RECENZE Michal Viewegh, Bůh v renaultu
06.06.2017
Foto: repro ČT
Popisek: Michal Viewegh
Čtvrtá povídková knížka nejúspěšnějšího českého spisovatele prý přináší směs pocitů a nálad, jejichž spojnicí je empatie. Mistr silné, mnohdy překvapivé pointy tentokrát nechává svou osvědčenou zbraň často oněmělou. Vzdává se toho, co je bezpečně efektní, ve prospěch toho, co je nebezpečně pravdivé, tvrdí nakladatel. Je tomu tak i ve skutečnosti?
Co říci k autorovi, jehož všichni známe a máme pod kůží, aniž bychom si na to mnohdy vzpomněli... Stačí vyjmenovat: Výchova dívek v Čechách, Mráz přichází z Hradu, Román pro ženy, (debutový) román Báječná léta pod psa anebo novely Andělé všedního dne a Názory na vraždu. Jenomže jak tomu někdy bývá, člověk míní a bůh mění. To se bohužel přihodilo i našemu přednímu spisovateli, který do té doby (10. prosince 2012, kdy mu praskla aorta) žil vcelku bezproblémový život plný slávy a úspěchů.
A tak Viewegh žil, aby chvíli nežil a znovu se žít učil. Jak mu to jde? Co se literatury týká, jeho psaní je stále vynikající. Úsečné, trefné, bez pozlátka, bez nucené chutě se líbit, s vynikající slovní zásobou. Zde je ovšem pro některé čtenáře zakopán pes. Jak často ve svých krátkých poznámkách tvrdí, autor se prý změnil, píše jinak, často o sexu, a ještě častěji je to laciné a vulgární. A? Je to špatně? Podle našeho soudu tomu tak rozhodně není. Viewegh naprosto přirozeně a logicky po své trpké zkušenosti začal koukat na život (vlastní i okolní) jinak. Že to předává do svých textů, próz, je také něco jednoznačného a odůvodnitelného.
I proto jsme se rozhodli pro recenzi jeho čerstvé povídkové knihy. Jak už sám název napovídá, nepůjde o žádnou selanku. Pakliže bychom byli komparatistou Václavem Černým, jistě bychom dokázali vyjmenovat celou řadu paralel o tom, kterak je bůh přítomen v románské literatuře a jaký má vliv na své čtenáře. Tak hluboko jít nemusíme. Nikdo by to podle nás nečetl. Michal Viewegh zkrátka vcelku obrazně vyjádřil své pocity. Není třeba jít pro členství do mensy. Stačí si vybavit logo vozidel Renault, abychom věděli, kde má spisovatel pocit, že se ten jeho bůh právě nachází. Ano, přesně tam. My zůstaneme u zavedeného termínu skepse, abychom nebyli penalizováni ze strany vyhledávačů a cenzorů současného internetu.
V jedné zmínce o posledním titulu čtenář uvedl: „Rozečetl jsem povídkovou publikaci autora. Bohužel mi nesedí autorova náplň jednotlivých povídek. Spíše se mi zamlouvá zfilmování některých jeho knih. Scénář je většinou lepší než obsah knih. Je to můj osobní názor, tím se nechci dotknout spisovatele, který je jinak hodně čten."
A to je právě ono. Škatulky. Když držíme Viewegha, možná si vybavíme Bohumila Klepla, tehdy vyvrženého na pláž kdesi v prosluněném Chorvatsku. Anebo tu nadmíru vtipnou scénu s Pažoutem. Hledáme minulost i v současnosti. Proč? Protože se chceme bavit. Jenomže o tom Viewegh současnosti není. Je to o momentálním prožitku (povídka Ruce, kterou hodnotíme 95 procenty). Je to o zvýrazněných pocitech (Bůh v renaultu, 88 procent), pohledu do zrcadla (Pes a málo zlej pán, 85 procent) a je to taky o hledání (Těsně vedle! 85 procent).
Autor, navzdory opakovaným tvrzením o pátrání po námětu, vlastně často ani žádný námět nevyzdvihuje. Jen píše. Možná je to on sám, kdo pokládá nutnost podstaty (pointy) nad téma. A nám se právě ta zdánlivá zacyklenost líbí. Nám se líbí pocit, že Viewegh zahlídne parádní prsa a napíše o tom. Dá do kupy (po kolikáté už) vřelý dialog s vlastní matkou (zase píšeš o sexu) a masochisticky se noří do vlastních problémů (pořád ty nedostatky paměti, na účtu něco kolem půl milionu a všudypřítomná samota a chlast). Že je to špatně? Vůbec ne. Že je špatně psát o sexu, když to už v minulosti udělal tolikrát? A nešlo jen o cílenou střelbu od boku (Povídky o lásce, Povídky o manželství a o sexu), ale taky o duchapřítomnou a neviditelnou konturu vztahů (Případ nevěrné Kláry, samozřejmě Román pro ženy a podobně Biomanžel).
Nám se poslední soubor dvanácti povídek Michala Viewegha líbil moc. Přečetli jsme ho dvakrát, což jen podtrhuje skutečnost, že autor zkrátka a dobře "jen" píše. Že se to dá kdykoli a kdekoli otevřít, aniž byste museli mít mozaiku dění a linií, je také vítaná změna. Otázkou zůstává fakt, nakolik podobný styl jeho pravověrní čtenáři vezmou za své. Je totiž patrné, že majorita společnosti se chce smát u hutných románů. Nutno podotknout, že vzhledem ke zdravotnímu stavu a přetrvávajícím potížím už možná Viewegh žádnou rozsáhlou kompozici nesloží. A bylo by to opravdu špatně?
Autor: Michal Viewegh
Název: Bůh v renaultu
Vydalo Druhé město, 2017
Hodnocení: 85 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda