Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Ujmou se opuštěného dítěte, dají mu domov, péči a ochranu… Kdo? Toulaví psi! Co tedy vlastně dělá člověka člověkem?

19.03.2017
Ujmou se opuštěného dítěte, dají mu domov, péči a ochranu… Kdo? Toulaví psi! Co tedy vlastně dělá člověka člověkem?

Autor: teachingbooks.net

Popisek: Populární americká spisovatelka literatury pro děti a mládež Bobbie Pyron

Opuštěný malý chlapec nemá v krutém městě šanci na přežití. Nebo ano? Nakonec se ho přece jenom někdo ujme – věřte nevěřte, zachrání ho psí smečka. Srdcervoucí příběh podle skutečných událostí Srdce smečky vydalo nakladatelství cPress.

Kniha Bobbie Pyron, vycházející ze skutečných událostí, je nejen srdcervoucím příběhem o přežití. Mnohem víc nabádá k zamyšlení nad tím, že jsou zvířata leckdy mnohem lepší než lidé. Co ale pak vlastně dělá člověka člověkem? Když totiž malý Ivan přijde o matku, ocitne se úplně opuštěný v ulicích Moskvy. Šanci přežít krutou zimu má opravdu jen nepatrnou. Pomoc však přijde ve zcela nečekané podobě.

Srdce smečky

Nakonec se chlapce ujme smečka psů, kteří se mu na ulici brzy stanou víc než jen společníky: - poskytnou mu rodinu. Ivan, který míval tak rád pohádky, teď začne prožívat tu svou. On a jeho smečka bloumají po městě i venkově, vynalézají nové způsoby, jak nacházet potravu a bezpečný úkryt, utíkají před nebezpečím a žebrají o peníze. Jenže Ivan se nemůže před světem lidí ukrývat navždy. Když mu konečně lidé nabídnou pomoc, bude schopen ji přijmout? A bude o ni vůbec ještě stát?

Autor: Bobbie Pyronová
Žánr:
zvířata, děti, dobrodružství
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

„Neměj obavy, Anjo,“ řekl. „Kluk a já budeme mít spoustu času na seznámení.“ Úsměv měl velikánský, ale k očím mu nedosáhl.
A takhle to začalo.
Bral ji ven. Koupil mi rádio, aby mi dělalo společnost.
„To je rádio,“ řekl jsem a zvedl ho, abych ho ukázal mamince. Otáčel jsem knoflíky a držel si tu vzácnost u ucha. „Uslyším celý svět, jak mluví a zpívá.“
On si odfrkl. „V Rusku nikoho zpívat neuslyšíš.“
„Proč ne?“ nechápal jsem.
„Protože, chlapečku, tady jsou lidi moc chudí, než aby zpívali.“
„Ale my nejsme chudí,“ namítl jsem.
Zvrátil hlavu nazad a rozesmál se. Maminka mě přivinula k sobě. „Ne, nejsme chudí, můj medvídku.“
I on začal brzy zapomínat. Zapomínal chodit domů. Zůstával u nás se svými cigaretami a lahvemi vodky a ošoupanými botami u její postele.
„Už jsi moc velký na to, abys spal u mámy,“ řekl mi. „Jen malá mimina spí u mámy. Jsi snad mimino, Miško?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Je mi pět.“
Hodil mou oblíbenou deku a mou pohádkovou knížku na postel v obýváku.
„Ale maminka mě v noci potřebuje,“ řekl jsem a žmoulal v ruce lem košilky. Maminka přestěhuje ošoupané boty do obýváku, až se vrátí z práce, a moje deky vrátí zpátky k sobě. Věděl jsem, že to udělá.
Když chodívala z práce v pekárně, přinášela domů včerejší bochník černého chleba, brambory a zelí na polévku a pro mě sladkou žemli.
Toho večera se ale vrátila s prázdnýma rukama a smutnou tváří. „Přišla jsem o práci,“ řekla.
„Nemůžeš si dovolit přijít o práci,“ řekl on a černé oči se mu zúžily a ztvrdly. „Co budeme jíst?“
„Nemohl bys –“
Dal jí políček. Nikdy jsem neviděl, že by mou maminku někdo udeřil. Čekal jsem, že mu ránu vrátí. Jednou, dole ve vesnici, mě praštil jeden větší kluk. Moje maminka ho popadla a vytřepala ho za límec. Klukovi se rozšířily oči strachem a vzal nohy na ramena. A přesně to udělá i on.
Jenže maminka ho nepopadla za límec. Nevytřepala ho, až mu chrastily zuby o sebe. Přitiskla si dlaň na červenou tvář a řekla: „Promiň.“
Od té doby sedávali v obýváku a pili a kouřili a smáli se a hádali. A jemu se nelíbilo, že tam jsem, že sedím na své posteli v koutě.
„Zase na mě čumí, Anjo!“ říkal. „Proč na mě pořád čumí?“ Těžce přešel místnost a srazil mě z mojí postele. Popadl moje deky a mou knížku a hodil je do komory vedle kuchyně.
„Tamhle,“ řekl a oprášil si ruce, jako by se právě od něčeho ušpinil. „Tam budeš odteď spát.“ aminka stála za ním a proplétala si prsty na rukou.
Zavrtal jsem se do hnízdečka z přikrývek na podlaze komory. Moje pohádková knížka přistála na zaprášené polici se zaschlými kruhy od sklenic zavařované zeleniny, které nám už dávno došly. Jak plynuly dny a potom týdny, překrásný zlatý pták Ohnivák na obálce knížky byl čím dál hůř ušpiněný a umaštěný; na další polici ležela hromádka papíru na vyhození a moje oblíbená tužka. Když jsem nemohl spát zimou nebo vzteky, kreslil jsem si obrázky. Obrázky ohniváků, strašné čarodějnice baby Jagy, domů kráčejících na muřích nožkách, mluvících loutek, obrů a vlků s křídly na hřbetě.
Zpoza dveří komory stoupaly a zase utichaly jejich hlasy.
„Proč nemůžeš pochopit, že by mu bylo líp v sirotčinci?“
„Nemůžu ho dát pryč!“
„Nedokážeš uživit ani sama sebe,“ říkal jeho hlas. „A kromě toho se mi nelíbí. Je divný.“
„Není na něm vůbec nic divného.“
Tříštění skla. „Buď on, nebo já, Anjo.“
„Ne! Prosím tě, nechtěj po mně…
Další rána. Zvuky vzteklých, kopajících nohou dole na zemi.
„Ty blbá krávo!“ Buch.
„Ne!“
Pak rána. Výkřik. Zadunění. Zasténání.
Ticho.

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace