Chtěla si jen zahrát šachy. Sotva ale přijede, zakopne o mrtvolu. A další začnou přibývat…
26.07.2017
Foto: archiv
Popisek: Irena Obermannová
Populární autorka Irena Obermannová se poprvé pustila do jiného žánru, než na jaký jsme u ní zvyklí. Její první klasickou detektivu Dobré duše právě vydalo nakladatelství Motto.
Do bývalého sklářského městečka Vlčí Úpice přijíždí mladá geniální šachistka Alice, aby tu sehrála provinční simultánní partii se členy místního šachistického kroužku Vlček. Krátce po příjezdu však doslova zakopne o mrtvolu místní starostky. Během ukázkové hry Alice vztekle smete figurky z šachovnice, a připraví se tím o velkou příležitost, ale ona už hraje jinou partii...
Navzdory svému trenéru Jonášovi, policii i všem obyvatelům městečka se hrdinka příběhu snaží vypátrat, co se stalo a proč umírají další lidé. Tentokrát je na tahu vrah. Dá mat, nebo ho Alice zastaví? A přestanou v městečku výt vlci? Dobré duše jsou klasickou detektivkou, ale mimořádná hrdinka, hra v šach a filozofické úvahy o dobru a zlu z ní činí zcela ojedinělou četbu.
Autor: Irena Obermannová
Žánr: detektivka
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Dlouze potáhnu z kubánského doutníku Romeo y Julieta, který miluji já a Churchill. Městečko teď vidím jako na dlani. Domy k sobě neladí, poslepovali je z nejrůznějších materiálů, některé natřeli křiklavými barvami, jeden dokonce hráškově zelenou, která mi nahání hrůzu. Mezi nimi spatřím několik chaloupek jako z pohádky, pak domy ve stylu podnikatelského baroka. Tipuji, že napravo žijí kreténi a nalevo zmrdi…
Gé čtyři – dé pět.
É krát dé pět – jezdec krát dé pět.
Střelec gé dva – jezdec krát é tři.
Dáma krát dé osm šach – střelec krát dé osm.
Všechna ta nesourodá obydlí jako by byla poházena kolem nepříliš široké ulice a také po loukách, za nimiž se tyčí středně vysoké kopce. Barokní kostel uprostřed působí jako z jiného filmu. Zkrátka zmatek. Chaos světa, co nemá řád. Děsil by mě, i kdybych si kulicha narazila až po krk.
Ef krát é tři – střelec há čtyři šach.
Král ef jedna – jezdec cé šest.
Jezdec cé pět – střelec cé čtyři šach.
Král gé jedna – dlouhá rošáda.
Zahlédnu starý tovární komín. Konečně opěrný bod, který mě uklidní svou jednoduchostí.
Bé tři – střelec gé pět.
Věž é jedna – střelec há čtyři.
Věž bé jedna – střelec gé pět.
Průnik bílého krále do středu tábora černého. Dědci, co hráli v kavárně Mever Layarkon, tomu říkali pochod čínských dobrovolníků. Neztratím se tu. Přesto lze předpokládat, že hrát simultánku v takové díře bude pěkný voser.
„Alice?“ slyším Jonáše z velké dálky.
„Prosím?“
„Mluvím na tebe už asi pět minut.“
„A co mi říkáš?“
„Různě se s tebou vítám a tak.“
Bere mi z ramene tašku. Stará se o mě. Asi je galantní. Ale já neobsahuji ženu. Nevím, co to znamená. Možná to hekání, co studuji v péčkách. Jonáš se o mě stará jako o dítě. Připomíná mi tím matku.
„Tady slečna by se tě ráda na něco zeptala. Můžeš se zapnout?“
Vedle Jonáše se pohupuje žlutá kabelka z vlaku. Zjišťuji, že náleží slečně se špendlíkem v uchu. Celá je oblečená v černé barvě. Vedle ní postává drobný kluk s kšiltovkou naraženou hluboko do čela. Dívka se na mě usměje, čehož se vždycky leknu.
„Nezlobte se, ale nejste vy ta izraelská šachistka Alice Šíma?“
„Ne. Jak vás to do prdele mohlo napadnout?“
Jonáš mi opakovaně vysvětluje, že sprostá slova používám v situacích, kdy je to nevhodné. Ale nemůžu si pomoct, na rozdíl od všeobecného chaosu vůkol jsou přesná jako pravidla šachu.
Dívka se zasměje. Podává mi ruku: „Ale jste! Viděla jsem vás na fotce.“
„Je nelogické, že se ptáte, když to víte!“
„Slečna nejspíš nevěděla, jak začít,“ vysvětlí mi Jonáš. Takové věci nechápu.
Dívku to ale nerozhází.
„Můj fotr tu akci sponzoruje. On si o sobě myslí, že je skvělej šachista.“ Podává mi ruku. „Julie. A tohle je Erik, můj kluk.“
Prohlížím si ho. Je tmavý, jako by žil někde u moře. Třeba v Tel Avivu. S barvou jeho pleti silně kontrastují sněhobílé, pečlivě vyčištěné adidasky.
„Jsme jak Rom a Julie. Ve všem,“ usměje se dívka. „Ale Erik neví, co to je. Viď, lásko.“
„Už jo.“
„Doutníky,“ odpovím a napadá mě, že je to možná vtip. Ale spíš ne, protože se nikdo nezasměje a ta věta může mít pokračování, například: kubánské doutníky Romeo y Julieta se vyrábí již od roku 1875, dělají malé i velké. Dále bych mohla popsat jejich zpočátku dřevitou, později kořeněnou chuť.
Také Erik si mě prohlíží, načež uznale hvízdne.
„Dobrá čepice,“ pochválí mého kulicha, čímž si mě dost získá.
„Bydlíte v penzionu na náměstí?“ ptá se Julie a Jonáš kývne.
„Pěkně hnusnej, co?“ ušklíbne se dívka. „Ale máme tu jen jedinej.“
Připojují se k nám, aniž bychom jim to povolili, což se považuje za projev přátelské náklonnosti. Dojdou s námi až na malé náměstí a před oprýskaným domem, jehož vývěsní cedule hlásá, že se tu nalézá Sklářská hospoda, se s námi náhle rozloučí. Uleví se mi. Hrůza z toho, že bych si s nimi měla dál „hezky povídat“, aniž bych měla o čem, mi znepříjemňovala celou cestu. Ze všeho nejdřív nahlédnu umouněným oknem do hospody a překvapí mě, kolik tam už teď sedí lidí, nikdy nepochopím českou náklonnost k neutěšeným hostinským zařízením. Teprve potom se rozhlédnu po náměstí.
Vložil: Adina Janovská