Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Matěj Homola, lídr Wohnoutů, je celoživotní skejťák. Teď vydává knihu s názvem Chci bejt jako oni

30.05.2016
Matěj Homola, lídr Wohnoutů, je celoživotní skejťák. Teď vydává knihu s názvem Chci bejt jako oni

Autor: Facebook

Popisek: Matěj Homola

ROZHOVOR Kniha Chci bejt jako oni je autobiografická a retrospektivní publikace o českém skateboardingu v letech 1985-2000. Jejím autorem je člen skupiny Wohnout Matěj Homola, který se tomuto sportu věnuje celý život, zároveň vystudoval fotografii a dokumentováním skateboardingu se dříve hodně zabýval. Veřejný křest knihy Chci bejt jako oni se koná v 15.června v 18:00 v Praze ve skateparku na ostrově Štvanice.

„Našel jsem doma svůj starý archív skejtových fotek a napadlo mě z toho vydat úzký výběr, protože je to už přeci jen historie. K fotografiím jsem napsal svůj vlastní příběh, protože skejt mě vychoval a zažil jsem mnoho jeho vývojových etap,“ říká Matěj.

„Tohle je kniha o skejtu.  O skejtu v naší republice v minulým století. Byl trochu jinej, než je teď. Teprve si hledal svojí cestu. Byly to příznivý časy pro všechny průkopníky.  Zaži jsem to a měl nutkání se podělit.Knížku Chci bejt jako oni jsem poskládal ze vzpomínek a z fotografií, který jsem našel doma v krabici. Kromě toho, že na skejtu stojím třicet let, jsem vystudoval fotografii, dlouho se tím živil a část života jsem fotil jen skejt a snoubič. Vysílám to na světlo boží s vědomím, že každej, kdo se někdy na prkno postavil, s ním zažil svůj individuální příběh,“ dodává Matěj Homola

Facebookový rozhovor Matěje s Lindou, která toho o knize a o skejtu vůbec moc neví, ale ráda by… 

Prezentuješ sa touto knihou jako skater, alebo ako fotograf?

Toť otázka. Obojí jsem byl dost a teď už jsem jen trošku. Respektive – fotím vcelku rád, ale jenom telefonem, už mě to dávno neživí a jezdím taky pořád rád, i když daleko míň a jen tak lážoplážo.

Tak čo je potom pointa tej knihy podľa teba? Matej Homola a jeho skate?

Nevím, jestli je to v pravém smyslu slova pointa, nebo spíš doufám, že není. Je to sice autobiografie, ale já jsem spíš jen vypravěč a skrze svůj příběh chci představit určitou dobu s jinými příběhy. Popisuju, co jsem kdysi dávno viděl, navíc je text spíš doprovod k fotografiím. Skateboarding je příběh s otevřeným koncem. Je to mladej sport, vyvíjí se. Nebyl jsem u úplnejch začátků, ale z dnešního hlediska jsem začal hodně dávno a zažil mnoho vývojových etap skejtu u nás. Od pravěku k novověku. Tak o tom to zhruba je.

 

Vôbec skateboarding ako taký je pre mňa tažko pochopiteľný. Čo to je podľa teba, respektive pre teba? Je to šport? Komunita? Filozofia?

Pro mě? Čistě pro mě je to vcelku tvrdej sport v super komunitě, určitě svým způsobem filozofie a životní styl… Nevím, já tomu prknu prostě podlehnul někdy ve čtrnácti, a že to bude tak na dlouho, to jsem netušil. Podstatnou část života to byla moje největší životní náplň a jiný než skejtový hadry a boty v šatníku nemám cca třicet let. Nikdy jsem nepřemejšlel nad slovy „komunita, subkultura, životní styl“, byl to pro mě prostě zábavnej sport se super partou. Bral jsem to jako přirozenou věc, kterou není třeba pojmenovávat. Přitom jsem jaksi navždy zaškatulkován jako příklad klasickýho skejťáka. 

Aj ste sa delili na partie a bojovali proti sebe?

Skejťáků bylo dřív v Praze tak málo, že kdo měl skejtový boty, toho si znal. A panovaly vždycky nejlepší vztahy. To se asi nikdy moc nezměnilo, i když samozřejmě s rostoucím počtem příznivců se to na party rozpadlo, většinou na ty, co jsou fixovaný na nějaký místo. Ale bylo jedno období, kolem roku 1993, kdy se vyskytlo pár debilů, co někde někomu sebrali prkno, nebo zapálili rampu. A mělo to bejt braný, že je to jako cool, že jako punk. Ale to brzo skončilo. Prali jsme se se skinheady, což asi každej, nezajímavá klasika. 

Ako si sa k tomu vlastne dostal? Veď vtedy sme nemali satelit, internet… čo si to niekde videl a u tatka v garáži si si prerobil starú detsku tatrovku na skate?

Hah, neměli jsme garáž a tatko je zle nešikovnej, klasickej umělec. Začalo to tak, že máma přinesla domů Flamenco, je o tom v knize první kapitola. Flamenco byl šílenejskejt, to se nedá moc popsat. Asi jako kdyby fotbalisti měli hrát fotbal s kostkou. Dnes by ho pravděpodobně EU zakázala. A pak jsme šli s klukama co měli taky Flamenco na Strahov, kde byla U-rampa a tam jezdila parta starších lidí. A my jsme viděli na vlastní oči něco, čemu jsme nerozuměli, ale bylo to strašně krásný. A my prostě chtělibejt jako oni. To je možná ta pointa, na kterou si se ptala. Ten moment, kdy vidíš, jak někdo něco umí, co není jen tak ke koupi a chcešto umět taky. Umělec, sportovec, to je jedno. Takže jsem prostě viděl frajera, jak se nějak točí v rampě, přišlo mi to nejvíc a řekl jsem si, že se to musím naučit. 

Takže si chcel byť frajer? Machrovať před chalanmi a baliť baby?

Vcelku správná otázka. Nezačal jsem kvůli tomu, že bych chtěl dělat dojem na holky a později chodil trénovat před dívčí internát, to jsem nikdy nedělal. Na párty to možná bylo plus, těžko říct, protože spousta holek zase skejťáky nesnáší, nevím. Chtěl jsem prostě umět ty triky, ty čáry máry. Byla to prachobyčejná výzva. Ale co se týče kluků, tam je situace jiná. Když jezdíš s partou, jezdíš líp, protože se hecujete a předháníte a v tom je ten exhibicionismus. A pak jezdíš nejen pro sebe, ale i pro ten pocit, že když to vrátíš a odjedeš něco hustýho, ostatní to ocení, hvízdaj, dávaj ti pět a na místě činu se zvýší hladina radosti. O tomhle skejt pro mě vždy dost byl. 

Celkom obdivujem tvoju mamu, že vám dobrovoľne sama toto priniesla… Nebála sa? Koľko krát ste sa s Honzom dolámali, alebo inak zranili?

Nebála se, protože si myslela, že to zmizí v bordelu v pokoji, někde to Flamenco dostala zadarmo. Co se týče zranění, jsem šťastnej člověk. Jednou tříštivá zlomenina kotníku, jinak jen výrony, otřesy mozku, nebo nějaký šrámy. Ale viděl jsem hrozný pády od jinejch lidí, sanitky a tak, můj brácha měl pár blbejch zranění. Stav těla hodně lidí donutí skončit se skejtem hrozně brzo. 

Priznávam, že keď šoférujem a v zákrute zrazu vidím letiaceho človeka dole kopcom, mne do cesty, tiež mám stres! 

To je zbytečný. Skejt auto neprorazí. Můžeš být klidná. 

Pred pár rokmi si pamätám bol IN veľmi longboard, to mám pocit, že je to sté ako z bicyklami, že keď chceš byť hipster kúpiš si retrokolo, alebo longboard? 

To nevím, moc neznám tu komunitu, jestli nějaká existuje, myslím si, že spíš ne, ale každej, kdo jezdí na skejtu, ať je to street, slalom, nebo longboard, je dobrej a počítá se. Taky jsem měl longboard, ale mě prostě baví klasika, na který můžeš udělat ollie. Ale je parta, co jezdí na velkejch prknech, tzv downhilly, mají chrániče, helmy a jedou kilo z nějakýho kopce. Je to jinej druh skateboardingu, bez triků, ale zase extrémní, nebezpečnej, hustej, respekt. 

Veľa cestuješ, bral si skate aj tam so sebou? Že proste wow topka, zjazdil som na skate Himaláje?

Ano. Měl jsem několikrát skejta v Indii. A byla s ním spousta srandy, protože Indové jsou kontaktní a všechno je zajímá. A čím víc tu věc neznají, tím extrémnější zájem projevují. Skejt nikdy neviděli, takže si ho všude musel každej zkusit a docházelo k šílenejm pádům. 

Takže aj o tom bude kniha?

Sice je tam jedna fotka z Indie, ale to je opravdu jen jedna, aby uzavřela celej příběh, kterej jinak končí v roce 2000, to jsem tehdy ještě nevěděl, že do Indie někdy pojedu. 

Prečo 2000? To už je celkom dávno…

Protože tenkrát skončil jeden skejtovej a snowboardovej časopis, ve kterým jsem fotil a psal na plnej úvazek a zároveň jsme začali hodně hrát s Wohnouty. Vlastně jsem tenkrát přestal fotit úplně. Je to moje původní profese, vystudoval jsem to a živil se tím, míněno komerční fotografií. Skejt jsem občas taky fotil, ale jen do školy, nebo pro nějaký noviny. Až když se v roce 1995 zakládal první pořádnej boardovej časopis, tak jsem šel do toho naplno. Proto mám nejvíc materiálu z let 1995 – 2000.

Spomínaš kapelu? Dalo sa to skĺbiť, nie sú to dve rozdielne subkultúry, čo na seba pozerajú cez prsty?

Dalo se to skloubit krásně, protože hudba jako taková subkultura není. Ale je fakt, že v našich začátcích jsme byli trochu pěst na oko, všichni kolem měli džísky, křiváky a martensky a my hadry Quiksilver. Muzikanti se začali oblíkat normálně o dost později. Jinak ta symbióza sk8/Wohnout fungovala vždycky krásně, odpoledne jdeš jezdit a večer hrát, žádnej problém, pokud nespadneš před koncertem a neuděláš si něco s prstama. 

Zas tie úrazy…Ako to čítam, je mi jasné, prečo to miluješ a že vznikali krásne priateľstva, z toho vyplíva asi aj to množstvo príbehov čo bude v knižke. Je nejaký taký najsilnejší, čo ťa najviac zasiahol?

Já jsem tam záměrně nedával spousty detailních příhod, jak někdo skončil na záchytce, nebo na policii, protože jsem se snažil vyjádřit co nejstručněji. Takže to si nechám pro sebe a knížka není hromada srandy, kterou mám jinak rád. Nejsilnější příběhy se pro mě odehrávaly kolem roku 1990, kdy se měnila spousta věcí a to nejenom ve skejtu. Jako například příběh Petra Berana, kamaráda, co byl fakt megatalentovanej a pro všechny zde vzor. Jako první Čech se mohl ježděním živit, což je sen každýho, že lítáš po světě, máš silný sponzory a užíváš si to. V největším laufu začal kalit a pak se na to prostě vykašlal a šel dělat do pekárny na třísměnnej provoz. Nebo jeho zdravá konkurence Petr Löwy, kterej od skejtu přešel ke Svědkům Jehovovým. Ti lidé jsou ty příběhy. 

A je niekto z nich preteba, že naozaj silný vzor jako sa to robiť má? 

Já už ve skejtu dávno nemám žádný ambice, sice jezdím, ale adekvátně svýmu věku a nemůžu se srovnávat s dnešními lidmi, co jim je osmnáct a jsou na vrcholu. Takže už nechci bejt jako někdo. Dřív tomu tak bylo. Zmíněný Petr Beran byl třeba pro mě vzor. Protože nám kdysi dávno ukázal co to je pořádnej progres, že i v Čechách jde jezdit jako venku. Ale pořád jsou inspirativní lidi, u kterej mě baví se na jejich skateboarding koukat a nejlíp s nimi jezdit. Nemusí to hrotit, ani skejtovat nejlíp, stačí mi vidět, že si to užívaj. Můj vzor je asi ten, kdo si to užívá. 

Je niečo, čo ťa pri tom sere?

Myslím, že ne. Sere mě jedině zima, kdy se nedaj jezdit večerní streety po městě. Ale zatím jsem nenašel způsob, jak to změnit. A možná ještě jedna věc, týká se týhle knihy a taky to už nezměním – nemám nafoceno párdůležitejch lidí, který mi v knize dost chybí. Hodně jsem s nimi jezdil, ale nikdy neměl u sebe foťák, protože mě nikdy moc nebavilo tahat na zádech přístroje, když ostatní je nemají. Speciálně kluky z jinejch měst. To mě mrzí. 

Prečo si túto knihu napísal? Čo očakávaš?

Do tý knihy jsem dal hodně energie a času, a pokud dojde k tomu, že lidi bude bavit, budu maximálně spokojenej. Pokud je bavit nebude, což se může klidně stát, spokojenej samozřejmě nebudu, protože opravit to nepůjde. Já nevím jaká je, nemám názor, takže očekávám cokoliv. A napsal jsem jí z několika důvodů. Jednak hrozně rád píšu, a i když nejsem nějaký extra knihomol, mám rád papír. Potom jsem chtěl zužitkovat starej archív a přišlo mi, že by to mohlo minimálně ty lidi, co tu dobu zažili, zajímat. No a pak jsem se o něco vsadil, byl jsem vloni na párty, tam potkal kámoše, bavili jsme se o tom a ta sázka mi přišla dobrá záminka, abych se kopnul do zadku a za půl roku perný práce si šel vítězně pro výhru.

zdroj: stránky a FB knížky

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace