Saulův syn: Plynové komory z pohledu jejich obsluhy. Hrůzy války v oscarovém maďarském filmu vás chytnou a nepustí i proti vaší vůli

Foto: Film Europe

Popisek: Saulův syn

GLOSA Víme, že není ani vzdáleně možné představit si prožitek holocaustu, pokud jsme jím sami neprošli. Ale Saulův syn je film, který nás tomuto prožitku přiblíží víc, než bychom si byli dokázali představit. Je to film, který jen tak z hlavy nedostanete – možná už nikdy. Následující text nemá ambice být filmovou recenzí. Pokouší se jen vyjádřit dojmy a pocity diváka, který na tenhle film nemůže zapomenout. Paralyzující hrůza, kterou pocítíte od prvních okamžiků filmu, vás neopustí po celých 107 minut. A ani dlouho po skončení filmu.

Divák je do děje vržen bez přípravy a teprve postupně začíná chápat, o co tady jde.  Muž, z něhož nevidíme víc než strnulý obličej bez výrazu, někam vede skupinu lidí - mužů, žen a dětí. Kam? Můžeme se domýšlet, ale nevíme. (Dozvíme se to brzy, stejně jako se to dozvěděly miliony lidí v Osvětimi.) V „šatnách“ jsou lidé, zřejmě z nového transportu, pobízeni, aby si pečlivě uložili své věci, než půjdou do sprch, a pak že dostanou horký čaj.  Poté, co se za nimi dveře „sprch“ zavřou, ozývá se zpoza dveří bušení a křik, pak nastane ticho. Kamera stále sleduje mužův obličej, občas jeho záda s velkým červeným X. On a ostatní z jeho komanda mezitím mechanicky provádějí svou rutinní „práci“: sesbírat oblečení, probrat kapsy, odevzdat cennosti. Pak vytahat mrtvá těla z plynové komory a spálit. Vyčistit komoru – a vše jede nanovo.

Nehrdinský hrdina jménem Saul „Cizinec“

Muž, kterého kamera bez přestání zaměřuje, se jmenuje Saul Ausländer (jméno evidentně symbolické) a je členem Sonderkommanda ve vyhlazovacím táboře v Polsku - nejspíše v Osvětimi a nejspíše ke konci války. Ve filmu to není explicitně řečeno, nic se nevysvětluje, divák se musí se pokusit zorientovat sám – v okolnostech, osobách i v lágrové mašinérii. Podobně, jako se musely pokusit zorientovat reálné oběti. A jako oni je zmatený, paralyzovaný a vyděšený.

O Saulovi nevíme nic jiného, než co vyplyne z jeho strohých vět a z úsečných dialogů. Je maďarský žid, snad byl ženatý a snad byl původně zámečníkem. Nevíme, jak dlouho v lágru je, kde žil před válkou,  co se stalo s jeho rodinou, zda měl děti … Je to jeden z příznaků totální dehumanizace člověka  v lágru: běžné lidské emoce tu nefungují,  je to příliš velký nadstandard v prostředí, kde Vás obklopuje permanentní smrt a hrůza. Člověk, i když ještě žije, je zbaven osobnosti, je redukován na jakýsi lidský materiál. V (zřejmě autentické) lágrové terminologii jsou lidé, určení ke zplynování, označováni jako „Stücke“ (kusy) a manipulace s nimi, zaživa i po smrti, jako „Behandlung“ (v tomto kontextu asi nejlépe odpovídá překlad „zpracování“). Právě práce, spojené s Behandlung vykonává Saul s ostaními členy Soderkommanda. Je sám obětí, ale zároveň je i vykonavatelem zla.

Už dávno všechny emoce potlačil a funguje jako stroj?

O Saulových pocitech se nedozvíme (přímo) nic. Můžeme se jen domýšlet, že už dávno všechny emoce potlačil, že funguje jako stroj. Nebo že se ovládá z posledních sil, že každou chvíli vybuchne a provede něco šíleného. Pravděpodobně se obě tyto polohy střídají. Saulova tvář, po celou dobu v centru záběru, je prakticky bez výrazu a může se za ní skrývat cokoliv. Stejně tak jeho řeč i chování. Člověku se téměř zdá, že vlastně už neprožívá strach. Nebo jenom v určitých okamžicích. Stejně jako ostatní členové Sonderkommanda ví, že je předem odsouzen na smrt a nic ho nemůže vysvobodit. (Sonderkommanda byla pravidelně obměňována, průměrně po 3 měsících. Členové komanda byli zlikvidováni a nahrazeni novou „várkou“.) Konec Saulova komanda se už evidentně blíží, jak pochopíme z hrůzně stručných náznaků. Např. když kápo Biedermann dostane za úkol sepsat pro začátek seznam 70 „nepotřebných mužů“. V průběhu jednoho apelu je vyvolán sám Biedermann. Je to krátká a velmi silná scéna, kdy se v Bidermannově (Urs Rechn) obličeji mihne na okamžik výraz pochopení a hrůzy. A pak je odveden pryč – navždy.

Motiv Saulova syna lze nejspíše chápat v symbolické rovině.  Saul se posedle snaží zabránit zpopelnění asi 10letého chlapce z maďarského transportu, který krátce přežil  Behandlung v plynové komoře. Chce dítě pohřbít „jak se správně má“ – do země a s obřadem.  Snaží se zachránit a ukrýt tělo a hledá rabína, který by odříkal kadiš.  Opět nám film nepomáhá pochopit, co se vlastně děje – Saul nesděluje ani nevysvětluje, jen jedná. Zpočátku jen pochopíme, že chlapec je pro něj nějakým způsobem důležitý. Znal ho? Připomíná mu někoho? Saul o něm později začne mluvit jako o svém synovi – je to ale pravda? Nejspíše ne. Dítě je velmi pravděpodobně spíš personifikací všech Saulových mrtvých, i těch nenarozených, je to symbol syna, kterého nikdy nebude mít, symbol pokračování života a čistoty ve zrůdném světě. A Saulova absurdní snaha -  řádně pohřbít jedno mrtvé dítě uprostřed  tisíců zplynovaných a spálených těl-  můžeme chápat jako  morální vzpouru, jako zoufalý pokus o lidskost v  nelidském a šíleném pekle.  A jeho snaha je pochopitelně od začátku odsouzena k neúspěchu.

Biblický král Saul je tragická postava

Proč právě Saul?  Biblický král Saul je tragická postava. Hospodin ho opustil (aniž si to Saul, podle mého názoru, tak úplně zasloužil). Saul poté prožívá duševní muka (podle popisů jakési těžké melancholické fáze) a umírá nakonec vlastní rukou, aby nedopřál svým nepřátelům možnost připravit mu potupnou a ubohou  smrt. I Saulovi synové (až na jednoho, spíše méně významného) umírají s ním. Těžko říci, do jaké míry tyto analogie hrály roli při volbě jména hlavního hrdiny. Zato příjmení Ausländer (=cizinec) ani žádný výklad nepotřebuje.

Po celou dobu je kamera zaostřena na Saulův obličej, případně na jeho záda s červeným X (označení Sonderkommanda). Veškerou hrůzu, která se odehrává kolem, vnímáme pouze na periferii obrazu a zvukovou kulisou. Mrtvá nahá těla, řvaní povelů, krátké věty, které si vyměňují vězni. Chladná samozřejmost, s kterou se to vše děje, je mnohem děsivější, než kdybychom byli svědky emocionálních a dramatických scén. Sám Saul během celého filmu nepromluví snad jedinou delší větu – jeho řeč s ostatními je redukována na takové minimum, že skoro přestává být lidskou komunikací . „Tenhle transport - odkud?“…  … „Jdu s tebou“ …“ Ano … Ne“.  Pocit totálního odcizení je posilován i jazykovým babylonem, který ve filmu zaznívá. Celkem se ve filmovém zvuku míchá 8 evropských jazyků, především jidiš, maďarština … a samozřejmě němčina v ústech dozorců a důstojníků. Zvuková kulisa řvaných povelů, úsečné komunikace členů komanda, dupot nohou, zrychlený dech – to vše posiluje strašlivou autenticitu děje, vtahuje nás a nedovolí nám uvědomit si, že sedíme v pohodlí a bezpečí v kině. Ve filmu nezazní – kromě závěrečných titulků – žádná hudba. Naštěstí.  Filmová hudba může být vynikající, ale v tomto tématu a v tomto filmu nějak nemá místo.  

Děje relativně málo, dialogů minimum…

Scénář je geniální ve své (zdánlivé) jednoduchosti. Pokud byste ho jen četli, působil by pravděpodobně nedramaticky, skoro nudně: děje relativně málo, dialogů minimum a prakticky v holých větách, nic, co by přivábilo diváka. Což byl možná také jeden z důvodů, proč tolik producentů projekt odmítlo. Byly v tom jistě i důvody jiné, které si dokážeme snadno představit – prostě se jim do takového filmu a tématu nechtělo… Podkladem pro scénář byly tzv. Svitky z Osvětimi (autentická svědectví členů Sonderkommand v Osvětimi, sepsaná a zakopaná pod podlahu krematorií v r. 1944 a objevená postupně v letech 1945-1980.)Nemes napsal scénář společně s francouzskou scenáristkou Clarou Royer.  Původně měl být film natočen ve Francii, nenašel se však producent, stejně jako v Německu, Izraeli a Rakousku. Nakonec se produkce – překvapivě- ujalo  Maďarsko a z rozpočtu 1,5 milionu € financovalo 95%. (Zbylých 5% poskytla Claims Conference.)  Film od svého uvedení v polovině loňského roku v Cannes nasbíral už mnoho cen a nominací. V Cannes jako vůbec první maďarský snímek v historii vyhrál jednu z hlavních cen – Velkou cenu poroty. A má zřejmě i dobrou šanci získat letošního Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Každopádně jde o film, který zanechá hlubokou kinematografickou stopu. A všichni ti, kteří projekt odmítli, si teď nejspíše pomyslně rvou vlasy.

Géza Röhrig v roli Saula vlastně skoro nehraje

Technické filmařské postupy (kamera zaostřená na hlavní postavu, rozostřené okolí, z něhož sem tam vyvstane hrůzný detail, střih, zvuk) – vše je v dokonalém souladu a dohromady vytváří minimalistickými prostředky dokument koncentrované hrůzy.  Géza Röhrig v titulní roli Saula hraje dokonale tím, že vlastně skoro nehraje. Pohybuje se jako stroj, téměř nemluví, jeho tvář ani gesta nevyjadřují žádné emoce. Nevíme ani, zda ještě nějaké emoce má, nebo zda už jde vlastně jen o skořápku, která jako člověk jen vypadá. Vše se mění ve chvíli, kdy se objeví jeho „syn“.  Do té doby mechanicky jednající Saul se začne chovat nelogicky a riskantně, protože se chce zachovat lidsky. A to se v nelidském prostředí, kde má člověk menší cenu než věc, jeví jako nenormální a šílené. Charakteristicky se to projeví ve scéně, kdy se Saul snaží (v průběhu vyhazování popele zemřelých do řeky) získat pro svůj záměr bývalého rabína. Oba se dostanou kvůli svému konfliktu před německého velitele, mluví se o lopatě, která spadla muži do řeky. „A je v pořádku?“, ptá se Němec. „Ta lopata?“ Vězeň (rabín), ležící před ním na zemi, ho zajímá jenom jako potenciální zdroj neklidu v komandu. Nechat ho zastřelit je jen drobná rutinní povinnost pracovního dne. „Kvůli mrtvému ohrožuješ živé!“, vyčte mu jeho přítel z komanda. Což je pravda, Saul ohrožuje sám sebe i ostatní členy Sonderkommanda, s nimiž připravuje povstání a útěk. Morální imperativ se pro něj ale pravděpodobně v tu chvíli stal důležitějším než fyzická existence.

Počítejte s tím, že v noci nebudete spát

Krutě přímočará filmová řeč skrývá mnoho dalších významových vrstev: film je plný náznaků, symbolů, nejistoty, mnohovýznamovosti. Co divák, to mírně odlišná interpretace (jak jsem si ověřila v rozhovorech o filmu). Působí zde také dobře známý paradox: miliony vyvražděných jsou pro diváka natolik abstraktní, že by vyvolaly méně intenzivní reakci než jeden konkrétní tragický osud, který sledujeme z bezprostřední blízkosti.  A mechanická samozřejmost, s níž se to všechno děje, děsí snad ze všeho nejvíc.

Půjdete-li na Saulova syna, počítejte s tím, že pak v noci nebudete spát. Ale jít byste přesto  měli. Je to film, který by se měl stát „povinnou četbou“ o holocaustu – pro dospělé.

Zuzana Krausová

Vložil: Anička Vančová