RECENZE Blíží se poslední šance navštívit divadelní hru Po sametu

Foto: repro Youtube

Popisek: Po sametu

Bilancování porevolučních let může být smutné, tragické, zoufalé. Přeci jen si člověk vybaví některé ty krachy bank, kampeliček, vraždy, korupční skandály a záhadně zbohatlé politiky. Jenže na stranu druhou - čas vyléčí všechny rány. A právě tímto přístupem se s látkou hravě vyrovnal režisér Jiří Adámek v Národním divadle, respektive na jeho Nové scéně.

Nečekejte klasické, vážné, divadlo, nečekejte jízlivá anebo reminiscenční dramata, ale ani komedii, kabaret. Čekejte tak od všeho něco. Po sametu, téměř dvouhodinové představení, jemuž zbývají poslední tři pády pomyslné opony, nabízí od všeho něco. Aniž bychom se chtěli opakovat, pro klasického diváka, tedy pro většinu naší populace, půjde o vynikající zábavu, čas od času o připomenutí dávno zapomenutého a zároveň o jakési to havlovské memento, o onen zdvižený prst Mirka Topolánka, jímž dával jednoznačně najevo, že Kalousek je jednička.

Scéna je prostá. Stačí pár kulis, víceméně neměnných, projekce na plátně na stěně i "zemi" a kombinace, kterou režisér Adámek vytvořil: hudebně-verbální divadlo (někdy nazývané „novým voice-bandem“). Tak se tomu říká. Prakticky jde o zpěvohru. Anebo ne? Možná o kombinaci beat-boxu, freestylu. Zkrátka často bez doprovodu reprodukované hudby vyloudit zvuk, tón, melodii, píseň. Funguje to báječně. Ostatně jako celé představení, jehož jedinou slabinou, vychýlením z cesty, byla hodně zvláštní vzpomínka na kauzu Mostecké uhelné a Antonína Koláčka u švýcarské prokuratury.

Avšak dost obecně. Pojďme k věci. Nejprve s anotací samotné scény.

„Režisér Jiří Adámek pro takové ohlédnutí našel ideální materiál v Minulém týdnu – rubrice, která týden co týden vychází v časopisu Respekt. Její autor Ivan Lamper v ní shrnuje nejdůležitější domácí události i zcela efemérní epizody v životě naší země – a činí tak s nezanedbatelným autorským vkladem, který nepostrádá humor ani poezii. Při zpětném pohledu získáme panoramatický, někdy až závratný pohled na vzestupy a pády našeho veřejného, kulturního a společenského života. Můžeme se tak i sami na sebe podívat s nadhledem… a třeba se i sami sobě zasmát."

A teď hodnocení. To naše.

Šestice herců, Taťjana Medvecká, Pavla Beretová, Saša Rašilov, Pavol Smolárik, Petr Vančura a Filip Kaňkovský, ztvárnila ucelené role. Vlastně hned několik. Především mužská část bravurně nastudovala gesta a chování vybraných politiků, včetně verbálního projevu, a bez jakéhokoli patosu tak před diváky stojí "do země zaražený" Jiří Paroubek, muž bez výrazu Petr Nečas nebo pardálové naší politiky, duo prezidentů Klaus a Zeman. U Rašilovy postavy vypravěče české historie bude fajn vyzdvihnout i Vladimíra Železného s pořadem Volejte řediteli. Výrazný prostor herectví dala najevo především Taťjana Medvecká, pohybové kreace (na sto způsobů) zvládl na jedničku Filip Kaňkovský. Velmi tiché herectví předvedl Pavol Smolárik, který vystudoval na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v ročníku Miroslava Krobota. Pavla Beretová vynikla přirozeností a Petr Vančura svým přesahem Václava Klause. A taky jakoby tváří premiérového vystoupení na pódiu. Ta radost z vlastních slov se často nevidí. Jeho to divadlo asi fakt baví, chtělo by se vykřiknout.

Sama hra si rozhodně nedává za cíl moralizovat. Slovní hříčky jsou ovšem fantastické. Vatizace jako poslední slabiky pri-vatizace, to je krásná, až freudovská přesmyčka. I hudba Michala Nejtka zní tak nějak nerušeně, že ony necelé dvě hodiny utečou tak nějak samy. Rychle.  Bez přeřeků, chyb, bez přehrávání.

Za poskytnutí vstupenek na představení děkujeme serveru Parlamentní listy, mediálnímu partnerovi Národního divadla. 

Vložil: Zdeněk Svoboda