RECENZE Bianca Bellová, Jezero

Foto: berlin.czechcentres.cz

Popisek: Bianca Bellová čte ze své knihy „Mrtvý muž“

Je to kdesi uprostřed ničeho, z čehož to ostatně vzniklo. A roste to kamsi, kde to už přeci dávno bylo. A pokud byste si mysleli, že to horší být nemůže, aniž bychom v tomto případě odkazovali na Jana Pelce, spletete se. Tak podobně vypadá silueta pozoruhodné knihy Biancy Bellové, působivě vykreslené nejen slovem, ale i samotnou obálkou a grafickými doplňky uvnitř textu. Ten, aniž by se vymykal délkou, je přitom náročný a složitý.

Bellové popsala obraz. Nebo možná Křížovou cestu. Akorát že těch "zastavení" není čtrnáct, nýbrž čtyři. Navíc etymologického rázu. Názvy jednotlivých celků románu jsou pečlivě rozděleny: zárodek, larva, nymfa, imago. V příběhu, který není úplně lineární a je to spíše vyprávění a popisnost, samozřejmě nachází své logické opodstatnění. Ještě než bychom se pustili do rozboru, už tak dost složitý úvod ještě rozpracujeme. Ke čtení knihy vám mohou pomoci dvě věci, dvě vodítka. Ilja Repin a jeho "What freedom!", případně Kilián Nedory, téměř dvaceti minutová skladba Leitmotivu Filipa Topola. Pokud vám jména něco říkají, vítejte na nezvyklé cestě.

„Aralské jezero byla svého času třetí největší vodní plocha na světě. Dnes dosahuje asi deseti procent svého původního objemu vody. Z bohaté rybářské oblasti zbyly vesnice, které jsou padesát kilometrů vzdálené od vodní plochy. Zbyli tu lidé, kteří nemají práci, umírají na různé choroby způsobené toxickým odpadem ve vzduchu, rodí se tu postižené děti.“  Tolik předobraz knihy, jak jej popsala samotná autorka v rozhovoru pro Český rozhlas.

Knihou se skutečně brodíte, ta cesta bolí, a některé z jejich popisů jsou podmanivě hluboké a jen těžko nacházejí srovnání s dalšími literárními díly.

Příběh přitom není složitý. Všechno začíná plaváním, (po)topením se, všechno tím i končí. Spolu s autorkou studujete a sledujete osud mladíka jménem Nami. Bez rodičů, posléze i bez prarodičů, kdesi uprostřed města Boros, které je zajímavé snad jen tím, že zajímavé není vůbec ničím. A postupně s ním cestujete, milujete se, pečujete o jeho "pána", šlapete po schnoucím asfaltu, držíte v ruce lopatu, kolečko. Den za dnem, noc za nocí. To v nás ostatně příliš nezůstalo. Na co je ale zásadní upozornit, to je barvitost, výše zmíněný popis, autorčin pohled na skutečnost, byť fiktivní. Ten je totiž bravurní, hluboký, detailní, bolestný, a ona by jistě nezapřela, že je v něm kus (prožité) skutečnosti.

Namátkou připomeňme čtyři roky starý text. Povídku Koráby. „Po ulici přeplave několik vodních krys a koš plný cínového nádobí. V západní části města se začaly bortit domy; v noci jsem slyšel jejich úpění, naříkaly jako panny, u kterých si kníže nárokuje právo první noci." Jako bychom tam byli. Rok 2016: „Horkem se těla kobylek vysuší a mumifikují a jejich pozůstatky tu z asfaltu budou trčet až do zimy. Silnice připomíná pětisetmetrový koberec navržený šíleným designérem: nikdy po ní neprojede jediné auto. Jen Nami se po ní občas prochází a těší se z toho, jak mu mrtvá hmyzí těla praskají pod podešví a komponují prazvláštní melodii."

Bianca Bellová (v minulosti podepsána pod knihy Sentimentální román, Mrtvý muž a Celý den se nic nestane) našla téma hodné National Geographic. Místo prázdného nicnedělání a vkládání hlavy do dlaní sepsala strhující příběh. O jednoduché cestě na rozmezí věků. Anebo stačí říct "věku". Jde sice o osud Namiho, kluka, co musel spát v kurníku a smrděl po hovnech, i když držel v ruce prso své první slečny, jenomže tak úplně to není. Kritika Sovětského svazu, kritika vyhynutí, kritika současného světa je víc než patrná. Kniha sama o sobě není ani tak beletristickým zpracováním, jak spíše výstrahou. Popsanou tak barvitě, že si v určitých chvílích připadáte jako před objektivem Andreje Tarkovského.

Autorka: Bianca Bellová
Název: Jezero
Vydal Host, 2016
Hodnocení: 80 procent

Vložil: Zdeněk Svoboda