Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Vánoce 2017

Vánoce 2017

Co se děje v době adventní a vánoční v Česku

Volby 2017

Volby 2017

Odvolili jsme, teď se rokuje o vládě

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Pašování, obchod s lidmi… a navíc přibývají mrtvoly. Opravdu vraždí komisař, kterému se neuleví, dokud nevyřídí všechny staré účty?

02.08.2017
Pašování, obchod s lidmi… a navíc přibývají mrtvoly. Opravdu vraždí komisař, kterému se neuleví, dokud nevyřídí všechny staré účty?

Autor: ambito.com

Popisek: Ian Manook

V téhle nehostinné, divoké zemi vládnou nejen kruté mrazy, ale policie i armáda tu používají přinejmenším podivné metody. Detektivní román Iana Manooka z prostředí současného Mongolska Kruté časy vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Komisař Jerúldelger je vzdělaný člověk, ale má hluboké rány na duši a srdce plné zloby, které nedojde klidu, dokud se mu nepodaří vyřídit všechny staré účty. Brzy v jeho okrsku dochází k několika vraždám a hlavním podezřelým je nečekaně sám komisař. V tomto zkušeně popisovaném pátrání, na pozadí obchodu s lidmi a pašování zboží přes hranice několika zemí nás autor znovu přivádí do nehostinné, víc než exotické země.

Společně s komisařem Jerúldelgerem budeme brouzdat po mongolské stepi, zavítáme do dalekého Ruska i Číny a rozhodně se na to budeme muset pořádně obléct. Policejní komisař Jerúldelger je mimořádně vzdělaný. Mimo jiné mluví i francouzsky a zná francouzskou i italskou literaturu. Přátelí se s mladou inspektorkou Ojún, která jen o vlásek unikla smrti, když ji surově znásilnili, a ještě dostala kulku do srdce. A miluje ho krásná soudní lékařka Solongo.

Kruté časy

Pátrání se rozjíždí s objevením zmrzlého těla v Otgontengerských horách a další oběti na sebe nenechají dlouho čekat. Arménský profesor, kterého se snažil zachránit jeho věrný jak, je nalezen mrtvý kousek od vypáleného srubu, v němž vybudoval muzeum. Prostitutka Colette, informátorka, jež se stala Jerúldelgerovou blízkou přítelkyní, skončí v hotelu s podříznutým krkem. Hlavním podezřelým se stane zcela nečekaně – sám komisař Jerúldelger. Ian Manook mistrně popisuje atmosféru, kde panuje led, sníh a třicetistupňové mrazy. V divokém a nepřívětivém kraji, kde se při pátrání běžně užívají iPhony a Google Maps, používají tajné služby i armáda skutečně prapodivné metody.

Autor: Ian Manook
Žánr:
detektivka
Nakladatelství:
Kniha Zlín

Ukázka z knihy:

Než znovu nastoupila do vozidla, ještě se naposledy ohlédla a zadívala se na hromadu mrtvých těl. Voják vytušil, na co myslí.
„Už jsem viděl jaky, co skákali jak kozy, i když jsou to těžká zvířata. Myslíme si, že jsou pomalí a neteční, ale oni dokážou být i pěkně živí a útoční. Jezdec možná pronásledoval samici, chtěl ji chytit a dovést zpět domů. Kůň uklouzl, chajnačice se vyděsila, skočila po něm a jezdec už nestačil z koně sesednout.
„A jak koni přelámala hřbet?“
„Chajnačice může vážit dobrých tři sta kilo.“
„Ale proč má teda v břiše tu strašnou ránu?“
„Nevíme, jak to vypadá s jezdcem pod ní. Třeba měl v rukou úrgu. Tyč se mohla při pádu zlomit a jak se na ni možná nabodl.“
„Nabodnout se mohl, ale vždyť má břicho celé rozpárané.“

„Co když se jezdec pokoušel dostat ven? Měl asi nůž. Nakonec se ale ve vnitřnostech udusil.“
„To se mi nezdá!“ nenechala se Ojún přesvědčit.
Chvíli mlčeli, stáli v mrazu vedle sebe a zaraženě hleděli na tu smutnou hromadu.
„Anebo…“
Ojún větu nedokončila. Voják se stejně jako ona podíval na nebe. Dlouho nic neříkali a každý sám probíral těžko představitelnou variantu.
„Hmotnost děleno dvěma krát rychlost na druhou,“ řekl nakonec voják s pohledem dosud upřeným nahoru.
„Cože?“
„1/2 mv2. Kinetická energie volně padajícího tělesa. Prostě fyzika.“
„Ty se vyznáš ve fyzice?“
„Jako malý jsem si v zimě v jurtě, když nebylo co dělat, četl učebnice fyziky.“
Překvapená Ojún chvilku mlčela, pak zvedla ojíněné obočí.
„No a?“
„No a: samice jaka, i když trochu vychrtlá, protože dzud už trvá dlouho, má sice tak dvě stě kilo, ale při volném pádu to udělá několik stovek tun. Koni pak přerazí hřbet snadno.“
„I s jezdcem…“
„I s jezdcem!“
„Ale tam musí hrát roli i to, z jaké výšky padá a jakou rychlostí, ne? Jak to spočítáš?“
„Tak zaprvé musíš vyjít z toho, že tady okolo není nic, odkud by se dalo skočit. Takže chajnačice mohla leda spadnout z nebe. A ať byla její hmotnost jakákoli, při určité délce pádu už žádné těleso nepřekoná maximální rychlost asi tři sta kilometrů za hodinu. Prostě fyzika!“
„Jasně,“ hlesla Ojún a jako by najednou viděla vojáka jinýma očima. „Prostě fyzika.“
Mladík najednou zamrkal, bylo znát, že se po složitém počítání zase vrátil do reality.
„Měli bychom vyrazit, jestli se sem chceme ještě vrátit s jurtou.“
Chtěl vzít Ojún pod paží a pomoci jí v chůzi, ta se ale překvapivě prudce vytrhla a vykročila sněhem jako první. Pásový tahač byl starý, pamatoval ještě druhou světovou válku, a sovětská armáda ho na začátku šedesátých let vyřadila. Pořádný, těžký stroj s dlouhým čumákem je v podstatě napodobenina amerického tahače, třídílné přední okno s vyjímatelnými skly mu dodává podoby paličatého brýlouna. Po rusku minimalistická kabina je nacpaná mezi dlouhou přední část s motorem a maličkou korbou vzadu. To vše je pevně usazeno na podvozku vybaveném z každé strany pěti hladkými koly a dvěma menšími, hnacími, jež jsou ozubená a mírně zvednutá. Kola obepíná kovový pás. Ojún přemýšlela, koho napadlo nabarvit stroj na bílo, čímž se ve sněhu zcela ztrácel. A také by ji zajímalo, zda ten voják, co se tak dobře vyzná ve fyzice, i ji samotnou vnímá jen fyzikálně, když jí takhle přidržuje otevřené dveře kabiny a pomáhá jí vyškrabat se nahoru. Znovu prudce uvolnila paži z jeho sevření a mladík se nenápadně usmál.
„Mimochodem,“ zeptal se, „kdo ti o tom dal vědět? Ještě jsem to ani nestačil nahlásit veliteli, a spíš bych čekal, že se tu objeví místní policista. Dost mě překvapilo, když mě povolali, abych pro tebe zajel na posádku.“
„Nevím,“ přiznala Ojún. „Bylo to nahlášeno telefonicky. Dostali jsme zprávu a v příloze přišla fotka té hromady.“
„K čertu s chytrými telefony! Jestli teď všichni pastevci budou volat rovnou do Ulánbátaru…“ voják nesouhlasně kroutil hlavu. „Ale zase na tom aspoň trochu vydělám.“
„Jak to myslíš?“
„Místo zdejšího policisty tady mám tebe, a to je výhra, ne? I když v té péřové parce se ten rozdíl moc nepozná…“
Ojún to raději nechala bez odpovědi. Bude jim trvat hodinu, než dojedou na stanici, nemluvě o technickém stavu dělostřeleckého tahače, který se sunul jako obrněný brouk a přes závěje se přískoky přehupoval, místo aby si cestu sněhem razil přímo.
„Ten nás přežije!“ uklidňoval ji voják se smíchem.
„Jak si můžeš být tak jistý?“ pochybovala Ojún a při každém cuknutí tahače se bolestivě bouchla ramenem o postranní okénko.
„Já ten stroj celý rozebral a zase sestavil, šroubek po šroubku a matici za maticí!“ vykládal se špatně skrývanou pýchou.
„Celý?“
„Úplně celý! Karoserii, motor, pásy, všechno. Obětoval jsem tomu léto.“
„Neříkej, že jsi…“
„Jistě! Jako malý jsem v zimě četl knížky o fyzice a taky knížky o strojařině, když nebylo co dělat,“ vysvětloval upřímně.
Ojún ho zamyšleně pozorovala. Vozidlo původně určené do války, a ne na turistiku, nemělo žádné topení. Oba seděli zachumlaní v péřových bundách, s čepicemi naraženými až na oči a koženými chlopněmi staženými pevně přes uši. Snažila se přijít na to, jak se stane, že voják, sám na své vartě zapadlé uprostřed stepi, v letním vedru střídaném prudkými bouřkami, začne rozebírat tahač minometu z roku 1939, co původně patřil sovětské armádě? Co to může být za mužského, který se dobrovolně pustí do tak zbytečného podniku? Vzpomněla si na jeden italský román, o němž jí říkal Jerúldelger, když spolu kdysi hlídkovali. Nějaká poušť. Snad Tatarská. O tom, jak vojáci na hranicích v úplné díře, v naprostém zapadákově na cosi čekají. Představovala si, jak tenhle voják rozebírá a zase dává dohromady svůj stroj, aby zabil nudu. Jen občas se znepokojeně zadívá k obzoru, aby se ujistil, že se stejně nic neděje. Jako když po něčem toužíme a nechceme to dát najevo…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace