Zprvu to vypadalo jako pokus o provokaci. Kdo všechno měl prsty v největší špionážní hře všech dob?
29.06.2017
Foto: pulitzercenter.org
Popisek: Držitel Pulitzerovy ceny David E. Hoffman
Slovy kritiky – je to jeden z neúžasnějších špionážních případů všech dob. Autorem pravdivého příběhu sovětského agenta CIA z období studené války je uznávaný americký autor literatury faktu a držitel Pulitzerovy ceny David E. Hoffman. Špion za miliardu dolarů vychází v nakladatelství cPress.
Jsou osmdesátá léta 20. století, období vrcholící studené války. Šéf moskevské rezidentury CIA právě tankuje benzín do svého auta, když k němu přistoupí neznámy cizinec a vhodí mu na sedadlo obálku. Tím neznámým cizincem je Adolf Tolkačev, špičkový konstruktér leteckých radarů, který se právě poprvé pokusil kontaktovat nepřátelskou stranu.
Americká CIA se oprávněně domnívá, že jde o provokaci sovětské rozvědky, když se ale pokusy o navázání kontaktu několikrát opakují, změní názor. Tolkačev se stává trumfovým esem pro americkou špionáž, to vše je ale vykoupeno obrovským nebezpečím. V této vysoké hře se hraje o všechno. Tajná setkání na nejneuvěřitelnějších místech, složité šifry, mrtvé schránky, špionážní kamery a další rekvizity, to vše je potřebné pro to, aby Američané ochránili svůj zdroj i vlastní lidi.
Autor: Daniel E. Hoffman
Žánr: military
Nakladatelství: cPress
Ukázka z knihy:
Když v roce 1975 přijela Petersonová poprvé do Moskvy, bylo jí třicet let a právě se dostávala ze svého soukromého pekla smutku a nejistoty. Ve svých dvaceti letech doprovázela do Laosu svého manžela Johna Petersona, který zde během vietnamské války řídil polovojenské operace CIA. Dne 19. října 1972 byl John zabit, když jeho vrtulník sestřelily jednotky protivníka. Tato ztráta ji zcela zdrtila a nějakou dobu se cítila doslova ztracena, neboť na ni doléhaly i protiválečné protesty ve Spojených státech. Nakonec se rozhodla jít v Johnových stopách a v roce 1973 vstoupila do služeb CIA. Byla dcerou obchodníka z Connecticutu s humanitním vzděláním, dítětem studené války se živými vzpomínkami na školní nácviky chování pro případ leteckých útoků. Spíše než nějaká ideologie ji poháněl nezdolný duch a optimismus. Když jí jeden z jejích přátel nabídl možnost zapojit se do tajných operací, neváhala ani chvíli. Petersonová byla atraktivní, svobodná žena a Fulton to tipoval správně: když dorazila do Moskvy, KGB vůbec neodhalila, že se jedná o zpravodajskou důstojnici.
Moskevská pobočka CIA, která se tísnila v jedné místnosti v sedmém patře velvyslanectví, byla jediným místem, kde Petersonová mohla být sama sebou. Mimo ni musela striktně dodržovat přísná pravidla své krycí identity – s ostatními zaměstnanci CIA se nemohla nikterak společensky stýkat, ba ani s nimi posedět v kavárně velvyslanectví, neboť všude kolem byli sovětští zaměstnanci ambasády, kteří mohli informovat KGB. Jakmile však byla v bezpečí pobočky CIA, mohla se uvolnit, vydechnout a otevřeně mluvit. Před odjezdem ze Spojených států podstoupila kurz CIA, kde se kupříkladu učila, jak předávat agentům zprávy v pytlíku, který vyhodila z jedoucího auta na krytém parkovišti obchodního domu Hecht v severní Virginii. Školení zvládala bez problému, reálné operace však byly mnohem obtížnější. První týdny v Moskvě se učila orientovat se v ulicích metropole, kterými často v doprovodu své kamarádky křižovala ve svém hranatém žigulíku.
Malý radiopřijímač z dílny CIA umožňoval řídícím důstojníkům v terénu monitorovat vysílání sledovacího týmu KGB. Petersonová nikdy nic nezachytila. Muži z rezidentury jí záviděli schopnost pohybovat se po městě svobodně bez omezení. Petersonové bylo jasné, že někteří z nich si myslí, že si prostě jen žádného sledování nevšimla. Byla odhodlána prokázat své schopnosti, zároveň ji však samotnou sžíraly pochybnosti. Je možné, že by si skutečně nevšimla, že ji KGB pozoruje z okna toho bytového domu, nebo že by to snad byl ten policista v budce na té křižovatce? Bylo by mnohem jednodušší to vzdát a říct, že je pod dohledem, než se snažit dokázat, že tomu tak není. Nikoho však nikdy nezahlédla a to jim také pokaždé řekla. Při pořizování snímků míst pro případné umístění mrtvých schránek či tajné schůzky Petersonová často používala Johnův fotoaparát Nikon SLR s širokoúhlým objektivem. Nikdo se jí na ulici při tom nikdy nezeptal, co tam dělá.
Když Petersonová dorazila do moskevské pobočky CIA, byla operace Ogorodnik již v plném proudu. Nový špion dostal krycí jméno cktrigon, přičemž počáteční písmena CK značila sovětskou divizi. Poté, co se Ogorodnik vrátil z Bogoty zpět do Moskvy, byl přiřazen na pozici na sovětském ministerstvu zahraničí. Byť se nejednalo o nikterak významný post, měl přímý přístup k tajným kabelogramům sovětských ambasád po celém světě. CIA si nemohla přát víc. Po určité době jí začal Ogorodnik pravidelně předávat tajné dokumenty ministerstva. Skvěle se naučil používat T-50, jeho fotografi e byly vždy zaostřené a správně vycentrované. Přesně se řídil pokyny, na kterých se dohodl se CIA v Bogotě a které mu v případě potřeby kontaktovat svého řídícího důstojníka velely zaparkovat auto mezi 7:00 a 7:15 před domem své matky.
Jednou, když dal Ogorodnik opět znamení, že je připraven předat balíček, šel jej převzít Fulton osobně. Bez jakékoliv známky nervozity dal do auta svého psa Goliáše a vyrazil směrem k zalesněnému kopci nedaleko Moskevské státní univerzity. Cestou si Fulton všiml, že je mu v patách poněkud ospalý sledovací tým KGB. Do onoho lesa chodíval se psem na procházku často, takže jej ani ten den nepodezřívali z něčeho neobvyklého. Když Fulton otevřel dveře auta, pes okamžitě vyrazil do borového lesa, Fulton za ním. Po chvíli se pes vymočil na strom, bohužel přesně na ten, kde byl schovaný balíček. Fulton jej rychle popadl a nacpal ho do kapsy kabátu, aby KGB neviděla, co se děje. Donesl ho domů, ale neotevřel, neboť měl podezření, že mu KGB nainstalovala do bytu kameru. Otevřel ho až druhý den ráno v kanceláři pobočky. Obsahoval deset svitků filmu a jednu zprávu.
V roce 1976 se začaly věci poněkud komplikovat. Z neznámých důvodů Ogorodnik v únoru a březnu nereagoval na signály. V dubnu pak v rámci své první operace v Moskvě dostala Petersonová za úkol zanechat jeden balíček v mrtvé schránce, která se nacházela u paty sloupu veřejného osvětlení. Pečlivě sestrojený balíček z dílny technických operací CIA vypadal jako zmačkaná krabička od cigaret, uvnitř však byl miniaturní foťák, svitek fi lmu a zpráva. Petersonová balíček šikovně odložila v momentě, kdy zároveň předstírala, že si upravuje botu. Celá zmrzlá a plna úzkosti pak ještě dle plánu moskevské rezidentury chodila ulicemi Moskvy, načež se vrátila na místo, aby zjistila, zda si adresát balíček převzal. Stále tam byl. Ogorodnik nepřišel. Vzala jej tedy a v obavách a nejistotě zamířila domů.
Vložil: Adina Janovská