Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Když jde o lásku, býváme vážně nepoučitelné. Proč si neustále obouváme boty, které přece vždycky tlačily…

05.01.2017
Když jde o lásku, býváme vážně nepoučitelné. Proč si neustále obouváme boty, které přece vždycky tlačily…

Autor: ČT

Popisek: Spisovatelka a novinářka Bára Nesvadbová

Nevěra, sex bez závazků, nešťastná láska, šťastné flirty, trable se střídavou péčí o potomky… Populární Bára Nesvadbová přichází s další porcí zážitků ze života, v nichž se velmi často najdeme. Její knihu Laskonky vydalo nakladatelství Motto.

Proč si neustále obouváme boty, které přece vždycky tlačily… Může existovat nevěra, která nezraňuje? Opravdu lze mít sex bez závazků? A kdy přijde po střídavé péči i střídavá povinnost a role rodičů se konečně vyrovnají? Povídky o nešťastné zamilovanosti a šťastných flirtech. Láskonky jako Laskonky. Nenechte si ujít další krátké texty pro dlouhé večery od Barbary Nesvadbové, doprovázené tvorbou Pasty Onera.

Pozval mne na rande nový muž. Cizí pán. Pán, který se mi i líbil a kterého jsem nesbalila pokoutně na ulici cizího města, ani mi nezůstal mezi bývalými ‘na čekačce‘. Seznámili nás přátelé – důvěryhodná cesta, že? Zcela nový zážitek mne tedy čekal. Počítala jsem, kolikátý asi tak. Třeba stodvacátý? To možná trochu přeháním. Trochu…

Slíbila jsem svým blízkým i sobě, že s raněním skončím ve čtyřiceti. Abych neobtěžovala okolí. Také jsem slíbila, že ve čtyřiceti si poprvé dopřeji vejce do skla v kavárně Savoy. Že jako přestanu počítat kalorie a muže vymažu. Jenže, nedlouho po kulatých narozeninách mi došlo, že potřebuji odklad. Tak v padesáti? Vždyť i na těch vejcích je přece nejpřitažlivější představa, jak dobrá asi jsou…

Laskonky

Barbara Nesvadbová se narodila 14. ledna 1975 v rodině dvou lékařů, její matka Libuše pracuje jako psychiatrička, otec Josef psal sci-fi. Vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a v současné době je šéfredaktorkou magazínu Harper’s Bazaar. V roce 1997 vydala svou prvotinu Řízkaři a poté další knihy – Bestiář (stejnojmenný film natočila režisérka Irena Pavlásková), Život nanečisto, Pohádkář (opět stejnojmenný film natočil režisér Vladimír Michálek), Brusinky, Borůvky, Přítelkyně, Pralinky, Garpíškoviny a Tři maminky a tatínek. Je autorkou námětu a spoluautorkou scénáře k filmům Bestiář a Pohádkář. Založila nadační fond Bazaar Charity, který podporuje mentálně handicapované spoluobčany, aktivně pracuje pro neziskovou společnost Etincelle a zároveň podporuje Unicef a Helppes.

Autor: Barbara Nesvadbová
Žánr:
povídky, čtení pro ženy
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Tomáš nikdy předtím ženatý nebyl. Dita už dvakrát. První manžel se ztratil někde v tmavém parku Hlavního nádraží. Chemicky upravené látky mu byly přednější než její skvěle propečené kuře s šalvějí a domácí nádivkou. Druhý muž jí nechal Julii. Vždy říkala, že hezčí dárek nedostala. Pochopitelně. Jen hořkost ze zkušenosti, to jasné zklamání, to nikdy ze vzpomínek nevymizelo. S Julinčiným tátou žila i ve srubu. Lozila s ním po skalách. To nenáviděla. Bála se. Porodila jeho dítě v jejich dřevěné kuchyni. Protože on přece nesnášel instituce, kam v jeho vnímání spadalo i bezpečí porodnice. Prokousla mu břicho. Ještě chvilku, když kojila a prskala na všechny příchozí, ať zmizí z jejího miniteritoria, které si úzkostlivě chránila jak stará, naježená kočka, ještě tu chvilku ji toleroval. Snad měsíc? Nebo možná spíš jen tři týdny. Pak zmizel. Definitivně. Nikdy více se neozval. Ji samozřejmě nenapadlo ho hledat. Vždyť proč? Kvůli alimentům? To přeci jen ne. Mrzelo ji, že Julie nemá mužský vzor. Archetyp milujícího tatínka. Sama pocházela ze stabilní rodiny dvou architektů. Táta ji naučil všechna domovní znamení. A jasně, nejen ta. Přinesl domů ty nejlepší knihy. Dojel s ní na každou výstavu, kterou chtěla vidět. Dokonce ji podržel, i když utekla z vejšky, když maminka přikládala na vlastní spánky mokré utěrky a starosvětsky se křižovala, co že z té holky bude. Odjela meditovat na Kypr. Dva roky pásla kozy a jedla kořínky. Jedla, co našla. Co jí kdo dal.
Když se pak vrátila, tatínek ji jen objal. Zařídil jí místo na škole, kde učil jeho kamarád z dětství. Jasně, nebyla hned učitelkou. Ale i jako vychovatelka našla svoje vlastní místo, které ji bavilo. Těšilo. A které ji od počátku puberty poprvé smířilo i s maminkou. Opravdu. Její vlastní máma přestala okatě preferovat mladšího bratra. Dokonce se za ní do družiny přišla podívat. A pohladila ji po hlavě. Po kolika letech? Po deseti? Nejméně. Tolik let trvalo, než se maminka znovu dotkla jejích vlasů. Táta ji přinesl i první knihu na překlad. Nevědomky objevil její talent. A velkou lásku pro slova.
Tomášovi se nezdál příbytek, kde žila. Možná se i lehce štítil? Ne, to snad ne. Jen knih, květů a všeobecného nepořádku bylo kol postele na stylového finančníka příliš. A to ho ještě neseznámila s dcerou, klaplo jí v hlavě. S dcerou, se kterou večeřívá na parketách Tesco žervé. Pro kterou nikdy nevaří. A která nejenže nepoužívá vidličku, neumí stolovat třikrát denně, ale jistě ani není schopna, či ochotna, prostě zvyklá spát ve své vlastni posteli.
Vždyť kdo by to nepochopil, zbyly si spolu samy. Držely se. Do tří let ji nosila v náručí. Opičí ruce jí z toho zůstaly. A pokročila skolióza. V noci spávaly na dece u knihovny. A objímaly se. Každou noc. Julie nebyla schopna zabavit se bez Dity. A proč by také byla. Vždyť Dita byla jejím jediným pojítkem. Mostem k okolnímu světu.
A také jejím jediným rodičem. Jistotou.
Když Tomáš vkročil poprvé do pokoje pozdě večer, když naplánovala seznámení, když se rozhodla, že zkusí model středostavovská rodina let osmdesátých, nikdo na světě nebyl nervóznější. Nikdo neměl větší trému. Nikdo neměl větší strach.
Dcera byla protivná. Žárlivá. Majetnická.
Tomáš se snažil.
Nejhorší půlrok v roli maminky Ditu čekal. Nejhorší. Snažila se přibližovat mantinely. Hranice muže, který používá perfektně vyžehlený látkový kapesník s monogramem, a pětileté holčičky, která rozsype bonbony na podlahu, aby si vybrala ten nejchutnější. A pak je sní všechny.
Korigovala Julii, co to šlo. V rámci vlastní zamilovanosti si dokonce vmluvila, že dcera regule potřebuje. Že potřebuje pravidla. Jako by snad ona sama pět let nevychovávala bez zákazů.
,,Dítě musí ctít dospěláky. Musí se přizpůsobit. Naučit se, že není vždycky na světě první.“ Deklamoval Tomáš.
Lesní školku vyměnili za klasickou vršovickou mateřinku. Umaštěné vlasy za cůpky. A Julie se poprvé učila spát po obědě. Proces to byl pozvolný. A vlastně až dnes dokáže Dita s chladnou hlavou zanalyzovat, co přesně se stalo. Julie ji vyměnila. Po pláči, vzteku, dohadech a zklamání. Po prosbách i výčitkách. Po nenávisti, a dokonce i bezhlavém bouchání pěstičkou, začala Julie Tomáše absolutně adorovat. Pochopila, že on je ten silnější. Ten hlavní. Muž.
A teď zmizí? Teď odejde? Opustí je?
Asi ano. Možná.
Ne. Určitě. Kdesi uvnitř vlastního těla, ne v srdci, ani v mozku, ba ani v děloze, ale tam kolem pupíku Dita zcela jistě cítí, že on už se nevrátí. Že všechno skončilo.

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace