Rozsudky smrti, mučení vězňů, hromadné emigrace... to byl jeho každodenní život. I když oblékal uniformu vojáka malé země, dokázal změnit svět. Byl totiž k sobě stejně tvrdý a nelítostný jako doba, v níž žil
08.08.2016
Foto: archiv
Popisek: Legendární atlet Emil Zátopek
Podobat se mu, to býval sen každého kluka. Emil Zátopek změnil svět sportu, stal se sportovní legendou, ale byl více než to. Jeho život nebyl jenom atletika a rekordy, ale i doba, ve které žil. Možná ani netušíte, kolik musel přeskočit klacků, které mu druzí naházeli pod nohy.
V meziválečném Československu nebyla velkému sportovnímu potenciálu přikládána žádná váha, natož pak v rodině stolaře, z níž pocházel. Talent k běhu se sice u něj projevil velmi brzy, doba ale velela něco jiného. Bylo potřeba vyučit se a pracovat. To byly jen první z pomyslných klacků, které mu během života osud házel pod nohy, a střídající se společenské režimy mu to nijak neulehčily. Nakonec si ale stejně cestu k běhu našel. Buldočí povaha, odhodlání, píle, vytrvalost a touha vítězit ho dovedly k zaslouženým rekordům a na stupně vítězů. Mimo jiné získal čtyřikrát olympijské zlato ve vytrvalostním běhu. A láska ke sportu mu také přivedla do cesty životní lásku.
Nejrychlejší Čech v historii
Jeho výkon z olympijských her v Helsinkách už nejspíš nikdy nikdo nezopakuje. Není divu, že když Mezinárodní atletická federace vyhlašovala prvních deset členů své Síně slávy, tedy desítku nejlepších atletů historie, Zátopek mezi nimi nemohl chybět. Přesto je pro dnešní mladou generaci už spíš jenom pojem. Neprožívali s ním jeho úspěchy ani pády, nejčastěji je pro ně synonymem člověka, který něco dokázal, nejrychlejším Čechem v dějinách. Někteří z nich už ale pořádně nevědí proč.
Zátopek změnil sport a otřásl dosavadním náhledem na odolnost člověka. Geniální autodidakt a samouk se selským rozumem se stal vynálezcem převratných tréninkových metod. Jeho rekordy jsou ale málokdy spojovány s dobou, v níž žil. Byla to nelítostně surová léta s více než dvěma stovkami politických rozsudků smrti, mučením tisíců vězňů, hromadnou emigrací a střílením lidí při útěku přes hranice. A právě do nejkrutější doby komunistické diktatury spadá období jeho největší slávy. Neměl snadný život, a právě o tom všem je kniha Richarda Kozohorského Zatracenej Zátopek, kterou vydalo nakladatelství XYZ.
Po míse knedlíků pokořil i rekord
‘Čistokrevný‘ Valach se narodil 19. září 1922 v Kopřivnici jako sedmé z osmi dětí stolaře a nadšeného zahrádkáře. Navzdory talentu se ale k atletice dostal až ve zlínské Baťově škole. Při tradičním běhu městem skončil ve své kategorii druhý a nejlepší ze skupiny ambiciózního vychovatele, přestože do té doby nepatřil sport k jeho vášním. K atletům ho zlákal jeho přemožitel z Běhu Zlínem a zjevně talentovaného běžce se ujal legendární Jan Haluza. Díky němu se stal ze Zátopka zarputilý vyznavač tvrdého tréninku a podle Haluzy začal věřit na rychlost. Jeho opakované čtyřstovky se později staly legendárním receptem pro generace vytrvalců. Po prvních rekordech ve Zlíně se vypravil do Prahy, a poté co spořádal mísu švestkových knedlíků babičky rekordmana Hrona, dokázal překonat i dosavadní československý rekord jejího vnuka na 2000 metrů.
Na OH v Helsinkách v roce 1952
Po osvobození se hned v roce 1945 přihlásil do Vojenské akademie. Po domácích rekordech a české neporazitelnosti se o rok později poprvé utkal na Mistrovství Evropy v Oslu se světovou elitou. I když překonal československý rekord na 5000 metrů, skončil až pátý. Na podzim už ale vyhrál armádní mistrovství v Berlíně, a pak už mu trofeje přibývaly jedna za druhou. Celý atletický svět ho začal brát vážně, a to včetně tehdy legendárních seveřanů. To už byl poručíkem, jako absolvent Vojenské akademie startoval v Paříži na Světových studentských hrách a vyhrál nejen běh na 5000 metrů, ale i patnáctistovku. Rok 1947 zakončil úspěchy v Alžíru. Další, tentokrát olympijskou sezónu odstartoval v Belgii vítězstvím v přespolním běhu a námluvami s úspěšnou oštěpařkou Danou Ingrovou, která se narodila ve stejný den jako Emil.
Malá svatba? Co vás nemá…
Na londýnské olympiádě vybojoval první zlatou medaili pro českou atletiku vítězstvím na 10 000 metrů a na poloviční trati se dobrodil blátem, průtrží mračen a po fantastickém finiši do cíle necelý metr za Belgičanem Reiffem. Už z Londýna se Emil s Danou vraceli s tím, že se vezmou, Danini rodiče ale nebyli představou slavného sportovce v rodině právě nadšeni – kdyby to nevyšlo, na malém městě by z toho byla akorát tak ostuda. Navíc otec coby bývalý voják nepovažoval armádu za rozumnou existenci a běhání za pořádnou živnost. Nakonec je ale Emil oba ukecal. Horší to už bylo se soudruhy, strana a vláda zaujala k sňatku negativní stanovisko. Dana totiž měla pořádně pokaňkaný kádrový profil – pocházela z buržoazní rodiny a její otec byl prvorepublikový plukovník. Jenže Emil si postavil hlavu, že tedy odejde do civilu a nechá běhání. A tak nakonec prosadil svou. Olympijský rok zakončil Emil svatbou, během níž se novomanželé sotva proplétali davy fanoušků, i když si původně svůj svatební den představovali úplně jinak, a není tajemstvím, že všechny atletické světové rekordy pak byl schopen překonat až pod Daniným vedením.
Nejslavnější manželé - atleti Dana a Emil Zátopkovi
Ten první vytvořil již 11. června 1949 na trati 10 000 metrů v Ostravě, byl to úvodní světový rekord z celkového počtu osmnáct. Vrcholem jeho sportovní kariéry byly tři zlaté medaile na OH v Helsinkách v roce 1952. Nejdřív vyhrál ‘desítku‘, potom v dramatické bitvě závod na poloviční trati a v závěru OH maraton, který běžel poprvé v životě. Připsal si na konto 50 československých rekordů a vyhrál desítky nejslavnějších závodů včetně Silvestrovského běhu v Sao Paulu. Po operaci kýly dokonce ještě dokázal skončit na šestém místě v maratonu na OH v Melbourne. V lednu 1958 vyhrál přespolní běh v baskickém San Sebastian, a pak pověsil závodění na hřebík.
Velkou lásku dostal darem
Od nadšených Basků si Emil přivezl domů živý dárek, psa Pedra. A od té doby se měli psi u Zátopků vždycky dobře stejně jako přátelé, kteří navštívili jejich vlastnoručně postavenou vilku v pražské Tróji. Medailí měli hromadu, děti jim ale osud nedopřál. „Byla jsem nešťastná, když jsem zjistila, že nemohu mít děti a že běhám po doktorech marně. Emil mě tehdy utěšoval. Řekl: Proč se trápíš? Myslíš si, že když my nebudeme mít děti, tak lidstvo vymře?“ prozradila později úspěšná česká atletka. Její manžel Emil se stal živou legendou světového sportu, přední politici a monarchové si považovali za čest podat mu ruku. Jeho jméno se stalo synonymem houževnatosti, protože nebyl ani tak mimořádným talentem, jako spíš poctivým a nesmírně ctižádostivým sportovcem.
Legendární manželé v roce 1994 na Mistrovství Evropy v Helsinkách
Před srpnem 1968 podepsali Dana a Emil Zátopkovi Dva tisíce slov a odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Po vstupu spojeneckých vojsk byl Emil vyloučen ze strany, degradován z vojska a potrestán nucenými pracemi v uranových dolech. Jeho jméno se ocitlo stejně jako jméno Věry Čáslavské a řady dalších úspěšných sportovců na černé listině. Nikde ho pak nesměli zaměstnat, nakonec našel místo u Stavební geologie, a tak jezdil dalších šest let po republice, hloubil studně, přespával s kolegy v maringotce a domů se vracel na víkendy jednou za tři týdny. Počátkem 90. let byl rehabilitován a v květnu 1997 byl zvolen nejlepším československým sportovcem století. Stárnoucí olympionik měl ale několikaletým pobytem v uranových dolech podlomené zdraví a 22. listopadu 2000 zemřel. Jako prvnímu československému sportovci v historii mu byl vypraven státní pohřeb z Národního divadla, pohřben je ale v Rožnově pod Radhoštěm, protože si přál spočinout na Valašském Slavíně.
Ukázka z knihy:
Minulé stoleti spěchalo k polovině, Evropu pokrývala bojiště druhé světové války.
„Na hřišti jsme se za okupace cítili nejsvobodnější. Bylo to jediné prostředí, kde jsme občas prožili něco radostného,“ napsal přímý účastník té doby, Emil Zátopek.
Podnikavou tvář Zlína svíral hákový kříž, ve městě i v Baťově továrně slídilo gestapo, známí mizeli, v novinách se rozrůstaly seznamy zatčených a popravených. Společenský život uvadl, jen sportu se v tom ovzduší úzkosti a strachu kupodivu docela dařilo.
Jednou přiběhli kluci: „Emile, posílá nás doktor Haluza, vzkazuje ti, že by s tebou rád mluvil…“
Jan „Ali“ Haluza? Náš nejlepší běžec? Chtěly ho mít kluby v celé zemi, nejvíc ty pražské a brněnské. Takový borec! Bylo to jako zpráva z jiné galaxie. Tehdy, na jaře v roce 1942, zaníceného atleta a krátce před nacistickou okupací promovaného právníka Jana Haluzu požádal Rudolf Juránek, předseda atletického oddílu SK Baťa Zlín, aby na Zátopka dohlédl: „Nějaký týden toho chlapce pozoruju a přijde mi, že by v něm něco mohlo být. Nikdo se o něj nestará, byla by škoda, kdyby ho běhání přestalo bavit. Prosím tě, Ali, ujmi se ho, a pak mi řekneš, jak na tom je. Stovku umí za dvanáct vteřin.“
Haluza přikývl: „Pokusím se. Potrénujeme spolu a uvidíme.“
Haluza si devatenáctiletého blonďáka v partě kluků už také všiml a docela rád se za ním vydal na atletickou dráhu Baťova internátu. Emil zrovna běžel tři kilometry za devět a půl a poloviční trať dal za něco málo přes čtyři minuty. Poblíž dráhy stál doktor Haluza a závod pozorně sledoval. Uřícený Emil k němu přiběhl a uctivě pozdravil. „V klidu se vydýchej, nespěchám,“ řekl Haluza. „Mohli bychom si spolu zaběhat, co říkáš? U nás, na stadionu U Elektrárny.“
Najednou mělo všechno smysl.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská