Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Dnes vychází ve Vyšehradu jubilejní padesátá kniha ilustrovaná Adolfem Bornem, jejíhož vydání se malíř bohužel nedožil: Román Jeroma Klapky Jeroma Oni a já

23.05.2016
Dnes vychází ve Vyšehradu jubilejní padesátá kniha ilustrovaná Adolfem Bornem, jejíhož vydání se malíř bohužel nedožil: Román Jeroma Klapky Jeroma Oni a já

Foto: Vyšehrad

Popisek: Adolf Born želbohu v neděli ve věku pětaosmdesáti let zemřel

UKÁZKA Z KNIHY Spolupráce Adolfa Borna s Vyšehradem trvala téměř 40 let. První kniha, kterou pro nakladatelství ilustroval, humoristický román Nizozemce Toona Kortoomse Pomóóóc, doktor se topí, vyšla v roce 1978. Od té doby doprovodily Bornovy ilustrace celkem 49 titulů Vyšehradu. Vydání jubilejního padesátého – Jeromova románu Oni a já - se už umělec nedožil. Kniha vychází dnes 23. května po šestaosmdesáti letech v novém překladu Milana Žáčka.

„Měl jsem štěstí, že jsem se s Adolfem Bornem během naší dlouholeté spolupráce mnohokrát setkal,“ říká ředitel Vyšehradu Pravomil Novák. „Vzpomínám, jak jsem jednou seděl v jeho ateliéru, kde na nás shlížely hlavy v turbanech a různorodých čapkách. Pan Born vyprávěl, jak při celodenní práci pije jen víno a vodu. Když jsem se dozvěděl smutnou zprávu o jeho odchodu, napadlo mne - takový život bych si také přál. Do poslední chvíle pracovat, radovat se z dobrého vína a mít vedle sebe ženu, kterou má rád.“

Born se specializoval na humoristy

Valná většina knih, které Born pro Vyšehrad ilustroval, je humoristická – ať už jde o romány anglických klasiků Jeroma K. Jeroma, Pelhama G. Wodehouse, Jan Karonové (Mitfordská sága), švédského prozaika Franse G. Bengtssona (Zrzavý Orm, Vyšehrad 2013) či libereckého rodáka Otfrieda Preusslera (Útěk do Egypta přes Království české, Vyšehrad 2008). Born svůj žánrový výběr vysvětluje v knižním rozhovoru Veselá cesta životem, který s ním vedl herec, publicista a překladatel Jiří Žák (vydal Vyšehrad 2011): „Já jsem vždycky v literatuře tíh­nul k dílům, v nichž je humor stěžejní. Proto jsem třeba rád ilustroval Haška nebo Čapkovu Válku s mloky. Myslím, že humor je přítomný i v Sherlocku Holmesovi, aspoň tak jsem to cítil, když jsem ilustroval Psa baskervillského…“ Vyšehrad vydal před pár dny Čapkovu Knihu apokryfů, jejíž obálku Born rovněž s potěšením ilustroval.

 

Přijde-li řeč na anglický humor, vytane na mysli mezi prvními jméno Jeroma Klapky Jeroma (1859–1927), který patří mezi jeho stálice. Za svou popularitu vděčí především dvěma humoristickým románům Tři muži ve člunu (Three  Men in a Boat, 1889) a Tři muži na toulkách (Three Men on the Bummel, 1900), které u nás rychle zdomácněly a staly se kultovní četbou pro mnoho generací. Autor stvořil moderní humoristické pastorály, oslavující prostý, volný život v přírodě, zbavený zbytečného haraburdí civilizace, přepychu i zlozvyků vysoké společnosti. Tři kamarádi a jejich pes, plující ve vypůjčené lodi po Temži, zažívají mnohá veselá dobrodružství, přičemž si vystřelují nejen ze svého okolí, ale především sami ze sebe navzájem, filozofují o životě a přivádějí čtenáře k záchvatům smíchu. 

 

Jerome Klapka Jerome

Jerome Klapka byl autorem 49 knižních titulů a divadelních her. Nakladatelství Vyšehrad, které se soustavně věnuje vydávání anglických humoristů v edici Čtení ke krbu, nyní přichází s novým překladem Jeromova románu Oni a já. Méně známé a neprávem opomíjené dílo autor napsal dvacet let po slavných Třech mužích ve člunu autor, už coby otec tří dětí. Svým nezaměnitelným stylem popisuje trampoty spjaté s nákupem venkovské nemovitosti a její rekonstrukcí. Rámcový děj je prošpikován zábavnými historkami o známých, příbuzných a dětech, o strastech s uvykáním venkovskému žití v kontrastu s životem ve městě a o spoustě dalších patálií. Na pozadí lehce plynoucího vyprávění se mimochodem dozvídáme i mnohé o fungování společnosti v edvardovské Anglii. To vše se nese v laskavém duchu Jeromovy oduševnělé prózy, s řadou postřehů citátového charakteru. Román Oni a já se do rukou českému čtenáři dostává v novém překladu po dlouhých šestaosmdesáti letech a je stejně svěží a brilantní jako v době svého vzniku.

 

Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 2016

Z anglického originálu They and I přeložil Milan Žáček

Ilustrace na přebalu Adolf Born

Odpovědná redaktorka Marie Válková

Vydání ve Vyšehradu první

Počet stran 208, MOC 248 Kč

www.ivysehrad.cz 

 

Ukázka z knihy Oni a já 

Prvního rána mne probudila kráva. Nevěděl jsem, že je to naše kráva – tehdy ještě ne. Nevěděl jsem, že nějakou krávu vůbec máme. Podíval jsem se na hodinky; bylo půl třetí. Napadlo mne, že možná půjde ještě spát, ale už si vzala do hlavy, že začal nový den. Přešel jsem k oknu, měsíc byl v úplňku. Stála u branky, hlavu měla v zahradě. Pochopil jsem to tak, že cítí obavy, abychom ho nepropásli. Natahovala krk, oči upřené k obloze, což jí dodávalo vzezření dlouhouchého aligátora. S krávami jsem nikdy neměl mnoho do činění. Nevím, jak se s nimi mluví. Řekl jsem jí „buď zticha“ a „lehni“ a naznačil jsem, že po ní hodím botu. Zdálo se, že ji těší mít publikum; přidala dalších šest tónů. Netušil jsem, že se toho v krávě tolik skrývá. Na předměstí se občas setkáte s jedním zvláštním individuem – nebo jste se setkávali, nevím, zda přežil až do našich časů, ale když jsem byl mladý, byl poměrně běžný. K boku má přivázaný flašinet, za zády bubínek, z tváře tomu visí sada píšťal a na většině dalších kloubů má zavěšené zvonky a řehtačky. Na všechno to hraje současně a usmívá se. Tato kráva mi ho připomněla – s přídavným varhanním efektem. V její prospěch je třeba říci, že se u toho neusmívala. 

Doufal jsem, že když budu dělat, že spím, od dalšího povyku ji odradím. Ostentativně jsem proto zavřel okno a vrátil se do postele. Jenže mé počínání mělo za následek pouze to, že se začala snažit ještě více. „Ten poslední pokus ho nezaujal,“ představoval jsem si, jak si říká v duchu, „nevydala jsem ze sebe do nejlepší. Nebyl dostatečně procítěný.“  

Pokračovala další půl hodiny a pak se pod ní s třesknutím prolomila branka, o niž se patrně celou dobu opírala. To ji vyděsilo a uslyšel jsem ji, jak peláší pryč přes louku. Užuž jsem měl opět usnout, když tu se na parapetu uvelebil párek holubů a jal se vrkat. Vrkání je libý zvuk, když na něj máte náladu. Kdysi jsem napsal báseň – několik jednoduchých veršíků, nicméně prodchnutých touhou –, když jsem seděl pod stromem a poslouchal holubí recitál. Ale to bylo odpoledne. Nyní jsem toužil pouze po střelné zbrani. Třikrát jsem vstal z postele a pokusil se je zahnat procítěným „kšá!“ Potřetí jsem zůstal u okna, dokud jsem jim nevtloukl do hlavy, že o ně nestojím. Moje počínání při dvou předchozích výtkách očividně považovali za pouhé laškování. Sotva jsem opět ulehl do postele, rozvřeštěla se sova. Jde o další zvuk, který mi obvykle připadá podmanivý – tak zvláštní, tak tajuplný. Myslím, že to byl Swinburne, kdo řekl něco v tom smyslu, že nikdy zdárně neskloubíte přítomnost vytoužené osoby s vhodným časem a místem. 

Pokud je vaše vytoužená s vámi, je to na nesprávném místě nebo v nesprávnou dobu; a pokud vám čas i místo náhodou vyhovují, pak s vámi není ten správný člověk. Sova byla vítaná, sovy mám rád. I místo bylo vhodné. Pouze si nevybrala nejpříhodnější čas. Jedenáctá hodina večer, kdy ji nevidíte a přirozeně cítíte, že byste ji viděli rádi, je pro sovu nejvhodnější doba. Když ale sedí na střeše chléva dlouho před úsvitem, působí hloupě. Setrvávala tam, máchala křídly a z plných plic skřehotala. Rozhodně nevím, čeho se jí žádalo; a v každém případě toho oním způsobem dosíci neměla. Po dvaceti minutách došla k tomuto prozření sama, zmlkla a odletěla domů.  

Myslel jsem, že konečně zažiju trochy klidu, když se někde na zahradě usadil chřástal – tvor, jehož matka příroda obdařila hlasem, v němž se mísí trhání kalikového plátna s broušením pily – a podle vervy, s jakou tak činil, se pustil do velebení svého Stvořitele. Mám přítele, básníka, který žije kousek od Strandu a tráví večery v klubu Garrick. Občas píše básně do večerníků a rozplývá se v nich nad „ztichlou krajinou, ospalou tíhou malátnosti“. V brzké době ho k sobě pozvu na víkend a umožním mu, aby poznal, co venkov skutečně obnáší – nechám ho, aby si ho dosyta vyposlechl. Stává se z něj až příliš velký snílek; takový výlet mu udělá dobře, trochu ho probudí. Chřástal se zajíknutím po nějaké chvíli nečekaně umlkl a dalších pět minut bylo ticho.  

„Jestli vydrží dalších pět minut,“ řekl jsem si, „podaří se mi usnout.“ Už jsem cítil, jak se poddávám spánku, sotva jsem zašeptal ona slova, když o sobě opět dala vědět kráva. Řekl bych, že si šla jen někam svlažit hrdlo. Hlas měla zvučnější než kdy předtím.  

Napadlo mne, že se mi možná naskýtá příležitost učinit několik poznámek o východu slunce. Od literáta se občas žádá popisu vycházejícího slunce. Upřímný čtenář, který se o tomto rozbřesku doslechne, prahne po všech podrobnostech. Já sám jsem si pro účely pozorování obvykle vybíral prosinec nebo začátek ledna. Ale člověk nikdy neví. Možná v nejbližší době zatoužím po letním rozbřesku s ptactvem a orosenými květinami; takový rozbřesk se hodí k venkovské hrdince, mlynářově dceři nebo dívce, jež chová slepice a kojí se sny. Jednou jsem v sedm hodin ráno potkal v Kensingtonském parku kolegu spisovatele. Připadalo mi, že na jedno oko ještě spí, a byl tak nevrlý, že jsem drahnou chvíli váhal, zda ho mám vůbec oslovovat; byl to muž, který zpravidla snídá v jedenáct. Sebral jsem tedy odvahu a přistoupil k němu. 

„Je na vás poměrně brzy,“ pravil jsem.  

„Brzy je na každého kromě rozených bláznů,“ odvětil.  

„Co se stalo?“ zajímalo mne. „Nemůžete spát?“  

„Jestli nemůžu spát?“ zavrčel rozhořčeně. „Neodvažuji se vůbec posadit, neodvažuji se opřít o strom. Kdybych to udělal, v mžiku usnu.“  

„Co za tím vězí?“ naléhal jsem. „Čtete Smilesovu Svépomoc a tajemství úspěchu? Neblázněte,“ poradil jsem mu. „Zakrátko začnete chodit do nedělní školy a budete si vést deník. Na nás už je pozdě. Ve čtyřiceti se nenapravíme. Běžte domů a vyspěte se.“ Viděl jsem na něm, že mu brzké vstávání opravdu nedělá dobře. 

„Půjdu spát,“ odpověděl, „budu spát celý měsíc, ale až dopíšu ten zpropadený román. Pokud vám mohu poradit,“ položil mi ruku na rameno, „nikdy si za hrdinku nevolte dívku z kolonií. V našem věku je to holé šílenství.  

Dívka je to skvělá a dobrá,“ pokračoval. „Má zlaté srdce. Ale kruší mě na duši. Chtěl jsem něco čerstvého a nekonvenčního. Nechápal jsem však, co to bude obnášet. Toto je totiž dívka, která vstává za kuropění a projíždí se na koni – samozřejmě že bez sedla, je to přesně tento typ. V Novém jižním Walesu na tom samozřejmě nezáleželo. Připojil jsem obvyklý místní kolorit – blahovičníky a klokany – nechal ji jezdit. Ale teď, když ji mám tady v Londýně, bych byl radši, abych na ni nikdy nepomyslel. Vstává v pět a bloumá po ztichlém městě.

A to znamená, že v pět musím samozřejmě vstávat i já, abych mohl zaznamenávat její dojmy. Dnes ráno jsem nachodil už šest mil. Napřed jsem zamířil ke Svatopavelské katedrále; líbí se jí, když nikde není ani živáčka. Mohl byste si myslet, zda pro ni není příliš velká, když nikde nikdo není. Ale ona ji vnímá jako matku dohlížející na své spící děti; těchto věcí je moje hrdinka plná. A odtamtud následoval přesun na Westminsterský most. Tam sedává na zídce a čte si ve Wordsworthovi, dokud jí nezačne lézt na nervy četník. A toto je další z jejích oblíbených míst.“ S výrazem koncentrovaného znechucení ukázal na třídu, na níž jsme právě stáli. „Tady ráda své toulky končí. Chodí sem poslouchat kosa.“  

„Ale už to máte za sebou,“ řekl jsem, abych ho utěšil. „Zvládl jste to a je konec.“  

„Že prý konec!“ zasmál se trpce. „Vždyť teprve začínám. Musím projít ještě celý East End, ta dívka se tam musí setkat s chlapíkem, který je stejně velký blázen jako ona. A chůze není to nejhorší. Ona bude i jezdit na koni, takže asi tušíte, co to znamená. Hyde Park pro ni nebude dost dobrý. Objeví Richmond a Ham Common. Musím popsat tamější scenerie a šílenou radost oné nebožačky.“  

„A nemůžete si to představit?“ navrhl jsem mu.  

„Budu si představovat všechno příjemné, co se s tím pojí,“ odpověděl. „Ale kvůli tomu si musím v terénu připravit podklady. Na koni ji budou přepadat určité pocity. Nemůžete se vyladit na pocity jezdkyně, když už jste sám skoro zapomněl, na kterou stranu koně se vysedá.“  

Došel jsem s ním až k jezírku Serpentine. V duchu jsem se už nějakou dobu tázal, jak je možné, že najednou tak přibral. Pod kabátem měl ale jen omotaný ručník.  

„Vím, že ten chlad bude moje smrt,“ drkotal zuby, zatímco si rozvazoval tkaničky.  

„Nemůžete to nechat na léto? A zavézt ji třeba do Ostende?“  

„To by nebylo nekonvenční,“ zavrčel. „Nezajímalo by ji to.“  

„Ale copak se mohou ženy v Serpentine koupat?“ nepolevoval jsem.  

„Nebude to Serpentine,“ vysvětloval. „Bude to Temže v Greenwichi. Ale musí to být stejný pocit. Při obědě v Queen’s Gate jim o tom bude muset všechno povědět a všechny šokuje. Podle mého názoru to ani kvůli ničemu jinému nedělá.“  

Z vody vylezl celý promodralý. Pomohl jsem mu do šatů a měl štěstí, že pak narazil na drožku s nějakým ranním ptáčetem. Kniha vyšla na Vánoce. Kritici se shodli, že hrdinka je rozkošný výtvor. Někteří říkali, že by ji rádi poznali.  

Při vzpomínce na mého ubohého přítele mne napadlo, že kdybych teď vyšel ven a udělal si o ránu několik poznámek, mohl bych si ušetřit pozdější námahu. Vklouzl jsem tudíž do několika kousků šatstva – ničeho komplikovaného –, vsunul jsem si do kapsy notes, otevřel jsem dveře a sešel dolů.

 

Vložil: Anička Vančová