RECENZE Antti Tuomainen, Důl
28.11.2016
Foto: stránky autora
Popisek: Antti Tuomainen
S finským spisovatelem Antti Tuomainenem jsme se setkali poprvé. Ačkoli už v anotaci k jeho předešlým titulům stálo, že jsou plné uvěřitelných dialogů, svěžího větru a nápaditých přesahů, není nad to se o tom přesvědčit.
Kniha Zlín v minulosti vydala dva jeho tituly. Moje temné srdce, napínavý psychologický thriller o posedlosti a pomstě a Léčitele. Jeho děj se odehrává v Helsinkách blízké budoucnosti, kdy fatální změna klimatu přinesla do zdejších ulic kromě přívalů vody také chaos, utečence, narůstající zločinnost a epidemie různých chorob.
V podobném duchu, ačkoli pevně zasazeném do času i prostoru, sledujete i hlavní postavu Dolu, novináře Janne Vuoriho. Ten jednoho dne dostane e-mail. A jak praví anotace knihy: jistý niklový důl na severu Finska vážně poškozuje životní prostředí, činnost dolu provázejí nezákonné machinace, propletenec vlastnických vztahů je neprůhledný a celá situace hrozí v dohledné době katastrofou.
Novinář se pustí do své práce, kterou nakonec rozplete. Nic zvláštního, chtělo by se říci. Ale v tomto ohledu, právě v něm, se Antti Tuomainen ponoří ještě do jiných úhlů vyprávění. Prvním je rodina, druhým pak vztah s otcem. Začněme odzadu. Pakliže si dobře pamatujeme, vztah syna a otce se přeruší už v prvním roce "novinářova" narození. Otec, který své výčitky několikrát z pohledu třetí osoby připustí, se zničehonic objeví na scéně. Jeho poloha je věrohodná a velmi zajímavá. Naznačme, že jak se novináři straní popisů a přídavných jmen, jeho charakteristika se těmito dvěma aspekty jen hemží. Novinářův otec je totiž (nájemný) vrah. Ani zde se nejedná o klišé, i zde totiž autor nahlíží na člověka z několika stran. Otec sice vraždí, podle svých slov jen ty nesprávné muže, ale zároveň je plný boláků a ran z minulosti. A vzhledem k blížící se penzi potřebuje už jen pár „kšeftů“… I když se někomu může zdát, že vztah obou je velmi povrchní a nevysvětlený, nám přišel jako ideální. Novinář není muž citu, a to ani v práci, ani v rodině, natožpak aby se vyptával, co jeho táta uplynulou dekádu provozoval.
Druhým pilířem je právě zmíněná rodina. Janne Vuori má manželku a dceru. Vztah je typický pro zaneprázdněné partnery. Nefunguje. Strohé dialogy, časté ticho, absence jakékoli náklonnosti a jediné zdánlivé pojítko: dcera. V těchto třech mantinelech staví Tuomainenem celkem silný a pochopitelný příběh. Na půl se vydáte do nepříjemných míst, která jsou a budou plná sněhu, mrazu, tajících vloček a napůl obrovských peněz, odpovědnosti, podrazů a smrti.
Ve všech ohledech je jasná jedna věc: Příběh měl finský autor, který před pěti lety obdržel prestižní cenu Vuodenjohtolanka (volně přeloženo Stopa roku) udělovanou finským Klubem přátel detektivek, vymyšlený a promyšlený do posledního detailu. Jakoby se držel okřídlené fráze, že kde něco končí (vztah), něco jiného začíná (kauza). A že by mnoho čtenářů postavilo rodinu na první místo, o tom sice můžeme být přesvědčení, ale realita je často docela jiná.
Kniha je přibližně čtyřhodinovým maratónem za zprvu nejasnými okolnostmi uprostřed chladu a sněhu. Nemá žádnou výraznou slabinu a není v ní ani nic, co by nám vyloženě překáželo. Autor se zdržuje zbytečných popisů, příběh vypráví v ich-formě (vyjma například otcových návratů do minulosti) a tempo opravdu udržují právě ty výše zmíněné dialogy. Za nás jde o příjemnou volbu, kterou rádi doporučíme.
Autor: Antti Tuomainen
Název: Důl
Překlad: Vladimír Piskoř
Vydala Kniha Zlín, 2016
Hodnocení: 80 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda