Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Začíná to e-mailem, který připomíná špatný vtip. Jenže brzy bude jasné, že jím krutá vražedná symfonie teprve začíná

18.04.2017
Začíná to e-mailem, který připomíná špatný vtip. Jenže brzy bude jasné, že jím krutá vražedná symfonie teprve začíná

Autor: bok365.no

Popisek: Autor nejúspěšnějšího norského krimi blogu Geir Tangen

Napínavá detektivka, plná zvratů a dějových kliček, je dílem autora nejúspěšnějšího norského krimi blogu Geira Tangena. Knihu Maestro, od níž se neodtrhnete, vydalo nakladatelství Plus.

Když novinář Viljar Gudmundsson obdrží e-mail od kohosi, kdo se vydává za soudce a kata jedné místní ženy, považuje to za špatný vtip. Zpráva mu připomíná spíš úryvek vytržený z pokleslé detektivky. Přepošle e-mail policii a snaží se na celou záležitost rychle zapomenout. Jenže zpráva mu dál vrtá hlavou. Navíc se dalšího dne najde mrtvola ženy a Viljar si uvědomí, že měl poslechnout svůj instinkt.

Zatímco je Viljar u výslechu, dostane od vraha nový e-mail, další předzvěst smrti. Vše nabere nový směr, když se ukáže, že se vraždy až podezřele podobají scénám ze známých detektivních románů…

Maestro

První kniha z řady detektivních Variací od Geira Tangena, autora nečtenějšícho norského blogu o detektivkách. Geir Tangen svůj žánr zná a se čtenáři si umí pěkně pohrát. Maestro je napínavá detektivka plná zvratů a dějových kliček, v níž si autor zároveň pohrává s celým žánrem a jeho konvencemi a čtenáři, který bude hltat stránku za stránkou, tak vedle pořádné dávky napětí nabízí i potěšení z hledání narážek na díla svých předchůdců.

Autor: Geir Tangen
Žánr:
detektivka
Nakladatelství:
Plus

Ukázka z knihy:

O čtyři roky později
NOVÁ BUDOVA HAUGESUNDSKÉHO DENÍKU
Pondělí ráno, 13. říjen 2014

Na obrazovce zářil jediný řádek. Text: Viljar Ravn Gudmundsson. Zamrkal. Pálily ho oči. Hodina pracovní doby zmizela v nenávratnu a Viljar zatím zvládl napsat jenom své jméno.
Zvedl zrak a zadíval se na Karmsundskou ulici. Zátiší s automobily v mlze a dešti. Architekti, kteří projektovali novou budovu, se možná domnívali, že prosklené stěny zajistí mediálním mravenečkům v otevřeném prostoru kanceláří neustálý přísun inspirace. Pohled ven však člověku přivodil minimálně stejnou depresi jako poslech alba Metallicy v úpravě pro Panovu flétnu.
Kanceláře byly zbrusu nové, ale deset let ve stejné redakci připadalo Islanďanu Gudmundssonovi jako deset let pomalého pouštění žilou. Radost z toho, že se mu podařilo odhalit něco, co vyvolalo odezvu v celostátních médiích, se rozplynula v každodenním shonu, kde není nic staršího než včerejší zprávy a nic nebledne tak rychle jako inkoust.
Pokusil se narovnat záda. Bylo mu teprve něco málo přes čtyřicet a věčné hodiny strávené nad klávesnicí už z něj udělaly úplného mrzáka. Rozhlédl se kolem a uvědomil si, že kromě něho všichni pilně pracují. Ťukání okolních klávesnic mu znělo jako šramocení švábů po parketách a šumění hlasů ostatních novinářů ho neskonale rozčilovalo. Nahradit staré oddělené prostory tímhle otevřeným kancelářským bludištěm mu připadalo jako neskutečná zhovadilost.
Kromě ticha postrádal Viljar ze všeho nejvíc svoje pohodlí. V hluboké masivní židli, kterou míval u svého starého stolu, se mohl opřít, poskytovala oporu celým zádům. Když potřeboval, mohl si v ní zdřímnout, pokud měl zrovna trochu klidu. Nové židle byly nízké a opěradlo tak tlačilo do bederní páteře, že člověk seděl, jako by měl v zadku zaražený kolík.
Viljar vyměnil nikotinovou žvýkačku bez chuti za porci žvýkacího tabáku a ještě jednou se rozhlédl kolem. Viděl to stejné. Jako vždycky. Čtyřmístné kóje, jedna vedle druhé, oddělené jenom metr a půl vysokými bílými příčkami s tmavě modrým kruhovým dekorem, které ze všeho nejvíc připomínaly jakési obrovské nehybné hard disky. Jednotvárnou scénu narušovalo jenom neskutečně ohavné a nepohodlné zelené posezení s barovým pultem, umístěné uprostřed kójí.
Vedle posezení stál šéfredaktor Johan Øveraas. Viljar ho pozoroval a musel spokojeně konstatovat, že jeho šéf má rozhodně blíž do důchodu než do nebe. Øveraas měl přesně ty vlastnosti, které měl mít správný střední manažer v koncernu, jakým byl Orkla Media – bezohledný, bez emocí a bez morálních zábran, ale vždy stoprocentně loajální vůči vedení.
Øveraas zachytil Viljarův pohled a přikolébal se k jeho kóji.
„Ty flákači jeden zasranej! Každej den se vypaříš dřív, než máš. Myslíš, že jsem úplně na palici? Myslíš si, že nevím, kdy kdo chodí domů?“
Øveraas se nafoukl jako balon, ale víceméně jenom tak hudroval. Viljar moc dobře věděl, na co šéf naráží. V pátek odešel z práce a nikomu nic neřekl.
„To tě musím chytit za koule, abys na to nějak reagoval, nebo budeš tak hodný a odpovíš, když s tebou mluvím?“
Poulil oči a v obličeji nabral modrofialový odstín.
Šéfredaktor ze sebe chrlil slova, jejichž použití by zvažoval i nejotrlejší rapper, člověk by podle jeho vyjadřování skoro hádal, že se narodil v severním Norsku. Ve skutečnosti vyrostl v rodině pastora v Torvastadu, jenom několik desítek kilometrů jižně od budovy Haugesundského deníku. Jako by se i po těch padesáti letech, které ho dělily od puberty, stále snažil nějak vymezovat vůči západonorskému pietismu.
Viljar se domníval, že článek, který mu Øveraas v pátek přidělil, dostane na starost některý z kolegů, kteří pracovali přes víkend, ale to se tentokrát nestalo. Na pondělní ranní schůzi se téma jako slimák znovu vrátilo na jeho stůl a článek měl odevzdat do dvanácti hodin.
Jinými slovy měl tři hodiny na to, aby sesmolil text o dvanácti stech slovech a další o šesti stech slovech o Sdružení duševně nemocných, jehož členům se nelíbilo, jakého zacházení se jim dostává při nekonečných cestách mezi lékařskými pohotovostmi, nemocnicemi, praktickými lékaři a psychiatrickými klinikami. Tentokrát varovali před tím, že těžce nemocní psychiatričtí pacienti se mohou volně pohybovat po městě, protože je systém nikdy nezachytí.

Viljar se na šéfa vlídně zadíval – bylo lepší ho trochu uklidnit, aby nevyskočil jako čertík z krabičky.
„V klidu! Měl jsem větry a nechtěl jsem to tady tím smradem všechno zamořit. Na tom článku teď dělám.“
Øveraas ještě pár vteřin postál a pak se jako obvykle rozhodl vybít svůj vztek na něčem materiálním, tentokrát mu posloužily dvě propisovací tužky na stole, které prostě při otočce smetl na podlahu. A pak se s dusotem vydal zpět ke kancelářskému ostrůvku.
Viljar si povzdechl, tužky zvedl a znovu se zadíval na informace k článku, který měl sepsat.
Bezkrevné. Nudné. Nezajímavé. Tato tři slova poměrně dobře vystihovala nejenom obsah článku, ale taktéž práci, která k jeho napsání povede. Nicméně o hodinu později měl už v podstatě většinu hotovou. Text zcela postrádal jakékoliv nadšení, vcítění či náznak zajímavého stylistického útvaru. Podobným článkům v novinách říkali PKV – politicky korektní výplň.
Viljar zazíval, pohodlně se nohama zapřel o koberec a bezmyšlenkovitě se na černé židli opřel. Zoufale vykřikl, když se židle naklonila a on jen tak tak neskončil na podlaze. Spěšně se rozhlédl kolem, aby zjistil, zda si toho někdo všiml, a pak bez jakékoliv korektury článek s odevzdaným povzdechem odeslal.
Připraven na první kuřáckou pauzu toho dne popadl svůj dlouhý šedý baloňák, který pořídil v charitním obchodě Armády spásy za padesát korun a který ho provázel poslední tři roky. Jak si to rázoval chodbou k výtahu, plášť za ním vlál. Jeden ze zaskakujících novinářů mu ze svého místa mávl na pozdrav, ale Viljar tomu zelenáčovi nevěnoval ani jediný pohled. Zastupující novináři se v hierarchii redakce nacházeli ještě níže než on. I když to bylo překvapivé.
Na parkovišti před budovou pokuřoval další kolega. Viljar se vydal zcela opačným směrem a zapálil si. Jestli něco nenáviděl ještě víc než politicky korektní výplň, tak to byly nudné kecy ko­legů. Viljar měl co dělat sám se sebou.
Trochu se v něm ozvalo černé svědomí, když si uvědomil, že zapomněl zkontrolovat, jestli se Alexander ukázal ve škole. Vzpomněl si na synovu poslední návštěvu. Alexander šel několik dnů po sobě za školu a Viljar vůbec nic netušil. Nedokázal se nějak vyrovnat s tím, že u něj teď jeho pubertální syn s diagnostikova­ným syndromem ADHD občas přebývá.
Co jsem udělal špatně? Vždycky jsme si tak rozuměli a rádi jsme trávili čas spolu. Teď z toho všeho zůstala jenom jakási prázdná skořápka. Co se sakra stalo?
Jeho bývalá, nebo „ta čarodějnice“, jak ji Viljar rád tituloval, trvala na tom, že Viljar musí od prvního dne převzít svůj díl zodpovědnosti. Dřív jí mohl syna vracet v neděli odpoledne, ale od chvíle, kdy Alexander dovršil šestnáct let, se u něj mohl objevit, kdy se mu zachtělo. Matka prohlásila, že to je přirozený vývoj, a Viljar nechtěl nijak protestovat, i když mu to ještě víc komplikovalo život.
Poslední potáhnutí, cigareta značky Prince padá k zemi a její majitel, který z ní vysál poslední zbytky života, pomalu opouští místo činu. Po chodbách se za ním nese pach vyhořelého tabáku… Dva nekuřáci demonstrativně nakrčili nosy, ale Viljarovi to bylo naprosto jedno. Všiml si, že Øveraas znovu postává u jeho stolu, a tak ztlumil touhu po další cigaretě nikotinovou žvýkačkou.
„Kdybych ti ty tvoje zasraný kuřácký pauzy strhával z platu, tak by ta tvoje výplata vážně za moc nestála, Gudmundssone.“
Šéf čekal s rukama zaklíněnýma ve špeku na bocích.
„Kdybys porovnal, kolik slov vyprodukuju oproti ostatním novinářům, tak bys mi naopak možná musel přidat. Každá mince má dvě strany, Øveraasi. To bys měl vědět, když si říkáš šéfredaktor.“
To tlustému šéfredaktorovi opět vehnalo krev do tváří.
„Do prdele, na délce přece vůbec nesejde.“
„Ne, jak jsem říkal... To bys měl vědět ty.“
Viljar se ušklíbl a protáhl se kolem šéfa, který teď vykazoval veškeré známky toho, že se co nevidět zcela přestane ovládat. Naštěstí kromě sebevlády ztratil i řeč. Øveraas se otočil, nakopl kytku stojící v květináči a opustil nebezpečné území, aniž se pus­til do otevřené bitvy.
Kdyby tam měl Viljar dveře, práskl by jimi, ale takhle si jenom nasadil sluchátka a sklíčeně se zadíval na to nekonečno za okny.

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace