RECENZE Emil Hakl, Umina verze

Foto: repro Youtube

Popisek: Emil Hakl:

Troufneme si říci, že Hakl nikdy nebude patřit mezi výstavní klenoty české literatury. Je moc přímý, sem tam užívá vulgární výrazy, nevyžívá se v klenutých souvětích a barvitost přídavných jmen je mu také dost cizí. Navzdory tomu všemu je pro nás jedním z nejlíp čtených spisovatelů. To ostatně dokazuje i ve své nejnovější knize.

Vystačíte si s pár postavami a pocity, jaké běžně znáte. Máte tu dvaačtyřicetiletého Ef, Smrťáka, „umělou ženu“, domovnici Pondělákovou a samozřejmě i hlavní město naší republiky. To sice nehraje hlubší roli, ale Haklova popisnost pravidelně odvede pozornost, že si jistě i mnoho čtenářů této knihy vybaví, jak se na těch různých místech procházeli. Ani v písmenu Ef není třeba hledat Kafkovy metafory z Procesu nebo Zámku. První písmeno křestního jména František.

Během pěti kapitol, přičemž čtyři podává hlavní postava Ef, tu zbylou „ona“, se dostanete pod kůži de facto lidské existence. Tu ovšem uvozuje už citát zkraje knihy, jehož autorem je současný ruský spisovatel, nejvydávanější a nejpřekládanější ruský autor science fiction Viktor Pelevin. Ten citát zní: „Situace moderního člověka není jen zoufalá – je takříkajíc nepřítomná, protože člověk téměř neexistuje.“

Co si pod tímto složitým spojením, blízkém i Patočkově fenomenologii, představit? Snad jen to, že na otázku odpoví Haklův román. Věnujme se proto ději.

Díky jistému nedopatření, náhodě, se náš hrdina ocitne bez klíčů od bytu (nechal je zřejmě na botníku) a bloumá Prahou. Po pár hodinách zjistí, že většina známých není doma (je léto a navíc svátek) a on je nucen přespat venku. Už zde bychom rádi vypíchnuli autorův cit pro detail. Ten je navíc doprovázen obrazy – fotografiemi Zuzany Lazarové. Ty jsou v podstatě kamerou děje. Ke grafické stránce titulu se ještě dostaneme. Náš hrdina potkává výše zmíněného Smrťáka, dostává od něj (že prý nanejvýš na pár měsíců) umělou ženu, kterou (ačkoli to zprvu neví) musí otestovat. Sbližování obou figur probíhá pro Hakla typicky: samovolně, zlehka, automaticky. Jak se kniha jeví zpočátku nenápadně, hloubka je právě ve vzájemných „profánních“ dialozích Ef a jeho „umělé ženy“. To ostatně dokazuje i „její“ kapitola, nesoucí název celé knihy. Oba se do sebe takříkajíc zamilují a původní ostych přechází v potřebu. O tom, jak dopadnou, si přečtete sami. Konec vás vrátí znovu na začátek. Do obyčejných chvil i pocitů zmaru, radosti.

Hakl ve své břitké próze nabízí jednoduchou úvahu: co bude, až lidstvo nebude. A zároveň ukazuje, že i povrchnost a všednost může být východiskem.

K tomu celému mu zdatně pomáhá grafická stránka. O fotografiích jsme napsali. Jenomže ona celá ta kniha je barvitě vymyšlena. Sundáte-li obal, v jeho vnitřku máte plakát. Některé z fotografií mají užší formát a dají se rozložit. Všechny ty detaily podtrhují promyšlenost a pečlivost, s jakou Umina verze vznikala.

Emi Hakl se na poli naší literatury blýskl již před více než deseti lety. Za svůj román O rodičích a dětech získal v roce 2003 Magnesii literu, totéž před třemi lety za Skutečnou událost. Vzhledem k faktu, že jde o dvorního spisovatele Arga, dodejme, že právě toto nakladatelství je pod jeho veškerou tvorbu podepsáno.

Umina verze je zdánlivě prozaická kniha. Svou hloubku získá ve chvíli, kdy si budeme schopní připustit, že nemusí jít o fikci.

Název: Umina verze
Autor: Emil Hakl
Vydalo ARGO, 2016
Hodnocení: 85 procent

Vložil: Zdeněk Svoboda