Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Už jste podlehli, a teď vstáváte každé ráno o půl hodiny dřív a venčíte? Pak vás určitě pobaví vítězný rukopis prestižního klání autorů dětské literatury

13.04.2017
Už jste podlehli, a teď vstáváte každé ráno o půl hodiny dřív a venčíte? Pak vás určitě pobaví vítězný rukopis prestižního klání autorů dětské literatury

Autor: Albatros

Popisek: Vítězka literární soutěže Lucie Hlavinková

Nejen nadšené pejskaře určitě pobaví vítězný rukopis literární soutěže nakladatelství Albatros. Kniha Lucie Hlavinkové Projekt pes (ten můj) okouzlila porotu humorem a optimismem. A také poselstvím, že právě díky čtyřnohým parťákům se dají zvládnout všechny trampoty a těžkosti.

Kniha Projekt pes (ten můj) je sedmým rukopisem, který v Literární soutěži bodoval. Kvalitu knih, vzešlých ze soutěže, demonstruje například titul Kosprd a telecí, který byl v roce 2014 nominován na cenu Magnesia Litera. Humorný a místy i napínavý příběh malého Jendy, který se snaží všemi možnými i nemožnými prostředky získat psa, malé čtenáře rozhodně pobaví.

Jenda má na světě totiž jen jedno jediné přání – mít psa. Jenže jeho rodiče jsou zásadně proti. Jediný, kdo ho chápe, je babička, které se už ale všechno tak trochu plete. A tak s pomocí kamarádky Moniky, jejíž máma cvičí asistenční psy, vymyslí rafinovaný plán, aby rodičům dokázal, že psi můžou být strašně užiteční. Způsobí tak celou řadu vtipných, absurdních situací, a možná, možná nakonec přece jen dostane i psa.

Projekt pes (ten můj)

Literární soutěž nakladatelství Albatros je prestižní a v současnosti již tradiční soutěží pro autory dětské literatury. Svým zaměřením na tvorbu pro děti je v českém prostředí zcela ojedinělá. Jejím smyslem je podpora českých autorů, kteří svým přispěním mohou obohatit svět dětských knih.

Již od roku 2009, kdy byl vyhlášen první ročník u příležitosti 60. výročí vzniku nakladatelství, stojí Literární soutěž nakladatelství Albatros na třech pilířích. Prvním z nich je odborná porota, jejímiž členy jsou tradičně spisovatelé, literární redaktoři, novináři a vysokoškolští pedagogové. Dalším je průhlednost a anonymita – odborná porota nezná jména autorů, všechny rukopisy jsou označeny pouze čísly. Posledním je potom finanční odměna a příslib vydání knihy. Vítěz Literární ceny Albatrosu získá finanční odměnu a jeho rukopis vyjde do roka v nakladatelství Albatros.

Autor: Lucie Hlavinková
Žánr:
příběh o zvířatech, příběhy dětí, humor pro děti
Nakladatelství:
Albatros

Ukázka z knihy:

Vyklouzneme potichu ze dveří na zahradu a nevěřícně se zaposloucháme. Telefon se ozývá zpod hlíny na záhoně mezi saláty!
„Co to…?“
Hlavou mi bleskne strašlivé poznání. „Ricky!“
„To byl ten pes!“ vydechne šokovaně máma. „On ten telefon zahrabal!“
„No fakt!“ táta mezitím vydoloval přístroj zpátky a teď ho čistí od hlíny. Štěně bláznivě pobíhá kolem, vrtí ocasem a hrozně se mu líbí, že s ním hrajeme takovou parádní hru a hrabeme taky.
Zato já, kdybych měl ocas jako on, tak bych ho stáhl mezi nohy a zahanbeně sklopil uši. „Tak já už půjdu Rickyho radši vrátit…“
Máma stojí se založenýma rukama a tváří se přísně. Táta pucuje telefon o kalhoty a fouká do rýhy na boku, aby odstranil poslední zbytky hlíny. Vezmu celej schlíplej Rickyho na vodítko a beru ho zpátky k Monice. Takhle jsem si to teda nepředstavoval… Myslel jsem, že máma bude okouzlená štěnětem, pak ještě vyhraje tu soutěž… Vezmu štěně domů, naši úplně roztajou a první krok k získání psa bude v kapse. No jo, vidím, že Projekt pes bude složitější, než se zdálo…
Vracím Rickyho a slyším Moničinu mámu, jak s někým telefonuje. Strašně se leknu, jestli nemluví zrovna s mojí mámou, ale to je nesmysl, protože Moničina máma se do telefonu směje a pořád říká: „To si piš!“ a „Neboj, já už něco vymyslím.“ Kdyby volala s mojí mámou, tak by spíš říkala: „Já toho kluka PŘETRHNU!“ Nebo něco takovýho, ne?
Když dotelefonuje, ptá se, jestli bylo všechno v pohodě. Horlivě přikyvuju a říkám, že všechno dobře dopadlo, což není žádný lhaní, ale úplná pravda. Vždyť jsme ten telefon zase vyhrabali, ne? Moničina máma pak řekne, že si klidně občas můžu nějakýho jejich psa vypůjčit. Nevěřím vlastním uším. No tohle je naprostá BOMBA! Myslel jsem, že ji budu muset hrozně přemlouvat a prosit, když budu potřebovat jednoho z jejich psů půjčit, a ona mi je sama nabízí! To je jasný dobrý znamení.

Můj Projekt pes milión jeden musí pokračovat. Já se jen tak nevzdám! Jasně, že ta nemilá událost s telefonem mýmu plánu uškodila, ale jsem odhodlanej první špatnej dojem naprosto PŘEBÍT!
Další den projíždím internet, abych se dozvěděl co nejvíc o tom, jak psi pomáhají lidem. Štěňátko bylo sice roztomilý, což je super, ale taky trochu zlobivý a naši se jen tak zviklat nenechají. Potřebuju silnější kalibr. Naši musí pochopit, že pes může být naopak i UŽITEČNEJ. Našel jsem stránky o asistenčních psech, kteří umí poznat, když jde na jejich pána nějakej záchvat, například epileptickej nebo cukrovkovej.
Celej článek jsem pročetl a teď přemýšlím. Epilepsii teda naši rozhodně nemají, to bych si všiml. A co ta cukrovka? Máma mi přece říká, ať to nepřeháním se sladkostma, abych ji nedostal, až budu dospělej. Ona sama nic sladkýho skoro nikdy nejí. Je to proto, že se tý cukrovky bojí? Dostal jsem nápad…
Je jasný, že nemůžu jen tak koupit nějakou čokoládu nebo bonbóny, protože takový sladkosti jsou moc obyčejný a na mámu by nezabraly. Musím přijít na něco super speciálního, co prostě bude muset ochutnat. A už to mám! Na dovolené jsme poprvé viděli makronky, barevný, nadýchaný dobrůtky, který se samy rozpouštěly na jazyku. Máma z nich byla úplně unešená, jenomže jedna stála třicet korun, což je pěkná pálka na sladkost, kterou dáte najednou do pusy. Takže kdyby se mi podařilo makronky upéct, nejenže bych vyrobil nejlepší sladkosti na světě, ale ještě bych rodině ušetřil fůru peněz!
Našel jsem si na internetu recept, kterej vypadal fakt jednoduše, rozhodl se, že udělám makronky super barevný jako na fotkách, a vypravil se do obchůdku za rohem. „Dobrý den, prosil bych mandlovou mouku,“ požádal jsem prodavačku, což je taková mladá holka, která pořád žvýká žvýkačku a není zrovna moc ochotná.
„Co?“ vyprskla pobaveně. „Mandlovou mouku, jo?“ A dost IRONICKY se zasmála.
„No a taky ještě karamelovou esenci nebo pistáciovou pastu a potravinářskou barvu, nejlíp růžovou.“
Prodavačka otevřela pusu, až jí byly vidět všechny plomby, a rozesmála se tak, že jsem se bál, že jí ta žvýkačka zaskočí.
„Dobrej vtip, kluku. Ale na takový fajnšmekry tady nejsme zařízený. Mouku ti můžu dát normálně hladkou, potom karamelový mlíko v konzervě a obarvit něco můžeš tadyhle jahodovým sirupem. Bereš?“
Vzal jsem. Co jinýho mi zbývalo? Do nákupáku už bych to nestihl, protože hrozilo, že se máma vrátí z práce a ještě bych nebyl hotovej, a za druhé, mezi náma vůbec netuším, co je to ta karamelová esence. A mouka jako mouka, ne?
Vytiskl jsem si recept a položil ho na kuchyňskej stůl. Zajímavý je, že teď už mi vůbec jednoduchej nepřipadal. Co má třeba znamenat „bílky lehce našlehejte do polotuha?“ TY BLÁHO! Ať jsem se snažil sebevíc, vůbec jsem tomu receptu nerozuměl, kromě věty „nechte třicet minut odpočinout“. Tak tohle je teda fakt špatný… Zoufale jsem zapojil šlehač, ponořil ho do misky s bílkama a PRÁSK! Bílky vyletěly kosmickou rychlostí ven a připleskly se na stěnu nad sporákem, ohodily varnou konvici a taky jsem měl dost velkej díl na triku. Sakra! Do prčic! A ještě mě napadaly mnohem horší slova…
Letěl jsem do koupelny pro hadr a narazil na babičku.
„Co se ti stalo?“ zeptala se překvapeně a dívala se přitom na moje triko.
„Nic, babi. Narazil jsem na mimozemšťana a ten mě oslizl kosmickým slizem,“ odpověděl jsem dost netrpělivě, ale babička projevila svůj starej smysl pro humor a ze srdce se zasmála.
„Slyšela jsem, že něco kutíš v kuchyni. Vaříš pro toho mimozemšťana?“
„Mám pocit, že ten recept asi psali mimozemšťani. I když E. T. stačily lentilky… Chtěl jsem upéct mámě makronky, když jí tak hrozně chutnaly, ale nedopadlo to…“
„Makrónky, makrónky!“ mávla rukou babička. „To jsou nějaký moderní vymyšlenosti. Máma má ráda i normální pusinky. Jestli chceš, tak tě je naučím. Upečeme je spolu.“
Péct s babičkou bylo teda mnohem jednodušší než podle receptu, hlavně proto, že většinu práce udělala sama. Já jsem jí jenom četl čísla na váze, protože na displej už nevidí, a taky si málem spletla cukr a sůl, ale pusinky se nám povedly úžasně.
Vypadaly lákavě, voněly a nejradši bych se do nich sám hned pustil, ale musel jsem nejdřív vyzvednout Daisy, psa, kterého Moničina máma cvičí právě pro nějakého cukrovkáře. Představte si, že až bude Daisy úplně vycvičená, pozná, že se takovýmu člověku blíží záchvat, dokonce i v noci. Pak mu přinese džus v krabičce nebo mobil, aby mohl zavolat o pomoc! Daisy je překrásná fena zlatého retrívra s čokoládovýma očima a je hrozně hodná. Ta určitě neuteče jako Ricky, protože už je starší a rozumnější, za což jsem ve skrytu duše fakt rád.

Vložil: Adina Janovská

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace