Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak se žije na hranici mezi dvěma zcela odlišnými kulturami? Mezi svými to mladé muslimky nemívají lehké, v ‘západním‘ domově leckdy ještě horší

22.06.2017
Jak se žije na hranici mezi dvěma zcela odlišnými kulturami? Mezi svými to mladé muslimky nemívají lehké, v ‘západním‘ domově leckdy ještě horší

Autor: nytimes.com

Popisek: Amání Al-Chatátba

Napadlo vás někdy, že osud muslimské dívky, vyrůstající v západním světě, není vůbec jednoduchý? Otevřenou zpověď zakladatelky webu MuslimGirl.com Amání Al-Chatátby Muslimská dívka vydalo nakladatelství XYZ.

Kniha od zakladatelky webu MuslimGirl.com vypráví o nelehkém dospívání, které zažívala jako americká muslimka v období po teroristických útocích 11. září 2001. Tedy během nekonečné války proti terorismu a v éře Trumpova příležitostného rasismu. Z webového projektu MuslimGirl.com se stal kulturní fenomén a v současnosti se k němu upíná pozornost značné části internetového světa.

Muslimská dívka

Ve víru událostí, které se na nás denně valí, a teroristických útoků, ohrožujících Evropu, se většina obyvatel starého kontinentu muslimského vyznání dostává do vskutku nezáviděníhodné situace. Vražedné akce náboženských fanatiků dávají cejch i všem ostatním. Reakce je to zcela normální a přirozená, na ty, kteří páchají zlo, je vždy nejvíc vidět. A automaticky berou s sebou i všechny ostatní, pokojné a slušné. Stávají se leckdy terčem agrese, xenofobie a mnohdy i neskrývaného rasismu. Jenže jak mají najít své místo ve světě, který se již dopředu staví proti nim?

Autor: Amání Al-Chatátba
Žánr: životopis, politika, poznání
Nakladatelství: XYZ

Ukázka z knihy:

Nejsem si jistá, jestli jsem plně chápala, co se děje, když přišlo 11. září, ale byla jsem dost stará, abych si uvědomila, že toho dne se vychýlila zemská osa a vše se navždy změnilo. Pamatuju si to velmi živě, protože to bylo matoucí a chaotické, a mě poprvé od smrti mého jordánského dědečka obklopil smutek ze všech stran, ovšem tentokrát se týkal všech. Ten den se výrazně zapsal do mé paměti nejen proto, že vzbuzoval trýznivý strach a že jsme nevěděli, co bude dál, ale také kvůli mému hlubokému přesvědčení, že moje generace mileniálních muslimů jím jednou bude definována, ať se jí to líbí nebo ne.
Stali jsme se komoditou ve všech ponižujících významech toho slova: Naše těla se stala politickými cíli, prý aby byla Americe navrácena její pomyslná velikost, kterou kdysi požívala. Předpokládám, že to bylo v dobách, kdy se běloši cítili pohodlně ve svém neskrývaném rasismu a nadřazenosti; a zároveň nás propírali stále dokola v médiích. Prodávali naše těla a různě je deformovali, aby seděla do jediného, od emocí oproštěného narativu, který dokáže společnost přijmout. Prodávali je nám, muslimským ženám, a my přitom měly skákat radostí, že se podařilo rozbít další skleněný strop.
Doteď si pamatuju, jak jsem se na druhém stupni základní školy doslechla o Cennet Doganay – francouzské školačce. V roce 2004 si oholila hlavu na protest proti novému zákonu, který ve Francii zakazoval nošení muslimských šátků ve školách. Viděla jsem ji ve zprávách a cítila rebelský závan svěžího vzduchu uprostřed toho množství titulků, z nichž se na mě valily všechny ty příšernosti o muslimkách a toho, co údajně představují. Pro mé dvanáctileté já to bylo jako zjistit, že tam venku je život. Spousta dívek se cítila stejně zraňována a opovrhována jako já, ale tahle jedna se ozvala. Ptala jsem se sama sebe, jestli někdy budu mít stejnou odvahu jako ona.
Abed Ajjúb, ředitel právního oddělení Americko-arabské antidiskriminační komise, vydal v zimě roku 2015 prohlášení, že úroveň islamofobie dosáhla od 11. září své nejhorší fáze – bylo to krátce poté, co Donald Trump vyzval k zákazu muslimské imigrace. Bylo mi z toho úzko. Nedokázala jsem si představit, jak bude celá jedna generace dívek vyrůstat v Trumpově éře – děsí mě už jen ta představa, že nás dost možná čeká něco jako Trumpova generace. A jak bude zažívat během dospívání stejný neklid jako kdysi já a mí přátelé, a to nejen vzhledem k obtížnému hledání sebe sama, ale také kvůli jejich okolí. Už toho bylo dost. Musíme ten bludný kruh prolomit. I když v tomto případě nejde ani tak o bludný kruh, jako spíš o vyčerpávající boj, v němž se potácíme. Šplháme vzhůru za světlem a na zádech přitom táhneme nezměrnou tíhu, patami se zarýváme do špíny minulosti, abychom si proklestili cestu na vrchol, a to vše jen proto, aby do nás k velké, škodolibé radosti všech přihlížejících strčila – nebo nás přímo srazila na dno – neovladatelná, nově zformovaná síla a mrštila nás na samý začátek naší cesty. A všichni tomu jen přihlížejí. Lhostejnost může zabíjet.
To nejlepší, co můžu udělat, je mluvit sama za sebe, být drsně upřímná vůči své osobní životní zkušenosti a sdílet s vámi momentky z jednoho života, který podle mě sdíleli a sdílejí mnozí bratři a sestry, jež se ubírají po stejných, vyšlapaných chodníčcích v té naší anglickojazyčné diaspoře, pro kterou nikdy nebudeme dost kulturní, aby se mohla stát naším domovem, ani dost američtí, abychom skutečně zapadli.
Připadá mi, že jsme celí vyprahlí po lidech, kteří by nám skutečně naslouchali. Tak zoufale jsme si přáli uslyšet své hlasy nad vším tím bílým lomozením, že jsme se jim zpronevěřili a přeformulovali naše vyprávění do přijatelné podoby – aby bylo komerční a chytlavé, aby stálo za titulek, abychom prodali svůj příběh a vám připadal hodný pozornosti. Říkáme, že jsme přistoupili na vaši hru, protože když vy přijmete byť jen odlesk naší pravdy, bude to lepší, než když přijmete odlesk čehokoli jiného, co na vás číhá tam venku, nějakého toho výmyslu, který o nás šíří někdo cizí. Ale to už nám přestalo stačit.

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace