Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Dokud se tančí, ještě není tak zle. Jenže zatímco život vypadá jako jeden velký mejdan, tragédie se nezadržitelně blíží

09.07.2017
Dokud se tančí, ještě není tak zle. Jenže zatímco život vypadá jako jeden velký mejdan, tragédie se nezadržitelně blíží

Autor: lefigaro.fr

Popisek: Olivier Bourdeaut

Tragikomický román Oliviera Bourdeauta Čekání na Bojanglese se stal literární senzací nejen ve Francii. V českém překladu Jovanky Šotolové ho vydalo nakladatelství Plus.

„Nikdy jsem nepochopil proč, ale otec matce nikdy neříkal jedním jménem déle než dva dny po sobě. I když se jí některá přízviska omrzela dříve a jiná až o chvilku později, měla tenhle zvyk ráda.“ Otec hýřící příběhy, matka milující tanec a syn, který si s dětskou radostí užívá výstředních nápadů svých rodičů.

Jejich láska je bláznivá a nespoutaná, jejich život plný přátel a večírků. Ale zatímco z gramofonu den co den zní píseň slavné americké jazzové zpěvačky Niny Simone „Mr. Bojangles“, matka pozvolna dotančí až k samé hranici šílenství. Hravý příběh plný nostalgie a lásky strhává do svého víru stále více čtenářů. Ve Francii sklidil řadu cen a překládá se do sedmadvaceti jazyků.

 

Čekání na Bojanglese

 

Francouzský spisovatel Olivier Bourdeaut vyrostl v domě bez televize a od útlého věku hltal jednu knížku za druhou. S vlastním psaním ale dlouho otálel, první knihu dokončil až poté, co jako neúspěšný realitní makléř dostal vyhazov z práce. Nakladatele ale pro svůj debut nenašel. Zato jeho druhý román Čekání na Bojanglese, který napsal během pouhých sedmi týdnů, jež strávil u rodičů, se stal literární senzací.

Většina čtenářů knihu vnímá jako autobiografické dílo, což ovšem Bourdeaut odmítá. „S mou rodinou to absolutně nesouvisí. Jediný, kdo byl v naší rodině blázen, jsem byl já,“ prohlásil v jednom rozhovoru. Se svým hrdinou má prý společné pouze jedno jediné – i jemu se v dětství pletla písmenka a čísla, protože je dyslektik.

Autor: Olivier Bourdeaut
Žánr:
světová beletrie, humor
Nakladatelství:
Plus

Ukázka z knihy:

Od chvíle, co jsme se tak halasně seznámili, se mile, ovšem neustále tvářila, jako že realitu nevnímá. Nebo jsem se aspoň já tvářil, jako že věřím, že to dělá schválně, ačkoli jí to bylo zcela vlastní. Po té příhodě s bazénem jsme z paláce utekli, srandičky jsme nechali za zády a s nimi rozhořčenou společnost i ubohou topící se megeru. Ujížděli jsme nocí pryč, zpívali si šplouchyšplouch a glogloglo a smáli se jak šílení.
„Šlápněte na plyn, ať těm vašim lžím ujedeme, nebo nás ještě dohoní!“ vykřikovala s rukama nad hlavou, což si mohla dovolit, protože v autě bez střechy stála.
„Nemůžu, tachometr je na maximu, ručička na doraz, pokud to takhle půjde dál, čeká nás srážka s vaší zběsilostí!“
Přijeli jsme do vesnice Paradou v provensálských Alpách, auto začalo žalostně pomekávat, jako by nás prosilo o slitování, a potom u kapličky s omšelými červenými dveřmi a zrezivělými panty i zámkem s konečnou platností vypovědělo službu.
„Budeme se muset ihned vzít, protože jinak by se mohlo stát, že na to zapomeneme!“ zvolala a sice nápadně nešikovně, ale pyšně vyskočila z vozu ven.
Vzali jsme se beze svědků a bez kněze, na místě jsme si navymýšleli tisíc modliteb. Poklekli jsme před oltářem, zpívali jsme a tleskali si k tomu, jak jsme to znali ze svatebních obřadů amerických černochů. Potom jsme si před kapličkou zatančili na hudbu z autorádia, zrovna hráli krásnou skladbu od Niny Simone, skladbu, která u nás ještě pořád dnem i nocí vyhrává.

Její výstřední chování zcela zaplnilo můj život, našlo si místo v každém zastrčeném rohu, hodinový ciferník obsadilo útokem a bez výjimky spolykalo každičkou chvilku. Já její bláznovství přijal s otevřenou náručí, a jakmile jsem je držel, náruč jsem sevřel a paže pevně přitiskl k tělu, abych to do sebe všechno nasál. Jen jsem se bál, že takové sladké bláznovství nemůže být věčné. Realita u ní neměla šanci. Potkal jsem Dona Quijota v sukni a vysokých botách: každé ráno, sotva rozlepila oči, už sedlala svou herku, ztřeštěně ji pobízela, aby ji přinutila vyrazit tryskem vstříc novým a novým větrným mlýnům. Podařilo se jí vnést do mého života řád, neboť jej proměnila v jeden dlouhý, neustávající zmatek. Její cesta byla jasně daná, měla jen tisíce odboček a miliony zákrut. Má úloha tkvěla v zabezpečení zázemí, zajišťoval jsem prostředky k tomu, aby si mohla užívat své šílenosti a nemusela se ničím trápit. Když jsme v Africe narazili na zraněného jeřába, jenž tam postával u cesty, vzala si do hlavy, že ho zachráníme a vyléčíme. Museli jsme si pobyt protáhnout o deset dní, a jen co se pták zotavil, prohlásila, že si ho vezmeme do Paříže, odmítala ovšem pochopit, že abychom ho dostali přes hranice, znamená to vyřídit doklady a potvrzení, sehnat na ně razítka a podpisy, vyplnit hory formulářů.
„K čemu takové hlouposti? Neříkejte mi, že kdykoli tenhle pták letí přes hranice, vyplňuje ty vaše formuláře a zdržuje se s vašimi úředníky! Dokonce i ptačí život je taková kalvárie?“ nadávala zničeně, přičemž rozhořčeně, avšak naprosto bezděčně orazítkovala veterináři celý stůl.
Jindy jí při večeři jistý host nevinně a roztomile začal vysvětlovat, že spojení španělská vesnice znamená totéž co neznalost. Vyzývavě na něj upřela své zelené oči a slíbila mu, že se ve španělské vesnici za rok sejdou a dají si spolu aperitiv.
„Do roka a do dne si dáme v naší španělské vesnici šampáňo! A buďte si jistý, že sázka půjde za vámi!“
Aby se její výhra stvrdila, museli jsme pak každý víkend létat na španělskou část středomořského pobřeží, až jsme konečně vyčmuchali obrovský dům s věžičkou a cimbuřím, jemuž místní vesničané z lenosti říkali „el castel“. Náš tehdejší život si žádal čehosi naprosto a dokonale exkluzivního, a když jsem jí později nadělil dítě, o něž žadonila každičké ráno, věděl jsem dobře, že jednoho dne se budu muset utrhnout od svých autoopraven, všechno prodat a cele se věnovat svému údělu. Byl jsem si vědom toho, že její bláznovství se může sice ne nevyhnutelně, ale přesto rozjet, a s dítětem už se nedá jinak. Už se nejednalo jenom o můj osud, namočili jsme do toho i potomka, a nešlo se vyhnout tomu, že našim dnům může být časem odzvoněno a ten čas se třeba blíží. Tohle „třeba“ se tak stalo kulisou dní, kdy jsme ještě stále vesele tančili a slavili.

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace