RECENZE Tim Weaver, Němé oběti
30.06.2017
Foto: Youtube.com
Popisek: Tim Weaver
Autor, který dokáže vtáhnout do děje od první do poslední strany, je vynikající. Autor, který vytvoří svůj vlastní styl, aniž by se tomu po stránce syžetu kdokoli v České republice věnoval, je takříkajíc král. A právě tento majstrštyk se povedl mladému Angličanovi Timu Weaverovi, jehož aktuální počin Němé oběti (v originálu What Remains, 2015) jsme měli možnost během jednoho týdne pročíst a recenzovat.
Úvodem bude nutné shrnout autorovu minulost. Weaver (ročník 1977) žije cca 160 kilometrů jihozápadně od Londýna ve městě Bath. To je celkem příznačné. Devadesátitisícové město, známé zejména díky horkým pramenům, je vyhledávanou lokalitou. Podle vcelku známých báchorek bylo postaveno tam, kde kdysi stávala keltská svatyně, tolik respektovaný symbol britské historie. Podle obrázků, které jsme měli možnost vidět, jde o průzračnou anglikánskou architekturu, pestrý, byť typický styl a klid. Dříve byl Bath místem pro bohaté, časem se tahle nálepka vytratila.
O to větším kontrastem působí láska Weavera k žurnalistice. Podle dostupných zdrojů „je bývalý novinář a redaktor řady časopisů. Přestože byla jeho novinářská kariéra úspěšná, rozhodl se psát raději thrillery." Zde bychom se totiž měli pozastavit.
Weaver působil v prestižním NGC Magazine, který v dubnu letošního roku oslavil dvacet let na trhu. Posléze odešel do Xbox World, jehož náklad můžeme srovnat s Levelem anebo časopisem Score. Oba jsou samozřejmě zaměřeny na počítačové hry, grafické karty, hardware a podobně. A právě v tomto okamžiku došel Weaver ke zlomu. Podle svých slov totiž začal řešit (alespoň podvědomě) technologie, především kamery. Těm se ovšem v západním světě říká CCTV (Closed Circuit Television, uzavřený televizní okruh). Jsou přítomny na každém rohu a sledují prakticky každý náš krok. Kdo z vás se s jeho romány setkal, ví, proč to zmiňujeme. Ano, Weaver si obecný respekt vysloužil především díky sérii s Davidem Rakerem, mužem, který zkrátka a jednoduše pátrá po těch, co zmizeli. Je bez rodiny (žena zemřela na rakovinu), ale úspěšný. Tahle série „vychází" od roku 2010, kdy světlo světa spatřila kniha Chasing the Dead. Pročetli jsme především čtenářské recenze a shodují se s tou klíčovou, která v dubnu 2010 vyšla v respektovaném Guardianu. Ten dal knize stručné označení: „an impressive debut". Překládat netřeba. Potom to šlo rok po roce až s chirurgickou přesností: The Dead Tracks (2011) - I Am Missing (2017). Weaver se tématu zmizelých věnoval rovněž ve virtuálním světě. Jeho podcasty pro iTunes v roce 2013 byly dokonce označeny jako jedny z nejlepších. Historii jsme si řekli, proto přejděme ke knize, kterou jsme měli možnost, jak jsme už uvedli, recenzovat. Jedná se totiž především z hlediska syžetu o něco nevídaného.
Jako první čtenáře upoutá rozsah a grafika. Ta jde ruku v ruce s britským originálem a nic nevymýšlí. O barvě ale titul není. Hned od prvních stran, kdy budete vrženi do děje, se setkáte s pěti postavami. Tři jsou mrtvé, jeden na hranici smrti a tím posledním je právě výše zmíněný David Raker. Postupně.
Do knihy se začtete ve chvíli, kdy zjistíte, že kdosi v minulosti vyvraždil rodinu: mladou ženu a její osmiletá dvojčata. Ptáte se, proč? Na odpověď budete čekat velice dlouho, a to v neustálém napětí, tedy nikoli zdlouhavě. Raker usedá s bývalým vyšetřovatelem Colmem Healym (patřil k nejlepším detektivům Metropolitní policie až do chvíle, kdy se začal zabývat právě popsaným případem brutální vraždy mladé matky a osmiletých dvojčat). Nebude dobré sdělovat víc, než je potřeba. Stranu od strany se budete dostávat k pointě, alespoň to si budete myslet. A ve chvíli, kdy nacházíte mrtvolu Healyho, řeknete si, škoda. Ale proč?
Oblast knihy kolem její poloviny se nám zdála skutečně nejsilnější. Weaver do ní promítnul absolutně uvěřitelné dialogy, s čímž na výbornou pomáhá překladatelka Alžběta Lexová, stručný, strohý, až britský popis a uvěřitelnost. O ustavičném bušení dešťových kapek nemluvě. Tím je proslulá vlastně celá Velká Británie, ale právě tento netypický druh počasí Weaver povýšil. Nehostinné prostředí, tma, mráz, strach, nejistota, to všechno na půdorysu ohavné vraždy. Nepochopitelné a nevyřešené. Protože jsme opakovaně zmínili syžet, věnujme se literární rovině.
Dnes již zavedeným pojmem v odborné literatuře je takzvaná double – pointa. Něco si myslíte, ono se to stane, ale ve finále je to jinak. Takhle píší mistři pera i někteří scenáristé. Weaver na to šel úplně jinak. On totiž zvolil kombinaci double – pointy a navrch přidal její rozvedení. Tedy se řídil heslem, že kde něco končí, něco začíná. Všechno to zabalil do děje a nechal jej plynout. Ve chvíli, kdy jste už už smíření, jak to celé bylo, zjistíte, že například i vrah může mít minulost. A ta minulost vás vede někam. Ocitnete se „někde" a najdete další stopy. Jenže ty tam nejsou jen tak mimochodem, okrajově. Jsou potřeba pro to, abyste se vrátili o notný kus zpátky, protože už tehdy se přeci „něco" stalo. Weaver vodí čtenáře a hraje oblíbenou cat and mouse (na kočku a myš). Znovu připomínáme, že otěže děje drží pevně v rukách a je jasné, že od první chvíle věděl, kam chce dojít a v jakém okamžiku nechá tu kterou postavu promluvit, zasáhnout do děje. Místy je až zarážející, zda se fakticky jedná o sérii s Rakerem, jestli nejde o román s Colmem Healym. Na škodu? Špatně? Ani omylem. Tím se vlastně netřeba zabývat, protože to není podstatné.
Důležitým zůstává literární um a snaha přitáhnout. Četli jsme většinu čtenářských recenzí na Weaverovy doposud přeložené knihy (Mystery Press: Není cesty zpět, Bez slitování a Němé oběti). Výjimečná slova kritiky míří tam, kde my naopak chválíme. Překombinovaný děj? Ani náhodou. Nudné popisy? Tak to vážně není. Bohužel jsme se zatím nedostali k prvním dvěma starším knihám a recenzovat začínáme odzadu, což je jistě naše chyba, ale my ji napravíme. Vnořit se do minulosti totiž prospěje pochopení budoucnosti. Věřte nám, když říkáme, že zrecenzujeme i předešlé dva tituly.
Co říci závěrem: Němé oběti nás pohltily. Slabá místa se hledají vyloženě špatně a ani po hlubokém přemýšlení nevíme, co bychom vlastně kritizovali. Pro „namátkové" čtenáře doporučíme vypsat si postavy. Snáze se budete orientovat. Až dočtete, jako my, všechno krásně zapadne. Po třech stovkách stran však můžete tápat, zda jste toho (tu) už zaznamenali, anebo ne. V takovém rozsahu knihy (528 stran včetně poznámek a ukázky z předešlé knihy) to opravdu může pomoci. Jinak není co vytknout. Kniha je to fantastická.
Autor: Tim Weaver
Název: Němé oběti (What Remains)
Vydáno: Mystery Press, 2017
Přeložila: Alžběta Lexová
Hodnocení: (výjimečných) 94 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda