Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Odvolili jsme, teď se rokuje o vládě

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Jedna žena mezi dvěma kamarády, navíc jde všem neustále o život. Co je větší zkouškou charakteru, válka, nebo láska?

12.09.2017
Jedna žena mezi dvěma kamarády, navíc jde všem neustále o život. Co je větší zkouškou charakteru, válka, nebo láska?

Autor: simonandschuster.com

Popisek: Chris Leave

I uprostřed válečného běsnění mají lidé své každodenní malé starosti. Nebo velké? Osudy milostného trojúhelníku v bombardovaném Londýně rozplétá populární britský spisovatel Chris Cleave v historickém románu Všem statečným se odpouští, který vydalo nakladatelství Plus.

Ve válce je odvaha laciná a shovívavost nepříliš populární. Píše se rok 1939, Velká Británie vstupuje do války a mladá socialistka Mary se rozhodne, že se jako dobrovolnice připojí k britskému válečnému úsilí. Začne učit děti, které měly být evakuovány z Londýna, ale nepřijala je žádná z venkovských rodin, protože jsou postižené, mentálně zaostalé nebo – jako v případě Maryina oblíbeného studenta Zacharyho – mají černou pleť.

Toma, který výuku organizuje, velmi zasáhne, když jeho nejlepší přítel Alistair vstoupí do armády. Alistair je umělecký restaurátor a nikdy nevypadal na to, že by ho válka lákala. Je to až Mary, kdo dokáže Toma přivést na jiné myšlenky, a v nejisté době jejich profesionální vztah brzy přeroste v něco víc. Jenže když se navíc Mary setká i s Alistairem, ocitnou se všichni v tragickém milostném trojúhelníku.

Všem statečným se odpouští

Zatímco kolem nich padají bomby a boje se stupňují, musí se všichni tři vypořádat jak se svými city, tak s vidinou nového světa, který je zcela odlišný od čehokoli, co dosud poznali. Na pozadí barvitě vylíčeného milostného příběhu Cleave umně pracuje s mnoha dalšími univerzálními motivy – hrdinstvím, soudržností, pokrytectvím, ale také neskrývaným rasismem, a hlavně morální odpovědností každého člověka v době, kdy žádné rozhodnutí není jednoduché.

Autor: Chris Cleave
Žánr:
román, historická próza
Nakladatelství:
Plus

Ukázka z knihy:

Pokusil se soustředit na hru. Thomas, ovinutý tógou a s vavřínovou korunou na hlavě, popojel na svém invalidním vozíku, k němuž byly po stranách připevněny zlaté papundeklové desky, aby vypadal jako římský válečný dvoukolák, doprostřed scény.
Betty vyprávěla: „A stalo se v těch dnech, že císař Augustus vydal zvláštní dekret.“
„Celý svět bude muset platit daně,“ vložil se do toho svou replikou Thomas.
A teď vystoupili dopředu Maud a Zachary, oba v róbách z utěrek na nádobí, se svatozářemi kolébajícími se na jejich hlavách. Maud byla takové zakřiknuté děvče, do role matky Marie obsazené docela vhodně. Tomovi se zdálo, že i Zachary jako otec Josef je dobrá volba. Božská prozřetelnost jako by se tu projevila velmi přesvědčivě – svatá bytost jako bílá žena a její manžel černý jako Herodovo srdce.
Napadlo ho ovšem, jestli to Mary nezamýšlela jako dobrý žert. Teď měl najednou pocit, jako by ji znal hůř než na začátku jejich známosti. Nepřítel kromě bomb shazoval zřejmě i nálože pochybností.
Byl by se rád poradil s Alistairem. Alistaire, kamaráde, svěřil by se mu, já si najednou připadám tak nějak mimo sebe, člověče. Jenže Alistair byl teď na Maltě a dopisy od něj přicházely stále řidčeji. A nic opravdu smysluplného v nich nebylo. Podstatným věcem se vyhýbaly, chyběl v nich jakýkoli emocionální náboj, přetrvávalo jen staré ohrané žertování. Možná vůbec nepřipadalo v úvahu, že by si člověk, který odešel do války, mohl zachovat stejně pevný vztah k příteli, jenž zůstal doma.
Svíral v prstech hrany židličky, na které seděl, a bezmocně málem skřípal zuby.
Betty pokračovala: „Avšak v Betlémě, jak se zdálo, pro ně nebylo místa, kam by se uchýlili.“
Děti se přeskupovaly, sestupně od důležitých postav k méně důležitým, od andělů k ovečkám, a chystaly se zpívat. Vedle Poppy teď stála další dvě jehňátka v bílých kombinézkách s vatovými nášivkami. Pak tam byla Beryl, kráska s utkvělým úsměvem, znepokojivě tichá, a idiot George, jehož vysoká postava se mezi mnohem drobnějšími dětmi vyjímala dost groteskně, ale oddaně a poslušně se držel při malé Poppy. Mary hrála na piano a děti zpívaly.
Žádný volný pokoj, kolébka měkká –
žlab jen v chudém chlévě Ježíška čeká.
Nikdo nenabízí střechu nad hlavou,
nikdo nevítá ho s duší radostnou…
Tom kolísal od pocitů silně skličujících k zoufalému nutkání se rozesmát. Úžasné. Spasitel přišel na zem léčit a odpouštět, ale všichni zpívají o tom, že místní pohostinství jsou všechna obsazená.
Příznačně anglický přístup k Božímu navštívení – přesně něco podobného tomu, o čem staří plukovníci psali pobouřené dopisy do Daily Telegraphu:
Vážený pane,
jsem nucen rozhořčeně poukázat na…
Avšak ten starý neměnný příběh přece jen přinášel jistou útěchu. Třeba ta vzdálenost mezi ním a Mary zase brzy zmizí. Možná je to jenom něco v něm – v téhle napjaté době se asi každý cítí tak či onak nejistý. Může za to ta drtivá únava, ten stálý strach, to mentální napětí, rodící se z toho, že druhým neustále říkáme, že to určitě nakonec zvládnem, kdežto sobě, že už nemůžem dál.
Když teď slyšel ty děti zpívat, rozžíhalo to v něm plamínek naděje. Možná tu válku nakonec přece jen vyhrajeme. A Mary se zase bude v jeho náruči smát a ty kvílivé sirény už houkat nebudou. Děti dozpívaly, ale Mary hrála tiše dál a svatý pár při tom ukládal Ježíška, chlapečka-panenku, do slámou vystlané přepravky na mléko.
A Betty pak pokračovala ve vyprávění: „A tak Marie dala život synkovi, zabalila ho do povijanu a uložila v chlévě do žlabu. A pak přišli ovčáci a ptali se, jak se ten novorozenec jmenuje. A Josef pravil: …“
Dlouhá pauza. „A Josef pravil: …“
Zachary jako by zmrzl, oči dokořán.
„Tak mluv, miláčku,“ pobízela ho Mary. „Josef pravil: …“
Zachary se rozbrečel, vyběhl ze třídy a přibouchl za sebou dveře. Děti se začaly smát a šeptat si spolu. Mary je umlčela dvojím tlesknutím. „Ticho, děcka! Zazpíváme si znovu tu píseň, ano? A pan Shaw bude tak laskav a půjde se po Zacharym podívat. Můžu poprosit?“
Tom automaticky zareagoval pošetilým gestem – Kdo, já? A málem pod Maryiným trpělivým pohledem omdlel.
Chlapce pak našel před školou, jak vztekle kope do sněhu.
„Je to kravina!“ vykřikl, když Toma spatřil. „Ta hra je úplně blbá a mě ani nenapadne, abych se to učil zpaměti!“

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace