RECENZE z jiného světa: Tajná historie pána z Musaši, Džuničiró Tanizaki
22.04.2017
Foto: Jref.com
Popisek: Jun'ichiro Tanizaki (1886-1965)
Japonská literatura je té naší vzdálená asi stejně tak, jako je populární ta česká v Japonsku. S o to větším potěšením jsme přistoupili k úchvatnému titulu Arga, které se povedlo prakticky po všech stranách: graficky, tiskařsky, ale především překladem. Ten zaslouží pozornost nejen nás, laiků, ale i odborníků. Ono studovat japanologii není standardní, rozšířené a rozhodně je to jeden z nejtěžších oborů, který lze na filosofické fakultě dokončit.
Jen pro představu nabízíme pohled na podmínky, za kterých se zájemci o "japonská studia" mohou dostat do tříletého a pětiletého programu: znalost japonských slabičných abeced a znalost jejich transkripčních pravidel, znalost japonských reálií (literatura, jazykověda, dějiny, společnost, umění, myšlení, česko-japonské vztahy) a konečně esej v japonštině na zvolené téma. Takto oklikou jsme se samozřejmě snažili pochválit překladatele Tomáše Jurkoviče, jehož jsme znali pouze díky románu Norské dřevo spisovatele Haruki Murakamiho z roku 1987. Mimochodem Murakamiho próza, ověnčená cenou Franze Kafky, je taktéž spojena s překlady. Do japonštiny uvedl kupříkladu Johna Irvinga či Trumana Capoteho. A jeho vlastní romány jsou především díky Odeonu (a právě Jurkovičovi) od roku 2002 často také na pultech českých knihkupectví.
O Japonsku a tamní kultuře nejsme s to vyjmenovávat detaily. Bohužel nemáme bazální znalosti historie, dynastií a období, neznáme literární útvary (vyjma manga), a o to víc jsme se na knihu Tajná historie pána z Musaši a Mateřská bylina jošinská těšili. Právě kvůli tomu poznání. Očekávání se splnilo rázem, vlastně po přečtení prvních stran. K nimž se zřejmě každý soudný čtenář musí opakovaně vracet, protože se jedná o velmi specifický slovosled, velmi zvláštní větnou skladbu i volbu slov samotných. Uveďme příkladem jednu větu, u které se lze jen těžko domnívat, jak výraznou dala překladateli práci. Věříme, že to trvalo, protože my jsme se tím prokousávali asi šestkrát...
„V osmnáctém roce éry Tenmon, na podzim, když bylo Hóšimaruovi dle tehdejšího počítání třináct let, oblehly hrad na hoře Odžika voje Jakušidžiho Dandžóa Masataky, vazala titulovaného šógunova zástupce kanrei z klanu Hatakejama, a toto obléhání pak trvalo od devátého do desátého měsíce."
Podobně zvukomalebných věcí najdete v šesti částech (knihách) mnoho. Děj sám o sobě je přitom poměrně (což bychom velice rádi zdůraznili) přímočarý, byť dá zabrat se v něm zejména zkraje, z počátku čtení orientovat. Protagonistou textu je slovutný, všeho znalý (ačkoli nikdy neexistující) pán z Musaši. Stratég, milovník, bojovník, pán, samuraj. Tento muž se postupem času dostává do nejedné "spletité" situace, jejíž linka je chvílemi přehledná, jindy méně. Při bitvě jakýmsi (posléze přiznaným) nedopatřením zabije bojovníka – samuraje, u něhož ve váčku najde dopis. Ten jej zavede k urozené dámě, jíž se ukloní a slíbí modré z nebe. Ona požaduje jediné: pomstít nevychovanou a zlou smrt svého otce. Jeho vrazi požadovali krk, případně nos, jak se píše v Tanizakiho knize. Tolik obecnější rovina textu.
Nyní ta složitější část. Podle fakty naditého doslovu japanologa a překladatele Antonína Límana (emeritní profesor univerzit v kanadském Torontu a japonském Otemae) „pokrokoví kritici mluvili o Tanizakim jako o autorovi dekadentním, satanistovi, který si libuje v líčení groteskních perverzí..."
Ostatně už ono seznámení s výše uvedenou dámou... Odehrává se v podivné rouře – chodbě, jejímž vyústěním je toaletní mísa. Slovutný pán z Musaši několik dnů mlčky a trpělivě čeká, až dáme usedne. Líman zmínil koprofilii (sexuální úchylka, která se projevuje zálibou ve výkalech), z niž mnozí obviňovali například i Salvadora Dalího. U něj právem. Dalí se v nákresech výkalů opravdu často vyžíval. Džuničiró Tanizaki (1886–1965) vsadil na obrazotvornost spíše niterní, na představivost. Ale i ta stojí za to. Především ona část, kdy čeká v útrobách, až dáma dosedne, vykasá vrstevnatou sukýnku, je pro nás zcela novým zážitkem, s nímž jsme se ještě nesetkali. Nějaká ta zvrácená hra na mrtvolu, aby pán došel k vyvrcholení, oproti tomu nehraje roli (míníme ovšemže v nadsázce). Na straně druhé je nutné podotknout, že určitě nepůjde o literaturu, jakou v osmnáctém století razil markýz de Sade a ve století devatenáctém pak novinář Leopold von Sacher-Masoch. Tanizaki, hrající si s vytříbeným jazykem a obrazy, do těchto ohavných detailů právě uvedených spisovatelů nikdy nezachází.
A ten, kdo tomu nevěří, se o tom jistě přesvědčí v druhé části "knihy", kterou tvoří samostatná novela Mateřská bylina jošinská. Zde je jazyk plynulý, blízký našemu věku i zkušenostem, s pevně daným příběhem (ztracená matka) a také v ich-formě. Podle Límana představuje stěžejní, klíčovou prózu autora. Ostatně tématu se měl věnovat také v dalších dílech: Touha po matce anebo Most snů.
Coby úvod do japonské literatury jsme pochodili báječně. Doslova a do písmene jsme si připadali jako na křídlech draka, který nás vrací staletí zpět, aniž bychom museli mít zavřené oči. Ačkoli se místy zdá, že děj stojí, je tomu právě naopak. Svižné dialogy ženou pána z Musaši za svým cílem, čtenáře ke konci. Uchopení titulu po vzoru japonských tisků je také nevídané. Stojí za ním prokazatelně um a elán Pavla Růta, stejně jako nadmíru kvalitně odvedená práce tiskárny Booksprint. Jamile na jednu vteřinu uchopíte knihu, hned vám bude jasné, o čem jsme to teď psali. Překladatelský majstrštyk Tomáše Jurkoviče jsme, věříme, ocenili dostatečně. Opravdu zasluhuje obdiv. A je tu ještě jeden aspekt: nadčasovost. Ke knize se můžete vrátit kdykoli a jelikož už jakž takž vnímáte děj, můžete dokonce začít kdekoli se vám to právě zlíbí.
Název: Tajná historie pána z Musaši + Mateřská bylina jošinská
Autor: Džuničiró Tanizaki
Překlad: Tomáš Jurkovič
Grafická část: Pavel Růt
Vydalo Argo, 2017
Hodnocení: 90 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda