhýbal nebezpečí – ať už na křídle letadla nebo střeše auta či metra podstoupil nespočetné riskantní situace. O mnoho let později se jim, stále s jiskrou v oku, směje. Jeho halasné výbuchy smíchu mu vždy pomáhaly ukrývat největší tajemství o jeho životě, rodině, láskách, nezměrných radostech a největších smutcích… 

Nyní se rozhodl, že bude vyprávět o všem: o svém dětství poznamenaném válkou, o odhodlané matce, o otcově ateliéru, o svých prvních láskách. Zavede nás do Alžíru, kde prožíval základní vojenskou službu, pozve nás k barovým pultům v ulici Saint-Benoît, kde hýřil se svými životními kamarády Jean-Pierrem Mariellem, Jeanem Rochefortem, Michelem Beaunem, Pierrem Vernierem a Charlesem Gérardem. Jean-Paul Belmondo v této knize poprvé mluví o sobě a ujišťuje nás, že je lepší žít tisíckrát než jednou. 

Belmondo o Belmondovi 

Vedle autobiografického vyprávění uspořádal Jean-Paul Belmondo také velkolepý fotografický průřez svým životem. Unikátní fotografie pocházejí jak z jeho osobního archivu, tak  z mnoha desítek světových agentur. Dětství, rodina, ženy, přátelé, děti, filmy a divadlo… Slova a obrazy skládají celou jeho minulost. 

Vyrostl v Paříži u své milující a vzdělané rodiny (jeho otec byl známý sochař Paul Belmondo) a byl tak trochu lajdák – v žádné škole dlouho nevydržel. S talentem snad pro všechny sporty se viděl spíš jako boxer. Nakonec se zapsal do divadelních kurzů. Snil o hereckém vzdělání a klasickém repertoáru, ale přístup do chrámu francouzského divadla si musel zasloužit; na divadelní prkna ho vynesla komedie. Právě tam se potkal se svou „partou“ mladých herců, kteří se jeden po druhém stali velkými postavami francouzského divadla. Pak přišel čas prvních filmových rolí. Ale mezinárodní hvězdu a generační ikonu udělal z Belmonda až Godard a francouzská nová vlna. 

Jean-Paul Belmondo se narodil 9. února 1933. Začínal jako divadelní herec a stal se ztělesněním hrdinů nové vlny. Točil s největšími režiséry své doby a během své padesátileté profesní kariéry střídal role ve filmech uměleckých s rolemi v dobrodružných a policejních filmech pro širokou veřejnost. Dohromady více než 80 Belmondových filmů si v kinech nenechalo ujít rekordních 150 milionů diváků. 

Ukázka z Mých tisíc životů: Kapitola, nazvaná ´A pak, Godard´

 

Byl mi z duše protivný. Vším.

Tak zaprvé, když na mě mluví, nikdy si nesundá sluneční brýle, což mi připadá krajně nezdvořilé a podezřelé. Jak mám vědět, s kým mluví, když se mu nemůžu podívat do očí? Nemůžu zaručit, že mu ty brejle nestrhnu a nehodím je do rigolu.

Zadruhé se zdá, že si přímo pěstuje nedbalý vzhled – neholí se, nečeše, zato kouří tisíce hnusných žlutých boyardek. 

Zatřetí, mluví tak pomalu, že Saténový střevíček by v jeho přednesu trval sedm dní a já bych potřeboval dávku opia, abych snášel takovou verbální ochablost a nevyletěl přitom z kůže.

A pak, smutný vzhled, který vyzařuje z celé jeho dlouhé postavy, budí dojem, že mu právě přejeli psa, zabili ženu a zničili budoucnost. Navíc je evidentně neurotický, to potvrzuje i jeho velice tichý hlas.

Potkali jsme se na ulici a on mne zastavil. Dívám se na něj s pochybnostmi. A můj pocit se nemění, když vysloví podivnou nabídku: „Přijďte do mého hotelového pokoje, něco natočím a dám vám 50 000 franků.“ Odpověděl jsem nejasně, zkrátil rozhovor a vrátil se domů: byl jsem si jist, že to je pochybná nabídka. 

Doma se mě má žena Elodie, když jsem jí o setkání vyprávěl, snaží uklidnit. Připomíná mi, že jsem dobrý boxer a umím dát ránu pěstí. Dodává, že jsem schopen se ubránit, kdyby se režisér Nové vlny pokusil o jakékoli nevhodné přiblížení.

Má inteligentní a intuitivní žena zaznamenala jeho kritiky v Les Cahier du cinéma, které[1]vyvolávají neobyčejný rozruch. Vnímá jeho modernost a sází na jeho talent, a tak mě nabádá, abych se k němu přidal. Poslechnu ji a vydám se do hotelu na bulváru Raspail, v němž se rozhodl žít. 

Když přicházím do pokoje, okamžitě chápu, že to nebyla léčka. Krátký film se tu dá natočit. Není sám, obklopuje ho skupina mladých sympatických a veselých lidí. Z tohohle filmového setkání v hotelovém pokoji vyzařuje přitažlivá atmosféra svobody a radosti.

K náladě přispívá i misogynní milostná hříčka Charlotte a její přítel, v níž žena opouští muže v horním patře kvůli muži, který čeká dole, a odnáší si přitom zubní kartáček. Je to dáno způsobem, jakým Godard režíruje, aniž by režíroval. Nic se nikdy nepíše; jednání musí vznikat z okamžiku a osoby mají zůstat stejně nestálé, složité a obtížně charakterizovatelné jako ve skutečném životě. Nosíme masky a v maskách také zůstáváme. U Godarda se hroutí pojem role i scénáře. Je schopen se najít, jen když se ztratí: aby dosáhl svého cíle, důsledně se vyhýbá vědomí toho, kam jde. Neustále hledá překvapení, improvizaci, živoucí lidi.

Tento způsob přirozené filmové tvorby se mi tak líbí, že vlastnímu hraní ponechávám úplnou volnost. Je to nové, neznámé potěšení. Na konci krátkého a nadšeného natáčení mi Godard svým příšerným švýcarským přízvukem z Vaud říká: „Až budu točit svůj první celovečerní film, natočím ho s tebou.“

Přiznávám, že mě slib zahřál u srdce, ale beru ho jako zbožné přání, jako filmovou přísahu, jako iluzi okamžiku. Umělcům často scházejí peníze a ještě více stálost.

Nicméně o několik týdnů později se mi znovu ozve, tentokrát písemně. Právě se dřu v Alžírsku a mám právo na jeden dopis od Godarda. Žádá mě o povolení namluvit mu roli ve filmu Charlotte a její přítel.  Dopis končí závazkem, že mi svěří hlavní roli ve svém prvním celovečerním filmu.

Jsem právě uvnitř černé díry, jeho zpráva mě nadchne, ale slib mi připadá ještě chiméričtější než poprvé. Samozřejmě že s dabováním souhlasím – mě svírá severoafrická pustina a jeho krátký film by se mohl promítat. 

Nejenže film Charlotte a její přítel je dokončen, ale sklízí u kritiků příznivé ohlasy. Na druhé straně, když se slyším, jak monolog, prokládaný nenucenými výkřiky, odříkávám ve švýcarské verzi, mám trochu zvláštní pocit. Ostatní také. Jacques Becker mne chtěl obsadit do filmu Díra, ale upustí od toho právě kvůli mému hlasu, který mým hlasem není. Lidé si tedy všímají mého příspěvku v Godardově krátkém filmu, ale kvůli rozporu mezi mým vzhledem a hlasem vzniká řada nedorozumění. 

Krátce poté, co film vyšel a já se vrátil z Alžírska, využije Claude Chabrol nabídku bratří Hakimů, producentů jeho filmu Na dva západy. Patří ke stejnému anarchistickému proudu jako můj nový švýcarský kamarád, a musí tudíž vědět, že jsem byl v Charlotte a její přítel dabován.

K bratrům Hakimům jsem se dostal také náhodou. Rád jsem se procházel po Champs-Elysée. Jednoho dne jsem tam narazil na Jeana-Clauda Brialyho, s nímž jsme se potkávali poblíž ulice Saint-Benoît. Vypadal dost špatně. Příšerně ho bolela záda a musel jít na operaci, to ho donutilo, aby se tři dny před natáčením vzdal role v celovečerním Chabrolově filmu.

„Zavolej producentům, jsou to bratři Hakimové,“ řekl, „hledají urychleně někoho, kdo by mě nahradil!“

Poděkoval jsem mu za tip a poslechl jsem. Když jsem přišel do kanceláře těch nabobů, připadal jsem jim ošklivý a také mi to řekli. Tak jsem se chystal odejít, ale zastavili mne sladkými slovy. Aby ušetřili na můj účet, využili mé začátečnické důvěřivosti v oblasti filmu a navykládali mi, že režisér vůči mně vyjádřil mnoho závažných výhrad, že mě v té roli nechce a že cena je jediný argument, jak mě tam jako producenti můžou prosadit. Takže když budu laciný… 

Až později, po rozhovoru s Claudem Chabrolem, jsem pochopil, že to byl podfuk. Ale jsem získal smlouvu na postavu, která mi byla blízká – výtržník, který odhaluje pokryteckou společnost, typický rebel. A to pro mě bylo to nejdůležitější.

Chabrol nám také nechával volnost projevu. Mohl jsem si vyzkoušet si kdejakou pošetilost, dovést své nápady až do excesů, jít dál, nad očekávání dál. A mnohdy až za hranice dobrých mravů. Jednou jsem si jen tak stáhnul slipy před Madeleine Robinsonovou, nečekala to a zrudla tak, že je to patrné i ve filmu.

A můj ještě střelenější kámoš Mario David tam dostal taky roli, takže jsem byl ještě odvázanější. A Philippe de Broca byl asistentem režie…

Když natáčení skončilo, byli jsme smutní, jako bychom se loučili na nádraží v den mobilizace. A já se definitivně utvrdil v přesvědčení, že jsem se zamiloval do nové vlny. Její géniové Chabrol, Truffaut a Godard si pomáhali, aby svou revoltu dovedli do konce. Psali spolu, inspirovali jeden druhého, těžili navzájem ze svých úspěchů. 

Jean-Luc Godard nelhal. Šuškalo se, že se začíná konkretizovat jeho celovečerní záměr, scénář k němu napsal Truffaut a zaručuje se za něj Chabrol, ověnčený slávou za filmy Krásný Serge a Bratranci. Film se rozhodl financovat nevýznamný producent a režisér hledá představitelku pro hlavní roli. Odmítla ho už Anetta Stroybergová – či spíše Roger Vadim, který se bál vrhnout svou milenku do drápů holkaře z Vaud.

O herci jsem nic nezaslechl, ale předpokládal jsem, že volba padne na jakoukoli stálou hvězdu. Už jsem byl dost zkušený na to, abych uvěřil jeho prohlášením.

Až na to, že tentokrát byla nabídka míněna vážně už v okamžiku, kdy ho napadla. Godard mi zavolal a oznámil mi, že jestliže souhlasím, budu hrát hlavní roli ve filmu U konce s dechem.  O moc víc jsem se až do začátku natáčení nedozvěděl. Aniž mi dal Truffautův scénář, shrnul filmový příběh do těchto slov:

„Je to příběh jednoho týpka. Je v Marseille. Ukradne auto, aby našel svou snoubenku. A pak zabije policajta. A nakonec umře nebo zabije svou dívku, to ještě uvidíme.“

A pak si se mnou dal schůzku v restauraci Fouquet’s, abychom uzavřeli smlouvu. 

Smlouvu podepisuju proti vůli své agentky. Ujišťuje mě, že dělám největší chybu v životě, protože by raději viděla, kdybych hrál v nějakém Duvivierově filmu, kam mě chtěla dostat, a protože můj honorář odhaduje na směšně nízkou částku 400 000 starých franků.

Georges de Beauregard je opravdu chudý producent, který spřádá přímo válečné lsti, jen aby ušetřil peníze, které nemá. Souhlasí s nepříliš drahou Godardovu volbu, ale dělá si starosti, zda najde také dosti levnou herečku.

Režisér není o nic méně mazaný, aby ze sebe nechal dělat troubu. Navrhne tedy Jean Sebergovou, která proslula ve filmech Otty Premingera Svatá Jana a Dobrý den, smutku. Soudí, že Pařížanku, která se už ve Spojených státech vůbec neuplatňuje, bude snadné získat za pár šupů z Columbie, kde je vázaná smlouvou. 

Když producent naslouchá úskočným filmařovým řečem, sundá si brýle, což je velice příznivá známka. Dokonce – aby nevypadal jako přízemní šizuňk – se prohnaného intelektuála zeptá, zda obsazení Jean Sebergové do Konce s dechem přece jen není příliš bolestný ústupek. Je to totéž, jako by se ptal medvěda, jestli by ocenil trochu medu. Režisér v té době tajně hoří láskou k Američance a sní o tom, že s ní bude natáčet, aby se k ní přiblížil.

Georges de Beauregard se praští přes kapsu a pošle do Columbie dvacetistránkový telegram, aby dosáhl propuštění Jean. Společnost přijímá, šťastná, že se zbaví herečky, která je stojí majlant a nepřináší už ani floka. 

Godard je navýsost spokojen. Ještě před začátkem natáčení mi sdělil:

„Mám na ni rád především tajemství, které z ní vyzařuje. Ať hraje cokoli, působí opravdově. Může být mrcha, anděl, kurva. Retardovaná panna nebo nymfomanka.“

Opravdu přesně odpovídá dosti mizerné Godardově představě o ženách. Slabšímu pohlaví vyčítá, že je nevyzpytatelné, sobecké a zbabělé, ochotné vše obětovat vlastnímu zajištění. Mám pocit, že trpí, protože na ženy nepůsobí tak jako na producenty a novináře.  Na jeho obranu musím říct, že se jim pravděpodobně přece jen víc líbí svalnatý a opálený mladík než šedivý a utrápený intelektuál. Ale na jejich obranu by se mělo říct, že se Godard příliš nesnaží být ani příjemný a ani jim moc nelichotí. A jeho sklon mlčet je už vůbec k ničemu. 

Jednou večer mne vezme na večeři. Jsem rád, že s ním jdu do pizzerie v ulici Saint-Benoît. Ale má radost se rychle rozplyne – vůbec se neobtěžuje pronést jediné slovo. Vypadá, že být se mnou u jednoho stolu je pro něj utrpení. Nebo že by se mnou konverzoval telepaticky? Večer je naprosto příšerný, ale originální. A když se loučíme, nadšeně říká: „Skvěle jsme se spolu navečeřeli, nemyslíš?“ 

S ním nikdy nic není jen tak, obyčejně. Zjišťuju, že ten úžasný Truffautův scénář, podle něhož chce natočit U konce s dechem, je ve skutečnosti kus papíru se shrnutým dějem, či ještě spíše východisko děje: Mladý gangster v Marseille ukradne americké auto, aby mohl odjet do Paříže. Při náhodné silniční kontrole zabije policajta. V Paříži vyhledá Američanku, kterou miluje, a pokouší se ji přesvědčit, aby odjela i s ním z Francie. Dívka váhá, ale nakonec ho zradí, když ji policie začne vydírat. Znechucený gangster, zrazený milenkou, se nechává zabít dvěma policisty, kteří mu jsou v patách. V titulcích se píše, že supervizi filmu provedl Claude Chabrol. To je taky lež. Je zřejmé, že Godard je dost chytrý, aby nepotřeboval dohled. Ani střihače. 

V předvečer prvního natáčecího dne ještě vůbec nic nenapsal. Jsem zvyklý na režiséry, kteří pobíhají s tunami papíru, s balíky nakopírovaných scénářů. Divím se proto, že přichází s prázdnýma rukama a zvědavě se ptám: „Víš aspoň, co budeš dělat?“ A odcházím s dlouhatánskou odpovědí, která mě rozpálí do  běla: „Ne.“

Druhý den ráno 17. srpna 1959 nese začernalé listy, vytržené ze sešitu, na nichž jsou různé poznámky a kresby. Ale nikdy je nepoužije – jediné hmatatelné věci, vztahující se k psychologii obou hrdinů a třem řádkům příběhu. Zbytek přijde sám sebou, naživo. Od prvních okamžiků natáčení je způsob Godardova filmu dán: absolutní, někdy až matoucí svoboda. Ukazuje mi svět, totiž bulvár Saint-Germain a říká:

„Vidíš ten bar? Jdi dovnitř.“

„A co tam budu dělat?“

„Co chceš.“

Pak v telefonní kabině, kam mám vejít. Znova se ptám:

„A co budu říkat?“

„Co chceš.“ 

Den plyne, stejně jako začal – těkáme. Vyhovuje mi to. Nepřemýšlím o tom, co chce Godard, který vypadá, jako by to sám nevěděl. Hraju, improvizuju, vypouštím slova. Znovu nacházím ryzost našich dětských letních přestavení v Clairefontaine, naši rozpoutanou kreativitu a odvahu, povzbuzovanou oddanou laskavostí našeho publika tvořeného rodiči.

Znova jsem kluk, kterého nehubují, delikvent, kterého nemůžou odsoudit, zločinec bez zločinu, vrah s čistýma rukama, marnotratný syn. Godard mi dopřává, abych byl beztrestně sám sebou. Mám moc nad svým autentickým já, jež může kamera uchopit, aniž by mne svírala. Jsem očištěn od skutečnosti; můžu močit do umyvadla, čtvrt hodiny napůl nahý kouřit v posteli, milovat se na posteli a nadávat divákům: „Jestli nemáte rádi moře, jestli nemáte rádi hory, jestli nemáte rádi město a jestli nemáte rádi venkov, jděte do hajzlu!“ 

Ten první den připomínal prázdniny. Několik hodin před předpokládaným koncem natáčení režisér k našemu velkému překvapení rozhodl, že končíme. Udělá to během natáčení ještě několikrát, aniž nás to šokuje nebo otravuje. Právě naopak. Jedině producentovi bude zle z krácení pracovní doby. 

Jean Sebergová a já si dobře rozumíme a bavíme se jako děti. Musím také přiznat, že pochybujeme o osudu toho praštěného filmu. Jsme si vědomi všech mezí, které jsme překročili –  a že se jich nahromadilo – a myslíme si, že to film zabije. A tak se k tomu šílenství přidáváme – nemáme co ztratit.

Technický tým, zredukovaný na minimum – s jedním kameramanem Raoulem Coutardem, vybaveným Caméflexem, nás může sledovat, když vyvádíme nestydatosti. 

Výsledek, o němž přece jen s Jean pochybujeme, je napůl dán od promítání pro tisk. Reakce přítomných kritiků – například smích hned na začátku, když si sedám do šlohnutého auta a říkám: „A teď padej, mladej" – dokazuje, že jsme se přece jen nepodíleli na propadáku.

Moje agentka si myslí pravý opak. Ostře vystupuje proti promítání filmu. Hrozí mi, že film je hnusný a zpečetí můj předčasný konec, a ujišťuje mě, že jedním rázem zničí mou kariéru. 

Když je 16. března 1960 U konce s dechem promítán ve čtyřech pařížských kinech, posílám Elodie, aby pozorovala a poslouchala diváky. Jsou to většinou snobští inťoši. Jejich názor – jak vím – určí, jak film přijme široká veřejnost.

Já sám jsem na Champs-Elysées s Charlesem Gérardem, kámošem z Avia klubu. Na začátku odpoledne se potloukáme kolem kina Le Balzac, kde se bude film promítat. Vidíme tam dav, který se už shromáždil u vchodu. Nevracím se tam, byl bych snad v pokušení počítat lidi. Majitel kina, který Charlese zná, nás uviděl, jak se couráme kolem, a křikne: „Volové, měli jste si udělat pořádnou reklamu, místo abyste si zaplatili kompars do fronty u kasy!“ Nejdřív nás to zarazí, ale pak potěší.

Když se má žena vrací s  úsměvem tak širokým, že skoro neprojde dveřmi, vím, že je vyhráno. Ptám se jí: „Tak co, co říkali?“ „Už si to nepamatuju, ale mluvili hodně a všichni najednou!“

Druhý den se dovídám podrobnosti. Jean Cocteau na jedné z projekcí zvolal před svými obdivovateli:

„Uspěl tam, kde všichni ostatní prohráli!“ Tím myslel Godarda. A o mně řekl: „Ten mladík, o němž ani nevím, jak se jmenuje, se tyčí nade všemi.“

Film patřil k novému druhu a vyvolal úplný a osvobozující výbuch. Všichni byli pohoršení nebo u vytržení. Každý měl názor. Pravidla, morálka a kinematografie dokonale vyletěly do vzduchu. Godarda vynášeli do nebe i kolegové režiséři, kteří žárlili na jeho génia.

Tentokrát šlo o námět, který překračoval rámec filmu. Účastnili jsme se nového fenoménu: film, který se propojil se životem a který ho ovlivnil. Po filmu U konce s dechem už nic nebude nikdy stejné. Jeho efekt – jaká ironie – byl nepřímo úměrný jeho názvu. 

Hned druhého dne po první projekci filmu vévodí můj obličej prvním stranám všech novin. Ale nejvíc mi lichotí článek v Expressu, který patří k důvěryhodným a seriózním novinám. Novinářka Madeleine Chapsal neoslavuje jenom modernost filmu, ale popisuje mne jako generační kultovní postavu, hrdinu nového typu, který je současně silný i křehký. A cituje mou odpověď na popravdě dosti hloupou otázku: „Co si myslíte o svém vzhledu?“ Už na Konzervatoři mne obdarovávali nepříliš homérskými přívlastky: „ošklivý první milovník“, „začátečník s nevzhlednými rysy“, „divnej ksicht“. Tyhle nekonečné poznámky mě neurážejí, ale vždy znovu mě překvapí. Srovnávání s Alainem Delonem – v můj neprospěch – ještě nezačalo; zůstávám ošklivec bez kontrastu. Edith Piaf ještě neprohlásila: „Odcházím s Delonem a vracím se s Belmondem.“

Ale silně romantická role, kterou jsem hrál ve filmu U konce s dechem, mě zařazuje do kategorie svůdníků s hrubými rysy. Má ošklivost získává nový kredit. A já se ještě teď červenám hanbou za to, jak jsem na tu proslulou otázku odpověděl: „Myslím, že mi nechybí šarm.“ 

Od následujícího dne po projekci se všechno mění. Telefon mi neustále zvoní, dokonce si musím změnit číslo. Jako mávnutím kouzelného proutku se smlouvy jen hrnou a nabízené honoráře mi připadají úžasné. Po deseti letech boje, kdy jsem se snažil urvat sem tam malou roli a tvrdě jsem zkoušel prosadit svůj příliš přirozený herecký výraz, jsem konečně uznávaný, oblíbený, vyhledávaný. Nadále se už bude chodit za mnou. Už se nebudu vyčerpávat slíděním po příležitostech, jak si vydělat na živobytí svým povoláním. Godardův mistrovský kus je má palma vítězství.

Nesu se na vlně slávy – pro tuto chvíli. Potřebuju, aby to chvíli vydrželo, abych se úplně uklidnil. Mám za sebou spoustu let dřiny na to, abych dobře chápal slova „provizorní“ a „pomíjivý“ a abych najednou získal sebevědomí. A hlavně dlužím nekonečnou vděčnost režisérům, kteří si mě vybrali, když jsem se ještě dusil ve stínu, a kteří měli odvahu a uvěřili mi ještě před filmem U konce s dechem. 

Claude Sautet patří k těm odvážným jedincům, schopným postavit se producentům a prosadit své herce. Chce, abych byl partnerem Linu Venturovi v adaptaci románu José Giovanniho, kterou zpracoval s autorem. Film Velký risk vypráví o přátelství mezi starým opuštěným gangsterem a mladým velkodušným lupičem.

Ale producenti mé jméno vetují – nic neznamenám, nic nevynesu. Chtějí Gérarda Blaina nebo Laurenta Terzieffa či Daria Morena a zůstávají hluší k Sautetovu přání. Sautet zarytě trvá na svém, podporován Giovannim i Venturou. Jeho agentka ale prohlašuje, že ponesu odpovědnost za neúspěch filmu. Po dlouhé týdny mé jméno zostřuje většinu sporů s finančníky. Ale Claude se pevně drží svého. A nakonec vyhrává. Je pánem nad svým filmem, který nenatočí, když mě odmítnou. Film bude se mnou nebo nebude. 

Dělá mi opravdu dobře být tolik žádaný do filmu, který se mi navíc hodně líbí. Jsem šťastný. Postava darebáka, který projeví víc mravnosti, než by kdo čekal, a jeho mužný, tichý vztah ke staršímu kamarádovi mě dojímají do té míry, že se do natáčení pouštím s  vervou a nadšením.

Můj herecký partner Lino Ventura, který měl podle režisérova záměru zmírnit rysy „tlustého surovce“, je milý a mnohem laskavější, než vypadá. A líbí se mi, jak je ukecaný. A navíc s noblesou souhlasí, že na plakátech budeme spolu na stejné úrovni. Velký risk je promítán ve stejné době jako U konce s dechem a svými dvěma miliony návštěvníků přináší stejný úspěch.

Rok 1959 byl tedy pro mne milostivý – vrchovatě mě naplnil a dal mi pocit, že jsem bohatý jako maharadža a žádoucí jako Brigitte Bardotová ve filmu … a Bůh stvořil ženu.

Abych nasytil svou vášeň po životě, koupil jsem si svůj první AC Bristol, vynikající šedivý automobil, v němž jsem při rychlosti 200 kilometrů v hodině flirtoval s nebezpečím.

 

 

Jean-Paul Belmondo – Mých tisíc životů (biografie)

Formát 135 x 210 mm, 248 stran, pevná vazba

Doporučená cena: 299 Kč

Vydává Práh, 25. 10. 2017

 

 

Belmondo o Belmondovi (fotografická publikace)

Formát 240 x 310 mm, 272 stran, pevná vazba

Doporučená cena: 790 Kč

Vydává Práh, 25. 10. 2017

Vložil: Anička Vančová

Galerie
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace