RECENZE Nekonečné dny
08.04.2017
Foto: archiv spisovatelky
Popisek: Claire Fullerová (1967)
V roce 2015 Claire Fullerová získala Cenu Desmonda Elliota za nejlepší debut vydaný ve Velké Británii. Dostatečné ocenění její prvotiny? My tvrdíme, že ano. Navzdory dost trýznivému obsahu se tato vystudovaná sochařka drží jasně dějové linky, nepřehání. Uchyluje se vlastně do pozice jakési pozorovatelky těch běžných dnů. A co že se to za nimi ukrývá?
Svět za Velkým předělem se propadl do nicoty i se všemi jeho obyvateli. Zůstali jen dva z nich – osmiletá Peggy a její podivínský otec. V rozpadlé chatce uprostřed hlubokých lesů se učí přežít z darů přírody, a hlavně se sebou navzájem. Pak se ale jednoho dne z lesa vynoří tajemný vousáč Reuben a Peggy začne poznávat, že všechno je možná docela jinak, než jak jí otec vtloukal do hlavy. Co když žádný konec světa nenastal? Co když její rodný dům v Londýně ještě stojí a matka v něm stále čeká na její návrat? Nekonečné dny znamenají podle nakladatelů strhující příběh o temných stránkách člověka, ale i o krásách přírody, naději a přátelství.
A my pojďme hezky postupně. Do knihy se začtete velice rychle. Až nepřirozeně, chtělo by se podotknout. Začínáte (a vlastně i končíte) v listopadu 1985. Rychlým sledem událostí poznáte "úchvatnou" matku Ute, vypravěčku, jejího otce, jeho pár přátel. Jejich hobby vám možná zpočátku nic neřekne. Jsou to takzvaní ukrývači. Lidé, kteří se chystají na konec světa (odborníci prominou) a tomu podřizují vše. Tvoří si seznamy, ve kterých jsou nutné pomůcky, pomáhají si radami a tak podobně. Možná by stálo za to říct, že jsou to takoví novodobí poděsové. Ale to myslíme v dobrém, neboť se stačí podívat na skutečná diskusní fóra, kde se to podobnými návody a poučkami jenom hemží: zubní pasta z popela, určování severu, štětec z lipové kůry nebo výroba aktivního uhlí. Zkrátka a dobře lidé, kteří mají jiný pohled na okolnosti a budoucnost světa. Nic proti.
Také v Nekonečných dnech vám zpočátku přijde, že je to vlastně hezké sledovat. Místy se zasmějete, zamyslíte, jindy naštvete, ostatně stejně jako malá Peggy a její hudebně nadaná matka. Voda, pasta, cukr, káva, droždí, rýže, fazole, lančmít... Jenomže ty zvraty kniha podvědomě nabídne velmi brzo. A také nám přišlo, že jde do tuhého. Strohé dialogy (zejména mezi otcem a dcerou) naberou děsivý směr a spád, když se oba ocitají kdesi. Otec, teď už ne poděs, ale vyšinutý muž, se rozhodne, že společně zakotví někde v lese. Nejprve ve stanu, později v chatě. Zoufale zařízené barabizně uprostřed ničeho. Pořád málo? Psychický vývoj jeho postavy jde do tak zvrácených rozměrů, že malá dívka souhlasí s požitím jedovatých hub (Amanita virosa) a odchodem z tohoto světa. Matka je přeci pryč, umřela, je mi to líto... O tom, jak kniha dopadne, nebudeme psát. Ale že ve svých čtenářích to "něco nezvyklého" zanechá, na to se můžete spolehnout.
Autorka Claire Fullerová (1967) vystudovala na Winchesterské univerzitě sochařství a později se řadu let věnovala marketingu. V roce 2013 ukončila na stejné univerzitě studium tvůrčího psaní a v témže roce vydala svou prvotinu Nekonečné dny. Kniha vyšla nejen ve Velké Británii, ale také v USA a Kanadě a byla přeložena do několika jazyků. Do České republiky se dostala díky Argu, a to v evidentně nadšeném překladu Veroniky Volhejnové. Ta se ujala textu, který svým zaměřením nemá mnoho srovnatelných partnerů. Je to kousek komedie, ale především dramatu. Je to kus tragédie, ale i poznání. A asi je pravda, že všechno souvisí se vším.
Nám se na knize líbila i další věc: krásně detailní a vkusné popisy přírody, ale i domácnosti. Od černobílých fotografií až po škrábání brambor. Talent spisovatelky dokazuje nejen cena, o níž jsme psali v perexu, ale předně výrazná čtenářská odezva. Vesměs všechny recenze (ale i krátké, pocitové), jež jsme měli možnost vidět, titulu fandí. Překvapuje je stejně jako nás ta lehkost, vkus, pointa. To, že Claire Fullerová nepřehání dialogy, rozhodně není minusem. Částečně lineární děj, vyprávěný nejprve malou, později dospívající dívkou, má taky své přednosti. Nekonečné dny nejsou žádným mementem doby, tomuto označení bychom se urputně bránili. Jsou o strachu z ovlivňování druhých, o vymývání mozků, o návratu ke kořenům, k přírodě.
Ukázka z knihy:
Dneska ráno jsem v zásuvce sekretáře našla otcovu černobílou fotku. Nevypadá na ní jako lhář. Moje matka Ute odstranila z alb uložených na spodní polici v knihovně všechny ostatní jeho obrázky a zbylé rodinné a miminkovské fotky přeskládala tak, aby v albu nezbyly díry. Zarámovaná svatební fotografie, která stávala na krbové římse, je taky pryč. Na zadní straně téhle fotky Ute svým pevným rukopisem poznamenala: „James und seine Busenfreunde mit Oliver, 1976.“ Byl to otcův poslední snímek. Vypadal tam až neuvěřitelně mladý a zdravý, tvář měl hladkou a bílou jako říční oblázek. Muselo mu být šestadvacet, to je o devět víc než teď mně. (str. 5)
Název: Nekonečné dny
Autorka: Claire Fullerová
Přeložila: Veronika Volhejnová
Vydalo ARGO, 2017
Hodnocení: 88 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda