Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

V Československu ho vyloučili z reprezentace a odsoudili k pokutě 150 000 dolarů… Jak se ukázalo, do USA komouši Lendla vyštvali sami. A hloupě: Janoušek byl u toho

20.10.2016
V Československu ho vyloučili z reprezentace a odsoudili k pokutě 150 000 dolarů… Jak se ukázalo, do USA komouši Lendla vyštvali sami. A hloupě: Janoušek byl u toho

Foto: Youtube, repro

Popisek: Ivan Lendl dnes. Už je spíše Američan než Čech

UKÁZKA Právě vychází knižní novinka ´Byl jsem u toho´ známého českého publicisty Jiřího Janouška o Lendlovi, Werichovi i Hušákovi… Tři reportážní příběhy, tři různé osudy mužů, kteří se zapsali do dění v české společnosti. Každý v jiné oblasti a jiným způsobem. Jak proběhlo Lendlovo stoupání na tenisový trůn? Jaký byl Werich na sklonku svého života? A proč vsadil Hušák Sazku do hry o arénu? Všechny příběhy nové knihy Byl jsem u toho spojuje mistrovství vypravěče, známého publicisty Jiřího Janouška, mimo jiné také spoluautora knižních vydání rozhovorů Na Plovárně.

„Těžko říct, co mě na těch třech příbězích tak přitahovalo. Werichovo tušení blížící se smrti?  Hušákova touha zapsat se do dějin a furiantská posedlost mít ve všem pravdu? Lendlův přesně kalkulující mozek, sebekázeň a odhodlání být pánem svého osudu? Snad alespoň v  pozadí jsou znát stopy domácích poměrů, ve kterých se ty příběhy odehrávaly: Werichova samota v bezčasí sedmdesátých let. Lendlovy peníze a sláva v konfrontaci s rostoucí bezradností bývalého režimu v letech osmdesátých.  A  Hušákovo  podnikání mezi pomníky privatizačních omylů s jejich zamotaným právním stavem na začátku nového tisíciletí,“ říká Jiří Janoušek o své knize Byl jsem u toho, která v říjnu vychází v nakladatelství Práh.

 

Jan Werich při oslavě zlaté svatby, dva roky před smrtí

Jiří Janoušek: Byl jsem u toho

Vydává Práh, 364 stran + dokumentární fotografické přílohy

Doporučená cena 330 Kč

 

 

V novém světě

První návštěvy Ameriky v něm vyvolaly zmatek. Všechno mělo jinou dimenzi – auty, mrakodrapy, supermarkety počínaje a věčně spěchajícími, energickými, sebevědomými lidmi konče. Amerika mu připadala bezohledná i krásná, probouzela v něm úzkost a zároveň ho přitahovala.

Návštěvu po návštěvě se jí bál míň a obdivoval víc. Zato návraty domů v něm zanechávaly stále smíšenější pocity. Když ho máma přivazovala na šňůru k sloupku na kurtě, byl příliš malý, než aby si to pamatoval. Ted' si tak připadal. Pokrytecké vyjednávání funkcionářů o penězích, handrkování o povinnosti hrát ligu, tohle říci šeptem a tamto nahlas, o tomhle proboha nemluvit vůbec.  Stále víc ho popouzelo, že neexistují jasně stanovená pravidla, že nejsou jednoznačně určena práva a povinnosti. Že místo toho je vše podřízeno nevyzpytatelnému posuzování, co se hodí a co ne, kdy se to hodí a kdy ne. „Nesnášel jsem tuhle nepředvídatelnost a nejistotu, protože mě připravovala o klid, ubírala na sebevědomí a především mi bránila kontrolovat můj vlastní život.“

Bydlí ve Fibakově domě v Conecticutu a rozhlíží se, kde by si pořídil vlastní dům. Navenek ještě udržuje zdání a mluví vyhýbavě, ale uvnitř zraje rozhodnutí. Chce žít v Americe. Ještě nepřekročil Rubikon, je to jeho tajemství sdílené jen s Wojtkem. Když však na to pomyslí, pociťuje úzkost. Kým je v Americe? „Ty komunistický parchante!“ vmetl mu do tváře Eddie Dibbs při výměně názorů po zápase.  „To vás tam neučili!“ zakřičel na něj posměšně jiný hráč, když Ivan z nevědomosti nedal šatnářům spropitné. Ve chvíli, kdy se odhodlává dobývat Ameriku, uvědomuje si, že je v ní jako nahý v trní. Všechno je tu jinak, chování a jednání lidí, zvyky i pravidla. Musí to dohánět, ale nemá čas, denně je vystavován novým zkouškám. Vyhrál v Houstonu svůj první velký turnaj a z tiskové konference odcházel v panice, vyvedený z míry otázkou „Kdy budete emigrovat?“, která byla položena se stejnou samozřejmostí jako ty ostatní o průběhu utkání. 

Dištanc

Začalo to nevinně. Začátkem května 1983 zavolal Lendlovi manažer firmy Proserv a nabídl mu účast v exhibičním turnaji ve městě Sun City v  Bophutatswaně. Termín byl volný, odměna lákavá.

„Kde to je?“ zeptal se Ivan.

„Vedle Jihoafrické republiky.“ 

„To patří k Jihoafrické republice?“

„Ne, je to samostatný stát.“

Formálně snad, fakticky sotva, protože vytvoření tohoto a několika dalších satelitních loutkových režimů bylo vesměs všude na světě odsouzeno jako politický manévr Jihoafrické republiky a vyjádřeno diplomatickým bojkotem takto vzniklých států označovaných za bantustány.

Lendl tohle zjistil, až když zprávy o chystané exhibici a jeho účasti proskočily novinami a z Prahy ho začali zoufale shánět. Do Wimbledonu mu Kodeš přivezl dopis předsedy ÚV ČSTV Antonína Himla s pokynem, pravda zdvořile formulovaným, aby účast odřekl. V patách Kodešovi šel Lendl senior. Po hodinově diskusi s otcem Ivan souhlasil a vydal se hledat ve Wimbledonu přítomného organizátora turnaje, aby mu sdělil, že se nezúčastní, protože k tomu nemá od své vlády souhlas.

Uplynulo sotva osmačtyřicet hodin a z New Yorku přišla zpráva, že organizátoři turnaje podávají žalobu na společnost Proserv a Ivana Lendla osobně pro porušení smlouvy a žádají vysoké odškodné. Byla to bezvýchodná situace.  Z jedné strany jasný zákaz od československých úřadů a nejasná hrozba jemu i rodičům v případě neuposlechnutí. Z druhé strany jasná a nevyvratitelná žaloba, vyčíslená škoda a krach spolupráce s firmou Proserv, která se začala slibně rozvíjet.

Když se o deset dní později ze Sun City Ivan Lendl vrací, hořce medituje. V pase má razítko státu Bophutatswana, kde tiskl ruku prezidentovi černé pleti a při veřejném tréninku pro děti, který tvořil součást kontraktu, byl kurt plný malých černoušků. V Československu ho s odvoláním na politiku apartheidu vyloučili z reprezentace, odsoudili k pokutě 150 000 dolarů (tolik údajně činila odměna za exhibici) a na jeho jméno uvalili embargo ve všech sdělovacích prostředcích.

Ivan se zatvrdí a vzkáže, že s trestem ani pokutou nesouhlasí. Do Československa se nechystá a co bude později, to se uvidí. Doma roste nervozita. V listopadu odjede čtyřčlenná delegace ve složení Kodeš, Kukal, Pála a otec Lendl, v té době člen předsednictva tenisového svazu, do Lucemburska. Vezou s sebou text dohody mezi ČSTV a tenisovým svazem s Ivanem Lendlem o státní reprezentaci v letech 1984—1994.

Není to složitá dohoda. Lendl se zavazuje reprezentovat v Davisově poháru, případně v Poháru národů, nehrát v Chile, Izraeli, Tchaj-wanu a Jihoafrické republice včetně jejich satelitních států a odvádět každoročně daně ve výši, která bude stanovena po vzájemně dohodě. ÚV ČSTV a tenisový svaz se zavazují mu umožnit legální pobyt v zahraničí, zajistit při domácích startech či návštěvách potřebnou ochranu jeho práv a umožnit vycestování i jeho rodičům.

Ivan text podepíše s jedinou výhradou, kterou vyznačí na smlouvě samotné i v připojeném zápise. Umožnění legálního pobytu v zahraničí požaduje formou vystěhovaleckého pasu. V tomhle má jasno. Bude platit daně, ale nic víc. A chce mít jistotu, že neporušuje zákon, když si s vydělanými penězi dělá, co uzná za vhodné. Dobře ví, že takovou jistotu mít nemůže, dokud bude považován za devizového tuzemce, kterému zákon č. 142 Sb. z roku 1970 v paragrafu 15 ukládá povinnost převádět všechny pohledávky ze zahraničí do ČSSR a stanoví k tomu přesné lhůty. Proto chce získat statut devizového cizozemce a k tomu potřebuje vystěhovalecký pas. O tom, kolik vydělává, úzkostlivě mlčí, aby nepopudil komunistický aparát, ale také ví, že Stb po tom pátrá a pečlivě sbírá informace.

Delegace se vrátí domů se smíšenými pocity. Dohoda je sice podepsaná, ale s dodatkem, kterému se v Praze každý vyhýbá jako čert kříži. Ivanovi se to však jeví jako jediné východisko a dožaduje se vystěhovaleckého pasu. Proč mám chodit ke kováříčkovi, řekne si posléze a v lednu 1984 napíše dopis. V něm připomene okolnosti svého startu v Bophutatswaně a vyjádří lítost, že jeho chování vrhlo pochyby na politiku země, vysvětlí představy o své tenisové budoucnosti a sportovní reprezentaci Československa, za jehož občana se považuje a které si nepřeje ilegálně opustit. Proto žádá o vystěhovalecký pas, který je jak v jeho, tak v státním zájmu. „Nepřišel bych tak o československé občanství. Umožnilo by mi to reprezentovat ČSSR na mezinárodních turnajích a soutěžích. Vyřešilo by to i moji finanční situaci,“ vysvětluje v dlouhém, pečlivě formulovaném dopise.  Adresátem je ministr vnitra Vratislav Vajner, kopie na vědomí putují na ústřední výbor KSČ a na vedení Československého svazu tělesné výchovy. 

Ivan Lendl s Borgem

Při startech na turnajích se za jeho jménem objevuje zkratka Československa a tam, kde si potrpí na vlajkovou výzdobu, visí naše národní barvy. Jako bydliště však Lendl už uvádí Greenwich, Connecticut ve Spojených státech, a na otázku, zda se ještě cítí Čechem, lakonicky odpovídá: „Narodil jsem se tam.“ Když se ho v té souvislosti zeptá reportér Spieglu, zda se mu stýská, vysvětlí: ,,Byl jsem od útlého věku a tak často z domova, že definice vlasti se pro mě stala abstraktní. Můj domov tvořili rodiče a tenis. Rodiče za mnou jezdí a tenis jsem si odvezl s sebou.“

Od odeslání žádosti o vystěhovalecký pas uplynulo několik měsíců. Lendl urguje odpověď. Z Prahy přichází zpráva, že jeho žádost se bude řešit po zaplacení pokuty. Sice nerad, ale podvolí se. Napíše dopis, ve kterém přijímá trest, a vyplní šek na 150 000 dolarů. Zdá se, že krize je zažehnána. Oba dokumenty dorazí v červnu 1984 do Prahy. Nedočkavé předsednictvo tenisového svazu ukončí na nejbližším zasedání Lendlovi trest a schválí jeho nominaci pro daviscupové střetnutí s Francií.

V červenci přijíždí Ivan do Československa po více než dvouleté pauze. Vrací se do země, kde přestal existovat a jeho jméno zmizelo ze stránek novin, televizních obrazovek i rozhlasových vln. Necítí se zdravotně v pořádku a je z toho všeho hodně nervózní.  „Málokdy jsem ho viděl v tak špatném psychickém stavu,“ přizná otec.

Los Ivanovi přisoudí zahajovací utkání s nepříjemným Lecontem. Francouz hraje dobře, Lendl špatně a prohráváme jedna nula. Druhý den se na utkání čtyřhry, ve které Lendl nestartuje, přijde podívat ministr vnitra Vajnar. Himl s Kodešem zavedou lvana do čestné lóže a představí ho ministrovi. Kodeš se pak musí vrátit na svou židli nehrajícího kapitána vedle kurtu. V lóži padne pár bezvýznamných vět a pak se rozhostí ticho přerušované sporadickými zdvořilostními frázemi. Lendl se domnívá, že vše, co chtěl říci, uvedl v žádosti, kterou ministrovi zaslal, a proto čeká na jeho reakci.  Ministr mlčí, protože generální tajemník strany a prezident republiky Husák se postavil proti dohodě.

Kdo je Jiří Janoušek? 

Jiří Janoušek (1943) je známý český novinář a publicista. Absolvoval pražskou FAMU a Institut politických věd v Paříži (1969). Během studií přispíval do časopisu Mladý svět, kde pak pracoval 14 let jako reportér. V roce 1983 vedl zakázkové oddělení Filmového studia Barrandov, v letech 1984–1991 byl ředitelem Československého filmexportu. Od roku 1991 působil v reklamě, zprvu ve vedení nadnárodních agentur MARK BBDO a HAVAS. V roce 2005 byl zvolen ředitelem Asociace komunikačních agentur, kde působil do roku 2014. Několik let zastupoval reklamní průmysl zemí střední a východní Evropy v řídícím výboru Evropské asociace komunikačních agentur se sídlem v Bruselu. Jeho první publikace se věnovaly nové vlně čs. filmu: Tři a půl (Forman, Chytilová, Jireš, Juráček) z roku 1965 a Tři a půl podruhé (Schorm, Němec, Passer, Vachek) vydaná v roce 1968. Z reportérské práce vychází řada publicistických knih (Hvězdy z masa a kostí, Na vlastní kůži, Tváře bez svatozáře, Rozhovory s Janem Werichem aj.). Připravil také literární verze Ebenových televizních rozhovorů Na plovárně, jejichž výběr uspořádal do zatím pěti vydaných svazků.

 

 

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace