Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero – to jsou naše nejsilnější zbraně, říká nejmladší držitelka Nobelovy ceny za mír v historii

13.11.2015
Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero – to jsou naše nejsilnější zbraně, říká nejmladší držitelka Nobelovy ceny za mír v historii

Foto: theguardian.com

Popisek: Malala Yousafzai

Příběh Pákistánky Malály, která dostala jako nejmladší člověk v historii Nobelovu cenu za mír, vydalo nakladatelství Albatros. Poodhaluje detaily každodenního života v zemi, v níž žije třetí nejpočetnější populace muslimů na světě, a určitě zaujme nejen děti od deseti let, ale i jejich rodiče.

Malála pochází z Pákistánu, ráda kouká na seriály, čte si, často se zlobí na mladší sourozence a hodiny si vydrží povídat s kamarádkami. Ze všeho nejraději se ale učí. Ve škole může zapomenout na svůj každodenní život a objevovat svět. Tedy až do doby, než hnutí Talibán zakáže dívkám do školy chodit.  Malála právo dívek na vzdělání začne hájit. To se však Talibánu nelíbí, a tak Malála musí uprchnout s rodinou do Anglie. V boji ale pokračuje. V roce 2014 jako vůbec nejmladší člověk v historii obdrží Nobelovu cenu za mír. Její poslání tím však teprve začíná...

Malála se proslavila v roce 2009, když popsala pro BBC život za vlády Tálibánu, který v té době okupoval údolí Svát. Poté co pákistánská armáda Tálibán z údolí vytlačila, získala Malála nejvyšší státní civilní ocenění za hrdinství. Dne 9. října 2012 přežila útok tálibánského ozbrojence, který ji postřelil do hlavy a do krku, když se autobusem vracela ze školy. Šest dní po hospitalizaci v Pákistánu byla převezena do nemocnice v britském Birminghamu. Prodělala několik náročných operací, mimo jiné rekonstrukci lebky a zákrok, který jí měl pomoci obnovit sluch v levém uchu.

Já jsem Malála

Z nemocnice byla Malála propuštěna v únoru 2013 a v březnu nastoupila v Birminghamu do školy. Po útoku vznikla na její podporu petice, díky níž se stala nejmladším člověkem v historii, nominovaným na Nobelovu cenu míru. Podepsalo ji více než 2700 lidí. V roce 2014 tuto cenu získala za svůj boj o právo dívek a žen na vzdělání, podělila se o ni s Indem Kailášem Satjarthim. V den svých 16. narozenin přednesla řeč na půdě OSN v New Yorku, ve které apelovala na důležitost vzdělání pro miliony dětí, které dnes do škol chodit nemohou. Základní školu v současnosti nemůže podle BBC navštěvovat 57 milionů dětí na světě, a to zejména dívek. Ve vzdělání vidí Malála možnost obrany proti radikálním myšlenkám. „Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero – to jsou naše nejsilnější zbraně,“ uvedla.

Ukázka z knihy

Kam až mi paměť sahá, byl náš dům vždycky plný lidí: sousedů, příbuzných a přátel mého otce – a nekonečného sledu bratranců a sestřenic. Přijížděli z hor, kde vyrostli naši rodiče, nebo z vedlejšího města. I když jsme se přestěhovali z našeho malinkatého prvního domu a já jsem dostala svůj „vlastní“ pokoj, sotva patřil jen mně. Jako by tam na zemi neustále spala nějaká sestřenice. To proto, že jednou z nejdůležitějších částí Paštunválí je pohostinnost. Jako Paštun musíte vždycky mít otevřené dveře pro návštěvy.

Moje matka se scházela se ženami na verandě za domem a tam vařily a smály se a povídaly si o nových šatech, špercích a ostatních ženách z okolí, zatímco otec sedával s muži v mužském obývacím pokoji, kde popíjeli čaj a bavili se o politice.

Často jsem se zatoulala od hrátek s ostatními dětmi, po špičkách se proplížila ženskou částí domu a připojila se k mužům. Tehdy mi připadalo, že právě tam se děje něco vzrušujícího a důležitého. Nevěděla jsem přesně, co to je, a v žádném případě jsem nerozuměla politice, ale cítila jsem, že mě k vážnému mužskému světu něco táhne. Vždycky jsem vysedávala tátovi u nohou a nasávala do sebe jejich konverzaci. Moc ráda jsem poslouchala, jak muži debatují o politice. Ale nejvíc se mi na tom líbilo jen sedět mezi nimi a nechat se hypnotizovat jejich řečmi o velkém světě za hranicemi našeho údolí.

Nakonec jsem vždycky vyšla z místnosti a chvíli se zdržela mezi ženami. Jejich svět se na pohled i na poslech od toho mužského lišil. Ozýval se tam něžný, důvěrný šepot. Někdy i zvonivý smích. Ale nejvíc mě ohromovalo tohle: jejich šály a závoje byly pryč. Dlouhé tmavé vlasy a krásné tváře – dobarvené rtěnkou a hennou – byly příjemné na pohled.

Skoro každý den svého života jsem sledovala, jak ty ženy dodržují pardu, podle níž se na veřejnosti zahalují. Některé, jako moje matka, si prostě tvář zakryly závojem – tomu se říká nikáb. Ale jiné na sobě měly burku, dlouhý volný černý hábit, který je zakrýval od hlavy k patě, takže jim nebyly vidět ani oči. Některé zacházely tak daleko, že nosily i černé rukavice a ponožky, aby neukazovaly ani kousek kůže. Viděla jsem, že se po těch ženách vyžaduje, aby chodily několik kroků za manžely. Viděla jsem, že jsou nucené při setkání s mužem sklopit zrak. A viděla jsem starší dívky, které si hrávaly s námi, zmizet za závoji, jakmile vstoupily do puberty.

Autor: Malala Yousafzai, Patricia McCormick
Žánr:
životopis, příběhy dětí
Nakladatelství:
Albatros
Datum vydání:
26. 10. 2015

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace