Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Příběh vášnivé, zničující, přesto osudové lásky, Nezvalova Manon Lescaut, se na jevišti Národního divadla objeví vůbec poprvé, premiéry budou 11. a 12. února

09.02.2016
Příběh vášnivé, zničující, přesto osudové lásky, Nezvalova Manon Lescaut, se na jevišti Národního divadla objeví vůbec poprvé, premiéry budou 11. a 12. února

Autor: ND

Popisek: Manon Lescaut, inscenace ND

Podle databáze a soupisu Divadelního ústavu se Nezvalova Manon Lescaut do dnešní doby dočkala cca šedesáti pěti českých, moravských i slovenských inscenací. Hrála se v téměř všech našich divadlech a městech, v mnohých, jako např. v Brně, Pardubicích, Ostravě, Jihlavě či Hradci Králové, dokonce opakovaně. Paradoxně, v Praze ji od čtyřicátých let dvacátého století uvedlo jen několik divadel, a z tohoto výčtu byly ještě dvě inscenace studentské. Jedním z divadel, která se až do dnešních dnů Manon vyhýbala, je překvapivě i Národní divadlo, píše Ilona Smejkalová, dramaturgyně očekávané inscenace.

A pokračuje: Zvláštní, přitom Manon Lescaut bývá označována za klenot naší dramatiky, vždyť málokterá česká divadelní hra se může pyšnit tak krásným, kultivovaným i neotřelým jazykem. Ostatně, poetickou adaptaci Prévostova románu kritici, diváci i čtenáři považují za jeden z nejsilnějších a nejdojemnějších příběhů o lásce vůbec – takže hledat ten hlavní důvod k jejímu premiérovému uvedení v historické budově Národního divadla se zdá už zbytečné.

 

Patrik Děrgel a Jana Pidrmanová

Vítězslav Nezval, český básník a spisovatel, byl spoluzakladatelem poetismu i vůdčí osobností českého surrealismu. Po válce se ovšem přiklonil k socialistickému realismu, v roce 1953 se stal dokonce (protežovaným a prorežimním) „národním umělcem“. Nezvalovo dílo má vášnivé ctitele i zapřisáhlé nepřátele. Často je kritizována jeho překotnost a rozvleklost, stejně jako hladké přecházení od jednoho literárního směru ke druhému. Zároveň ale vždy inspiroval – k jeho odkazu se dodnes hlásí například básník a divadelník Jiří Suchý.

Manon Lescaut uhranula Nezvala už v patnácti  

Prévostova Manon Lescaut uhranula Nezvala prý už v jeho patnácti letech. Když později, někdy v létě 1924, zhlédl film o Marguerittě Gautierové, v němž se postava Manon pouze mihla, inspirovalo jej to k básni Ubohá Margueritta Gautierová, kde hrdinka Nezvalovi splynula s legendární Manon. Poetistické opojení přešlo, ale mámivé kouzlo Manon v Nezvalově povědomí zůstalo. K novému životu bylo probuzeno teprve na počátku okupace, kdy se režisér E. F. Burian obrátil na básníka, aby Prévostovu knihu zdramatizoval. Nezval jako by na tento podnět doslova čekal a v poměrně krátké době svou divadelní hru napsal. Stalo se tak v listopadu a prosinci 1939 a 7. května 1940 měla Manon Lescaut premiéru v Burianově D 40. Inscenace se dočkala sto dvaceti osmi repríz a úchvatná cesta Nezvalova nejlepšího dramatu po českých jevištích začala.

Divoká, nespoutaná a koketní Manon se Nezvalovi líbila 

Původní milostný příběh abbého Prévosta proměnil Vítězslav Nezval v jevištní báseň, v níž jde především o zachycení citových prožitků půvabné Manon a chudého rytíře des Grieux. V Nezvalově příběhu je Manon nezkušenou šestnáctiletou dívkou, kterou rodiče nutí jít do kláštera. Když se však Manon nedopatřením osudu setká s mladým rytířem des Grieux, budoucím knězem, vášnivě se do sebe zamilují a rozhodnou se utéci do Paříže. Jenže do okouzlující Manon se zamiluje i bohatý nenasytný Duval. Manon, dychtivá přepychu a flirtu, přijímá obdiv a dary Duvala i jeho syna, a naivně (či vypočítavě?) si myslí, že tím pomáhá svému chudému rytíři. Nejrůznější intriky však nakonec dohánějí milence k záhubě. 

Vladimír Polívka a Radúz Mácha

Je zcela nepochybné, že největší zásluhu na úspěších a oblibě Nezvalovy Manon mají její téma a její verš, v neposlední řadě se na nich podílí také neotřelá kompoziční výstavba, tedy střídání poezie a prózy. Nezval sice zpracoval Manon Lescaut podle stejnojmenného románu, obsah obou děl je týž, ale způsob jeho ztvárnění rozdílný, stejně jako žánr, styl i jazyk. Původní Manon Lescaut nemá zdaleka ani tak promyšlenou a esteticky účinnou kompozici jako Nezvalův přepis (román z roku 1731 ji ostatně ani mít nemohl). U Prévosta je rozhodujícím stavebním činitelem samotný vypravěč, který podstatným způsobem ovlivňuje podání a podobu příběhu, Nezval se naopak nechal zcela pohltit svou krásnou, poživačnou hrdinkou. Nezval svoji Manon nekritizoval, nehodnotil. Nekázal. Jemu se divoká, nespoutaná a koketní Manon líbila. A tak proměnil Prévostův „hřích“ ve svůj obraz nevinnosti.

Jeho osobní téma, rozpor mezi věrností těla a věrností srdce 

Bylo to tak trochu i jeho osobní téma, rozpor mezi věrností těla a věrností srdce. Dnes se často Nezval vykresluje jako poněkud lehkomyslný svůdce a záletník, ale jeho vnímání lásky bylo komplikovanější. Neuznával jednoduché černobílé vidění vztahů a život si ztěžoval hned několika stupni (prý dokonce celou hierarchií) věrnosti a nevěry. Iracionální? Možná.

A my bychom chtěli, aby se něco z té divoké, vášnivé a nespoutané, a přitom stále milující i milované Nezvalovy duše dostalo i do naší inscenace, do naší Manon! Příběh milostného páru, v němž jeden požaduje „věrnost srdce“ a druhý „žel, také věrnost těla“, nás provokuje, dráždí a zajímá. Otázky, které (si) Nezval ústy svých hrdinů kladl, jsou totiž otázkami, které si klademe i my. Je absolutní věrnost dogma a přežitek? Dokázali bychom i my milovat až za hrob, stejně fatálně jako rytíř des Grieux? Existují v lásce (či ve vztahu) věci a činy, které jsou v podstatě neodpustitelné? A čím či jak se ona „neodpustitelnost“ dá vlastně změřit? Text jsme upravili a vyložili s vědomím, že jej budeme inscenovat právě teď a tady, v Národním divadle v Praze, v roce 2016. V zemi, která je svým dvojlomným vnímáním lásky a vášně, ale také věrnosti a nevěry téměř pověstná. Ano, je to tak trochu paradox – Češi jsou nejateističtějším (a někdy se zdá, že i nejcyničtějším) národem v Evropě, a přesto odvozují své morální hodnoty od Desatera! Vítězslav Nezval Prévostův román zhustil do několika postav, naše adaptace jde ještě dál – veškeré pobočné postavy i některé dějové linie úplně vypouští a soustředí se téměř výhradně na ústřední milostný čtyřúhelník (Manon, des Grieux, Tiberge a Duval), na příběh vášnivé a zničující, a přesto tak fatální lásky.

Lásky, kterou lze našim hrdinům i přes všechny tragické peripetie jen závidět, končí dramaturgyně svou též vášnivou pozvánku na premiéru, plnou úžasných Nezvalových veršů: Manon je můj osud. Manon je můj osud. Manon je všecko, co neznal jsem dosud. Manon je první i poslední můj hřích, nepoznat Manon, nemiloval bych. Manon je motýl. Manon je včela. Manon je růže, vhozená do kostela. Manon je všecko, co neztratí svůj pel. Manon je rozum, který mi uletěl! Manon je dítě, Manon je plavovláska. Manon je prví i poslední má láska. Manon, ach Manon, Manon a Arrasu! Manon je moje umřít pro krásu… 

Vítězslav Nezval: MANON LESCAUT

Režie: Daniel Špinar

Dramaturgie: Ilona Smejkalová

Scéna: Lucia Škandíková

Kostýmy: Marek Cpin

Hudba: Jiří Hájek

Pohybová spolupráce: Pavoľ Kršiak

Světelný design: Martin Špetlík

MANON: Jana Pidrmanová / Pavlína Štorková

DES GRIEUX: Patrik Děrgel / Vladimír Polívka j. h.

TIBERGE: Radúz Mácha

DUVAL: Vladislav Beneš

DUVALŮV SYN: Petr Šmíd j. h. / Matyáš Řezníček j. h.

MODESTA: Lenka Zbranková j. h.

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace